Blog

Změna!

10.4.2023

Myslím si, že touha chtít něco změnit je jedna z věcí, které nás pohánějí. Aby se z hnací síly nestal frustrátor, tedy něco co nás bude akorát tak s*át, je vhodné dodržet několik kroků:

1) Jasně definovat požadavek na změnu (co nejkonkrétněji popsaný budoucí stav, kterého chceme dosáhnout). Co potřebuju změnit, abych měl pocit, že se to vyvíjí dobře?

2) Rozpad na jednotlivé kroky

3) Určení prvního kroku, který nebude ani příliš velký, ani příliš malý. To, že tenhle první krok úspěšně zvládneme nastartuje změnu a dodá energii. Protože přiznejme si, je to pecka odškrtávat hotové úkoly. Jaké tři malé kroky k cíli můžu v nejbližší době udělat? - Dá se to zvládnout?

4) Když na změně budeme systematicky pracovat, nejspíš se i povede vytouženého cíle dosáhnout. To znamená, že najednou bude v našem životě něco jinak. V něčem ten život bude lepší. Jak se to projeví, že ke změně došlo? Jak to poznám? Pozná moje okolí, že ke změně došlo? Jak?

5) A pozor, teď se radši něčeho chytněte, ať to s váma nepraští.
Je úplně něco jiného dosáhnout stavu po změně. Dalo to práci,
ale jsme tam. Jenže co pak? Pak potřebujeme další superdůležitý skill, a to tuhle změnu udržet. Protože pokud bych si, po tom co jsem dosáhl cíle, tuhle položku odškrtl, šel to zapít a druhý den
se vrhl na další téma, tak dost možná v našem původním tématu zas sklouznu o několik úrovní níž.

Potom, co dosáhnete požadovaného stavu, může být prospěšné položit si následující otázky:

Potřebuji se k tomuto tématu vracet?

Chci na tomto tématu někdy v budoucnu dále pracovat?

Co mohu udělat pro to, abych udržel úroveň, které jsem dosáhl?

Změna může probíhat na třech úrovnich:

• změna výsledku

• změna procesu

• změna identity.

Je lepší soustředit se na to, čím se chceme stát a ne na to, čeho všeho musíme dosáhnout. To, že ve svém životě chceme něco změnit neznamená, že jsme otroky toho chtění nebo touhy po změně. Naopak. Změny, které pro nás jsou důležité, dávají mnohem větší svobodu.

Chceme-li být tou nejlepší verzí sebe sama, povede to nejspíš k přehodnocení našich přesvědčení a ke změně nás samotných.

Mějte se fajn

Definice pojmů, úvod do koučingu...

16.4.2023

Celý týden jsem přemýšlel, o čem vám tentokrát napsat, aby to nebyl bullshit. Napadlo mě, že by bylo asi nejlepší rozepsat se trochu o tom, k čemu všechny ty praktiky jako jsou coaching, mentoring apod. jsou, co je a co není vhodné si řešit v rámci koučingu a jak takový koučovací rozhovor může vypadat. Budu jedině rád, když mi podněty na další články přijdou od vás.

Round 1 - definice pojmů

O Sokratovi jsem se tady už zmínil. Ten chlap má asi 100 citátů včetně tohoto: "Začátek moudrosti je v definici pojmů." Pojďme si tedy pár těch pojmů rozepsat, ať jsme trochu moudřejší.

Coaching = Způsob rozvoje za pomoci konstruktivních otázek, kde je zdrojem vědění klient.

Mentoring = Způsob rozvoje za pomoci konstruktivních otázek, kde je zdrojem vědění mentor (poradce).

Leading  = Vytváření prostředí, ve kterém dosahujeme sdílené vize.

Managing = Dosahování cílů s dostupnými zdroji v daném prostředí.

Training/Teaching = Přenos informací od znalejší/vědomější strany k té méně znalé/vědomé.

Consulting = Dávání doporučení na základě odborných znalostí.

Counseling/Terapie = Jedná se o ohraničení minulosti za účelem zlepšení budoucnosti. Zahrnuje psychoterapeutické přístupy.

"Když chcete něčeho dosáhnout, přemýšlejte o tom."

Ať už aktivně využíváte jakýkoliv z výše uvedených nástrojů, tak věřím, že jste na dobré cestě ke spokojenosti, úspěchu nebo čemukoliv, o co usilujete, protože to znamená, že o svých cílech, vizích a posláních přemýšlíte.

Round 2 - Co je a co není vhodné řešit v rámci koučingu

Tak ať máme jasno hned od začátku, začnu tím, k čemu ten koučing není a co není vhodné řešit na koučovacích rozhovorech. Kouč ≠ psycholog ani psychoterapeut. Pokud potřeby klienta z hlediska psychického zdraví překračují kompetence kouče (např. když klient trpí depresemi nebo jinou vážnější duševní poruchou), je povinností kouče nasměrovat takového klienta k vyhledání odborné psychologické či psychiatrické péče. Ačkoliv jsou v koučovacích rozhovorech využívány metody z některých psychoterapeutických přístupů, nejedná se o psychoterapii.
Obecně platí, že pokud si potřebujete řešit minulost, není koučing ten správný nástroj. Koučovací rozhovory se striktně zaměřují na budoucnost. V rámci nich se snaží  klient společně s koučem co nejdetailněji popsat budoucí stav, o který usiluje a definovat jednotlivé kroky k jeho dosažení. Koučovacími tématy mohou být jakákoliv témata z osobního či pracovního života. Právě díky tomuto rozdělení jste se možná už setkali s pojmy "Life-coach" nebo "Business-coach".  Otázkou zůstává, jak podstatné tohle rozdělení je...
Se svými klienty nejčastěji probíráme témata z oblastí jako jsou práce, zdraví, rodina, vztahy, volný čas, finance, seberealizace, odpočinek apod.

Aby ten dnešní článek nebyl úplně dlouhej bullshit, tak si poslední slíbenou část, tedy "Jak takový koučovací rozhovor vypadá" schovám na příští týden.

Round 3 - to be continued

Úvod do koučingu...

23.4.2023

Round 3 - Jak může vypadat koučovací rozhovor?

Ti z vás, kdo máte zkušenosti s poradenstvím, terapií, mentoringem, nebo dokonce koučovacím rozhovorem jistě mají nějakou konkrétnější představu takového povídání. Protože nejsem poradce, ani terapeut, můžu vám pouze přiblížit průběh koučování případně mentoringu (průběh těchto dvou se do velké části shoduje). Pokud bychom analyzovali rozhovory několika koučů, zjistíme, že každý vede rozhovor trochu jinak. Na průběhu i výsledku povídání je velmi často poznat, zda se jedná o kouče s akreditací nebo o kouče s "vysokou školou života". Tím netvrdím, že kouč, který neprošel výcvikem EMCC nebo  ICF nemůže být dobrý. Koučové registrovaní v jedné ze zmíněných organizací však dávají příslib určitého standardu a jistoty ověřených znalostí a schopností.

Pojďme si tedy popsat prvky koučovacího rozhovoru, podle kterých poznáte, že se jedná pravděpodobně o kouče, který si neprošel pouze online kurzem nebo vám nabízí své služby jen na základě toho, že se dokázal dostat z nějaké těžké situace.

1) Kouč zajistí klidné a bezpečné prostředí (to samozřejmě neplatí, když se kouč dostaví za klientem na jím určené místo, pak tato zodpovědnost připadá na klienta).

2) Kouč přichází dobře naladěn, připraven věnovat 110% své pozornosti klientovi.

3) Po přivítání, small talku (nečti trash talku) a zklidnění kouč svému klientovi zmíní několik důležitých věcí jako např.:

• kolik času mají pro řešení klientových témat k dispozici;

• etický kodex, připadně konkrétní body z něj;

• rozdělení zodpovědnosti při rozhovoru;
  Klient je zodpovědný za témata, která si chce řešit, a dokonce i za výsledek povídání, kouč hlídá směr, jakým se rozhovor ubírá a také FLOW rozhovoru.

4) Pak se klient zamýšlí nad vším, co vše v jeho životě stojí za to řešit, v čem vidí potřebu někam se posunout. V případě, že člověk na takové sezení přichází už s jasným tématem (problémem), tak společně s koučem jen ověří, že je to opravdu to pravé, co teď potřebuje.

5) Po identifikaci nebo ujasnění konkrétního tématu přichází na řadu takové to "hezké" analyzování současné situace za pomoci konstuktivních otázek a vhodných metod. Opět, takovéhle "pitvání" provádí klient, otázky a metody poskytuje kouč.

6) V další fázi povídání se soustředí na to, čeho ten klient chce vlastně dosáhnout. Co je jeho cílem. Protože to je to, proč se dotyčný klient ozval nějakému kouči, aby mu pomohl na cestě k dobře popsanému budoucímu stavu.

7) V další fázi by mělo dojít k dohodě o tom, jaké konkrétní kroky  klient udělá, aby se k tomu budoucímu stavu nějak přiblížil. Často  je domluven nějaký úkol nebo závazek, co do příštího sezení splnit nebo začít dělat jinak.

8) V tomto bodě často dobře odlišíte kouče s a bez akreditace. Nejenže akreditovaný kouč musí podstupovat supervize, ale zároveň je zavázán  ke kontinuálímu seberozvoji . Velmi důležitá je zpětná vazba. Nic nepomůže kouči v dalším posunu víc než upřímný feedback od klienta.

"Feedback je snídaně šampionů"- Ken Blanchard

Tak a teď víte jak to chodí a kouče už nepotřebujete :)

Ještě mi napadá jedno přirovnání. Viděli jste nebo četli Pána Prstenů? Frodo je tam v roli klienta a snaží se dosáhnout cíle v podobě vhození prstenu do Hory osudu. A kdo že je tam Kouč? Přece Samvěd Křepelka. Největší podporovatel, průvodce a fanda pana Froda. Jo a Gandalf tam je trochu mentor.  Co myslíte?

A co vy? Taky byste chtěli mít svého Samvěda Křepelku?

Etika v koučování

1.5.2023

Etickým kodexem jsem se tady už párkrát oháněl. Možná by bylo dobré si tohle téma rozebrat trochu podrobněji. Navíc, pokud jste si někdo etický kodex koučingu otevřeli, tak všechna čest, a kdo jste to snad i přečetli, tak zasloužíte minimálně nominaci na zlatýho Bludišťáka. Zkusím tady tu koučovací etiku vyložit trochu po svém, tak jednoduše a srozumitelně, jak jen to je v mých silách. Prostě aby to byl NO bullshit.

Tak co je to ETIKA určitě všichni víme...

Tak jen pro jistotu:

Etika je soubor nějakých morálních zásad, kterými se řídí chování člověka nebo provádění nějaké profese - třeba koučování.

Práce s klienty

• Ne, že by to byla běžná praxe, ale správně by měl každý profesionální kouč svého klienta o nějakém kodexu informovat a v případě zájmu mu vysvětlit hlavní body.

• Zájmy klienta jsou vždy na prvním místě, pokud nejsou v rozporu se zájmy zadavatele (3. strany). Např. když vás na koučování pošle váš šéf s tím, abyste se tam zaměřili na nějakou kontkrétní věc.

• Kouč podporuje soběstačnost a nezávislost klienta. V klientovi by neměla být vytvářena potřeba dalších sezení, pokud již klienta nikam dál neposouvají.

• Je zodpovědností kouče umět poznat, kdy je na klienta krátký. Např. když klientovi spíše než koučování může pomoci třeba psychoterapie nebo snad lékařská pomoc.

• Pokud se koučování nevyvíjí předpokládaným směrem, může být vhodné odkázat klienta na některého kolegu kouče.

• Kouč nelže, ani nekecá.

• Kouč zodpovídá za důvěrné zacházení se všemi informaci od klienta.

• Kouč nebude spát s klientem! A to ani pod nátlakem :)

• Střet zájmů je další tabu, kterému je potřeba se vyhnout. Pokud by k osobnímu nebo obchodnímu střetu zájmů mělo dojít a nelze se mu vyhnout, je vhodné vztah kouč-klient ukončit.

• Klient má právo kdykoliv ukončit spolupráci.

Profesionální chování

• Kouč za všech okolností svým chováním podporuje reputaci koučingu.

• Profesionální kouč se vyhýbá diskriminaci a  zaujatosti. Jeho přístup je vstřícný a respektující.

• Porušení etického kodexu může vést ke ztrátě akreditace.

Nejlepší pracovní postupy

• Kouč musí zajistit svoji schopnost podávat 100% výkon (dovednosti, zkušenosti, akreditace, zdravotní stav, ...)

• Kouč podstupuje pravidelné supervize.

• Neustálý rozvoj a učení je dalším bodem, ke kterému se profesionální kouč v rámci etického kodexu zavazuje. Nejdůležitější pro rozvoj kouče jsou zpětné vazby od klientů a supervizorů.

Nejedná se o právně vymahatelný dokument, ale jeho existence a především dodržování je stěžejní pro pozitivní rozvoj koučingu.

Pokud si klienti zvyknou ověřovat si své kouče ať už u profesních organizací, jako jsou EMCC nebo ICF, nebo u předchozích klientů, bude klesat množství nekompetentních a eticky "marných" koučů.

GROW vs. FROM

7.5.2023

Doufám, že předchozí články na tomto blogu nabízí alespoň trochu ucelený a jasný vhled do koučování. Teď už tedy víme, že kdo se rozhodne využít koučování, vydává se na cestu učení, rozvoje, sebepoznání, zvýšení výkonnosti, a to za účelem dosažení svých cílů a naplňení svých potřeb.

Dalším krokem by mohlo být představení základních koučovacích metod či přístupů. Těch je však obrovské množství, proto bych se rád věnoval nejprve těm nejprofláklejším.  Obě níže zmíněné metody jsou nejen pomocníkem pro kouče, jak strukturovat rozhovor, ale jsou i skvělým pomocníkem pro koučování sebe sama.

GROW

Jednoduchý ale mocný nástroj, který dává strukturu a systematicky vede k cíli přes plánování cesty k němu. Je vhodný pro zvyšování vlastní výkonnosti případně pro plánování dlouhodobějších cílů, například kariérního postupu.

GROW je akronym, který vzniká ze slov:

• Goal (Jaký je můj cíl? Čeho chci dosáhnout v určité oblasti?);

• Reality (Jaký je současný stav?);

• Options (Jaké mám možnosti? Jsou na cestě k cíli nějaké překážky? Jaké?);

• Will (Co mě táhne kupředu? Co mi dává energii, abych na tom makal?).

Asi budete překvapení, ale prvním krokem při použití této metody je nastavení cíle. To ale nemusí být tak jednoduché, jak se zdá. Nejen v metodě GROW, ale i v koučování obecně se snažíme pracovat se SMART cíly. Ok, další akronym. Jen v rychlosti a pro pořádek (možná to znáte):

• S – specific – konkrétní, specifický;

• M – measurable – měřitelný;

• A – achievable/acceptable – dosažitelný, přijatelný;

• R – realistic – realistický;

• T – timely/trackable – časově ukotvený, sledovatelný.

SMART cíl je tedy opravdu stěžejní první krok. Pokud například svůj cíl nebudu schopný v definovaném čase splnit, tedy nebude dosažitený, může to mít za následek pokles energie, zklamání apod., a to jen proto, že jsme neudělali první krok správně a nebyli jsme dostatečně upřímní sami k sobě nebo nestáli nohama pevně na zemi. V tomto bodě může právě kouč pomoci s tím, že se dostatečně pošťouráme v definici vlastního cíle a ujistíme se, že je opravdu nastaven správně.

Tím se dostáváme k dalšímu neméně důležitému kroku. Tím je uvědomění si současného stavu, tedy zohlednění toho, kde je naše startovací čára na cestě za cílem, zda jsme už udělali nějaké první kroky, případně si uvědomili, zda ty kroky byly vedeny správným směrem.

Následně zkoumáme a brainstormujeme možnosti, jaké máme, abychom cíle dosáhli. Případně se v tomto kroku můžeme zaměřit i na překážky, které se na cestě mohou objevit.

Ve čtvrté části GROW procesu se snažíme zjistit, zajistit a nastartovat motivaci, která bude palivem na cestě k našemu dobře popsanému cíli. Jak říká jeden můj kolega: "Je potřeba najít, co je na tom pro vás šťavnaté."

FROM

FROM je vlastně GROW v bleděmodrém. Osobně jsem se s touto metodou setkal spíš v leadershipu. Leadři často začínaji učit novou dovednost aniž by znali cíle nebo přání druhého člověka. Opět se to však neobejde bez koučovacích prvků. FROM je složenina počátečních písmen slov:

F – Future (Kde chci být za x měsíců/let?);
R – Reality (Popis současného stavu.);
O – Obstacles (Jaké všechny překážky nás mohou potkat?);
M – Meaning (Co pro nás znamená dosažení popsané budoucnosti?).

Ať už si vyberete jakoukoli z těchto metod, chybu neuděláte. Ony jsou prakticky totožné. Snad je to jen mé vnímání rozdílu mezi nimi, ale GROW vidím spíš pro řešení jednoho konkrétního problému, zatímco FROM lze použít jako ice breaker, abychom klienta nebo sami sebe lépe poznali a uvědomili si, čeho chceme dosáhnout, co nám cestu může komplikovat a co nás k tomu všemu motivuje.

Pokud máte s uvedenými metodami zkušenost nebo vnímáte rozdíl mezi nimi trochu jinak, pak budu rád, když mi napíšete svůj názor.

Atomové návyky

14.5.2023

Dnes je velmi výjimečný den, snad tak výjimečný, jak jen výjimečný den může být. Navíc tyhle řádky píšu ze supervýjimečnýho prostředí porodního pokoje ve FN v Plzni. Takový normální porod, žena si čte knížku a já píšu článek :).

Dnešní téma jsem se rozhodl věnovat Atomovým návykům Jamese Cleara. Jeho kniha a podcasty se ke mně dostaly teprve nedávno, ale je až s podivem, jak se mnou jeho přístup k životu rezonuje. Byl jsem hrozně překvapený, když jsem zjistil, že mnoho z toho, co James Clear v Atomic Habits zmiňuje, vlastně už dělám.

Asi tady ani dnes nechci rozebírat celou tuhle knihu. Spíš bych rád psal o tom, co funguje mně a také hodit do pléna několik otázek, které pokládám sám sobě. Otázky jako:

Mám se zaměřit na dobře definovaný cíl nebo na cestu (proces) k němu?

Je pro mě důležitější vědět, kým se chci stát nebo vědět jakých výsledků chci dosáhnout?

Jsem typem člověka jakým chci být?

Věřím, že za to stojí věnovat těmto otázkám pár minut svého času a zkusit si zažít, co s námi dělají, jaký mají dopad na naše já. Co děláme versus co chceme dělat, jakými chceme být.

Zpět k návykům.
Když už víme co dělat, jakými chceme být, čeho chceme dosáhnout, je před námi obrovský úkol, a tím je nastavení návyků, těch správných návyků. A právě nastavení atomových návyků je to, o čem pan Jakub Jasný píše. Je to o nastavení těch nejmenších možných krůčků, které nebolí, ale mají obrovský efekt z dlouhodobého hlediska. Stejně jako lidé jsou i návyky dobré a špatné.

Dobré návyky:

• pomáhají být produktivnější
  Např. udělat v práci jeden malý úkol navíc každý den může být něco, co nás nijak zvlášť nezdrží ani nás to nebolí, ale na naši kariéru to může mít obrovský dopad.

• dávají znalosti
  To, že se naučím jednu novou věc ze mě génia neudělá. S celoživotním přístupem k nikdy nekončícímu učení se však naše osobnost může dosáhnout určité transformace. Učení navíc dává možnost nahlížet věci z různých úhlů pohledu.

• pomáhají v budouvání silných vztahů
  To jak se chováme k našemu okolí se často zrcadlí v chování okolí vůči nám. Čím více pomáháme, tím spíš se dostane pomoci i nám. Být v každý den aspoň trochu milejší, vstřícnější, chápavější, apod. vede k vytvoření silných osobních vztahů.

Špatné návyky:

• nám zvyšují krevní tlak
  Frustrace z dopravní zácpy, nezvládnuté situace v rodičovství, stres z finanční situace... Samy o sobě jsou tyto stresové situace zvládnutelné, ale z dlouhodobého pohledu mohou vést k vážným zdravotním problémům.

• negativně ovlivňují naše myšlení
  Čím víc si o sobě myslíme, že jsme bezcení, hloupí nebo že se nám něco nelíbí, tím více se učíme vykládat si svět tímto způsobem. Totéž platí i v tom, jak smýšlíme o druhých. Jakmile si zvykneme vidět lidi jako zlé, nespravedlivé nebo sobecké, vidíme takové lidi všude.

• zvyšují naše rozhořčení
  Protesty a demonstrace jsou zřídkakdy reakcí na jednu jedinou událost. Spíš se jedná o dlouhou sérii mikroagresí a každodenní nas*anosti, která se opakuje dokud jedna událost nepřeváží misky vah a vznikne požár.
  

Závěrem dnešního článku bych vás rád vyzval, abyste si se svými návyky udělali rande, hodili je na papír a zkusili je ohodnotit do jaké míry jsou dobré nebo špatné a zkusili si představit jaký nejmenší krok lze udělat pro to, aby špatný návyk začal pomalu mizet, dobrý sílit a nový vznikat.

"I cesta může být cíl..."

21.5.2023

Nejen výborný song mé oblíbené kapely, ale taky přístup k životu...?

Tentokrát budu ještě stručnější než obvykle. Před pár dny se mi narodil syn, takže nebylo mnoho času na rozvoj v oblasti koučování. I tak jsem však jeden moc fajn koučovací rozhovor s novou klientkou stihl. 

Na základě předchozího článku o atomových návycích bych se k nim ještě jednou rád vrátil. Připadá mi, že je zásadní zdůraznit jejich důležitost.

Dejme tomu, že uběhnout maraton jednou za měsíc je drsný makro-návyk (zabere to hodně času a je to sakra náročný). Naproti tomu jít si každý den zaběhat může být fajn mikro-návyk (stojí to minimum času a ani to moc nebolí). Co teprve dopad na psychiku a fyzické zdraví? Já osobně bych byl měsíc ve stresu, že mě čeká taková štreka, ale z 20min pohybu se mi vrásky nedělají, naopak se na ten pohyb těším. Nejsem doktor, ale taky mi připadá takový způsob pohybu mnohem zdravější než prožít si klinickou smrt při zdolávání desítek kilometrů.

Říká se, že když jakýkoli návyk vydržíme budovat jeho opakováním alespoň 21 dní, tak se stane naší součástí. To je podle mě trochu bullshit. Podle mého je doba vytvoření návyku založená na osobní vůli každého z nás, motivaci a potenciálu či benefitu z nového návyku.

Návyky se zabýval už dávno pan Stephen Covey  ve své knize The 7 Habits of Highly Effective People. Docela mě překvapilo, že kniha vyšla v roce, kdy jsem vyšel na svět i já. Takže to opravdu není žádná novinka. Cca před 10 lety jsem kurz Coveyho sedmi návyků absolvoval. Tehdy to pro mě bylo něco nového, a i když jsem to tak tehdy nevnímal, tak si zpětně říkám, že mi to hodně pomohlo uvědomit si, co chci a co mi může pomoci toho dosáhnout. Každý si to můžete vygooglit, když budete chtít o sedmi návycích zjistit více. Jen pro pořádek, jsou to tyto:

• Jsem proaktivní - řeším jen to, co můžu ovlivnit a přebírám veškerou zodpovědnost za svojí realitu.

• Začínám s myšlenkou na konec - mám  vizi, vím co chci.

• To nejdůležitější dávám na první místo - jasné priority.

• Myslím způsobem win-win

• Nejdřív se snažím pochopit a až pak být pochopen

• Vytvářím synergii - např. obklopuju se lidmi s různými názory.

• Ostřím pilu - práce na sobě nikdy nekončí.

Osobně se sedmi návyky striktně neřídím, přijde mi to trochu komplikované a neudržitelné, tak jak jak nás to v kurzu učili. Určitě si z toho člověk může vzít to, co mu vyhovuje. Některé z nich třeba člověk už dělá, aniž by si to uvědomoval.

Opravdu věřím, že cesta, proces, průběh, jakkoli si to kdo chcete nazvat, je důležitější, než dosažení samotného cíle. Když totiž prožíváme mnoho mikro-proher, má to za následek, že nemůžeme být úspěšní ani v dosažení vlastní vize. Například:

• špatně jím, i když vím, že mi bude těžko;

• málo spím, i když vím, že mě ten spánkový deficit dožene a nebudu tak výkonný, jak potřebuju další den být;

• nesportuju, tak jak potřebuju, abych se udržel v kondici;

• koušu si nehty, i když už sem si tisíckrát řekl, se*u na to, nebudu to dělat.

To vše jsou mikro-prohry, které nás žerou zevnitř a ztěžují nebo dokonce zabraňují pokračovat v jízde na úspěšné vlně k cíli.
Naopak s tím správným procesem, správným mindsetem, každodenním dosahováním mikro-výher, se ten cíl před námi třeba objeví úplně sám a my víme, že si ho zasloužíme.

Nakonec mi to s tou stručností nevyšlo tak, jak jsem zamýšlel. Neberu to jako mikro-prohru, protože i když si to přečte třeba jen jeden člověk a najde si v tom něco "svého" nebo mu to dokonce nastartuje vůli začít, zrušit nebo ukotvit nějaký návyk, tak to mělo smysl.

Já jdu přebalovat.

Hezkou neděli.

Out of comfort zone

28.5.2023

Co je to komfortní zóna? Proč a jak z ní vystoupit? O tom je dnešní nobullshit povídání.

Komfortní zóna je taková naše škatule nebo bublina, kde se cítíme bezpečně, bez rizika. V téhle bublině neprožíváme žádné úzkosti, jedeme v nějakém stabilním režimu chování a podáváme nějaký pro nás standardní výkon.

Lépe se však roste v prostředí, kde nejsme příliš pohodlní, kde jsou před nás stavěny nové a nové výzvy a kde je těžké udržet tempo.

Jak často jste vystupovali ze své komfortní zóny jako děti a jak často z ní vystupujete dnes? Dítě je mimo komfortní zónu velmi často. Pořád se má co učit (plazit, chodit, mluvit, ...), pořád se má v něčem posouvat a pořád je od něj očekáváno, že bude nové výzvy plnit. Díky plnění těchto dětských výzev jsme vyrostli v dospěláky. Ale co dál?

Nenapadá mě asi nikdo, komu by se nelíbilo růst a dosahovat stále vyšších cílů bez tlaku, stresu a přirozeně. Navíc, když už se nám to  daří, má to blahodárné účinky na naše duševní zdraví a dokáže to člověka uvést do stavu přetrvávajícího štěstí a spokojenosti. Takového stavu jistě dosahují lépe lidé, kteří mají za sebou širokou paletu zkušeností a zážitků.

Komfort a přílišná jistota nebo samolibost vede ke stagnaci.

Tahle jistota, komfort, možná i lenost jsou stavy, které nám neskočí do života ze dne na den, ale pomalu se vkrádají, až najednou zjistíme, že se v tom vaříme, jak ta žába v hrnci s vodou na plotně. Lékem, protijedem nebo prevencí, jak předejít tomu abychom se nezastavili a nezasekli v té naší komfortní bublině,  jsou už zmíněné výzvy. Pro každého může být výzva něco jiného. Pro někoho může být dostatečná výzva naučit se za rok nový jazyk, někdo potřebuje vyrazit do džungle jen s mačetou. Jisté však je, že jakmile vystoupíme z té komfortní bubliny a do nějaké takové výzvy se pustíme, splníme ji, dokážeme sami sobě, že jsme to dokázali, tak se tato nová schopnost, zážitek, situace stávají součástí naší komfortní zóny a postupně ztrácí potenciál, aby nám mohly poskytnout další výrazný posun vpřed.

Ze života...
Vzpomínám  si, jak jsem si na vejšce nepřál nic jinýho, než abych tu podělanou školu měl konečně za sebou a nemusel se už učit.

-Jeden z největších omylů v mým životě!-

Trvalo mi 2 roky než mi v hlavě  začaly reznout ozubený kola z toho, jak jsem byl zavřený ve své komfortní zóně. Tak jsem do toho píchnul vidle a přihlásil se na další školu studovat MBA. Když jsem splnil i tuhle výzvu, tak jsem hned hledal něco dalšího. Různé menší kurzy a lekce ať už online nebo prezenčne mě na chvíli zabavily, ale dost velká výzva pro mě byl až roční koučovací výcvik, který jsem právě úspešně dokončil. Dnes už vím, že se budu učit celý život a co víc, těším se na to.

„Nemusíte být skvělí, abyste začali, ale musíte začít, abyste byli skvělí.“ — Zig Ziglar

Jak to teda udělám, abych byl skvělý? Pro mě je jedna z možných cest makat na sobě. Netvrdím, že je potřeba na sobě dřít 24/7, ale je fajn vědět, že nestagnuju a že mi v žilách proudí zvědavost a že mám chuť přijímat další a další výzvy.

Z + V = R

Z = Zvědavost
Zvědavost je přítel a vede ke zvyšování kompetencí.
V = Výzvy
Přijímání výzev je nutnost.
R = Růst
Zvědavost a výzvy společně rozšiřují komfortní bublinu a umožňují růst.

Rozhodně je skvělé mít ve svém životě určitou porci komfortu, ale jde o to najít si ten správný poměr, kdy jsme v naší komfortní zóně a kdy z ní vystupujeme. Osobně se snažím o poměr alespoň 40:60.
Níž nabízím několik možných kroků a otázek, které mohou pomoci při práci na rozšiřování komfortní zóny:

• Každý den udělat něco, co běžně neděláte. Např. pozvat mámu na oběd, chopit se prezentace před publikem, vylézt na stage...

• Analyzovat své chování. Proč jsem výzvu nepřijal? Pokud jsem výzvu přijal, jak jsem se cítil před, během a potom, co jsem výzvu splnil?

• Najít si parťáka, se kterým nové výzvy budete sdílet, plnit, hecovat se, porovnávat...

• Najít si něco nového v denní rutině. Např. udělat každé ráno stojku, deset kliků...

• Jaké jsou vaše 3 největší výzvy pro následující rok?

• Jaké 3 nejdůležitější věci ve vašem životě potřebujete změnit, abyste svoje naplánované výzvy splnili?

• Jste ready posunout se na další úroveň?

• S čím už budete spokojeni?

• Co si zasloužíte?

Když už jsem u těch kroků a doporučení, tak bych rád ještě zmínil jednu věc z vlastní zkušenosti. Pokud se rozhodnete být YES man, promyslete, jestli vás to vaše ANO opravdu posune a pokud posune, tak jestli tím správným směrem. Když jsem bezmyšlenkovitě přijal každou výzvu, nemělo to na mě a mé okolí dobrý efekt.
Nemohu a ani nechci nikomu říkat, co funguje nebo nefunguje, na to by si měl každý přijít sám. Každý jsme odborníkem jen na vlastní život. Krása koučingu je v tom, že vám pomůže najít odpovědi a cesty, když se je nedaří najít vám samotným. Ale na 100% tam někde uvnitř vás jsou.

Multitasking

4.6.2023

Přijdu do kanceláře a pustím se do důležitého úkolu, na který se potřebuju alespoň hodinu soustředit. Po 10 min. práce mi na notebooku vyskočí už 3. email, který mám touhu otevřít, ale neudělám to, protože se chci soustředit dál na svojí práci. Po dalších 5 min. se ozvou notifikace z FB, IG  a kdo ví z čeho ještě. Zkontroluju telefon a vracím se k práci, jenže než se dostanu zas do toho flow, ve kterém jsem byl před vším tím rušením, tak uběhne 20min. Po dalších 10 min práce zvoní telefon. Kolega volá ohledně jiného projektu a diskuse sklouzne i k tématu dovolených. Pochlubí se, kde že to bude trávit dovolenou se svojí rodinou a že bychom tam určitě také měli vyrazit. Po 10 min. hovoru hned googlím vychvalovanou destinaci. Najdu si více info přes IG a přepošlu svojí ženě. Jenže na telefonu už svítí další notifikace. Telefon mám už v ruce, tak proč se na ně nepodívat… A takhle to může pokračovat až do oběda, kdy člověk najednou zjistí, že nestihl udělat ani ten jeden úkol, na který si vyhradil hodinu času. Je vám to povědomé?

Co je to ten Multitasking?

Název napoví, že je to tedy provádění více úkolů najednou. Děláme to všichni, a kdo říká, že to nedělá, ten to dělá dvakrát tolik. :)
Máte pocit, že je potřeba ovládnout multitasking, abyste byli efektivnější? Někteří lidé si dokonce zakládají na tom, že jsou multitaskeři. Na mnoha pokusech však bylo pozorováno, že dělat dva úkoly zároveň zabere více času, než věnovat se jim odděleně, postupně. Nevěříte? Nabízím jednoduchý experiment, který si můžete vyzkoušet sami klidně ihned. Zkuste si v klidu, normálním tempem napočítat do 26. Kolik času přesně vám to zabralo? V dalším kroku si stopněte, jak dlouho trvá vyjmenovat abecedu. Sečtěte tyto dva časy a porovnejte s tím, jak dlouho trvá vyjmenovat očíslovanou abecedu, tedy 1A, 2B, 3C, …

Jaké jsou druhy Multitaskingu?

• Klasický multitasking
  (bohužel časté čumění do mobilu při řízení, vyřizování emailu během meetingu, …)

• Chaotické skákání z úkolu na úkol
  (snažíme se nedělat více úkolů najednou, ale také nemáme jasný směr, kudy jdeme, řešíme jen jednoduché úkoly, ..)

• Přerušované řešení úkolů
  (když přerušíte svoji práci kvůli telefonu, necháte se zlákat nově příchozím mailem, FB, IG notifikací apod.)

Je ten Multitasking dobrý nebo špatný?

Multitasking sám o sobě krade náš fokus, vytrhává nás z flow a často může být přehlíženou překážkou na cestě k úspěchu a spokojenosti. Zdá se, že lidský mozek se nedokáže soustředit na 2 věci zároveň. Kolikrát jste projížděli instagram, zatímco jste sledovali nějaké video na youtube? Kolikrát jste během meetingu sklouzli k řešení emailu, na který jste právě dostali upozornění od vašeho notebooku, telefonu i hodinek zároveň? Takových případů by šlo vyjmenovat stovky. Takže multitasking nám krade fokus a čas, vytrhává nás z flow… A jaký to má následek? Vyčerpanost, nízká efektivita, spousta rozdělaných úkolů, podrážděnost apod.

Jsou však situace, kdy multitasking není nejhorší věc na světě. Jít na procházku s podcastem nebo muzikou v uších může být příjemná forma relaxu. Stejně tak zpříjemnit si žehlení seriálem v televizi je poměrně neškodná podoba multitaskingu.

Existují 3 druhy činností. Pro některé z nich může multitasking do jisté míry fungovat:

1. Čerpání, vstřebávání informací – učení se
   Pokud se chceme učit, je potřeba se soustředit = vypnout notifikace a věnovat 100% naší pozornosti danému tématu..

2. Zpracování, proces
   Ani tady není multitasking pomocníkem. Navíc je těžké se do této fáze dostat právě díky multitaskingu. Pořád se učíme a vstřebáváme něco nového, ale než se dostaneme k implementaci a zprocesování toho, co jsme se naučili, už skáčeme na nějaké další téma.

3. Tvoření
   To, co jsme se naučili, jsme nějakým způsobem zpracovali a teď můžeme tvořit. Při tvoření často hledáme nějaké stimuly. Může pomoci poslouchat oblíbenou muziku, jít na procházku atd.

Co se děje v mozku a co to s ním dělá?

Když skáčeme z jednoho miniúkolu na další, tak se zdá, že uděláme spoustu práce a možná ze sebe máme dokonce dobrý pocit. Může za to dopamin, který se uvolňuje jako “odměňovací“ hormon. Díky tomu si myslíme, že děláme více, i když realita je jinde. Udělali jsme méně a s nižší efektivitou, než kdybychom se opravdu zaměřili na to důležité, co je potřeba udělat a na co potřebujeme hodinu soustředění vkuse. Existuje dokonce studie University of London, která poukazuje na to, že multitasking snižuje efektivitu až o 40%. Dokonce díky multitaskingu údajně klesá IQ. Chlapům tedy o něco víc než ženám, ale to jsme asi všichni tušili. :)
Zároveň se přeskakováním z úkolu na úkol zvyšuje hladina kortizolu, tedy stresového hormonu.  Takže když to budeme s multitaskingem přehánět, budeme vystreslí a hloupí.

Jak bojovat s multitaskingem?

Nabízím několik možností jak s příšerou jménem multitasking bojovat.
Jednou je systematická práce na jednotlivých úkolech. Rozpitvání úkolu může pomoci zefektivnit práci na něm.

• Definovat cíl – jasně pojmenovat výsledek, kterého po dokončení úkolu dosáhneme.

• Shromažďovat informace – mám veškeré potřebné vstupy, abych mohl úkol efektivně splnit?

• Zajistit, že nás nebude nic rušit – zavřít, vypnout, ztišit…

• Využít své znalosti a schopnosti – jak mohu efektivně využít své znalosti a schopnosti, abych úkol co nejefektivněji splnil?

• Neustále opakovat a zlepšovat své dovednosti.

Dalším způsobem jak zefektivnit práci může být technika Pomodoro. Technika, která maximalizuje naše soustředění a flow v 25 min. intervalech. Po každém intervalu následuje krátká pauza. Po 4. intervalu následuje pauza delší.

Existuje spousta technik a mají i mraky různých názvů jako např. mnišský přístup, bimorální přístup, rytmický přístup, novinářská strategie, … Kdo budete mít zájem, můžete si tyto metody sami pogooglit.

Je tady ještě jedna metoda jak bojovat s multitaskingem a tou je mindfulness. Právě tomuto tématu bych se rád věnoval v některém z příštích článků.

Mějte se fajn.

Mindfulness

11.6.2023

K tomuhle tématu jsme doputovali v minulém článku
o multitaskingu. Mindfulness tam zaznělo jako zbraň na multitasking. Tak vzhůru do toho.

Překlady do češtiny se mírně liší. Myslím, že není ustálený jen jeden pojem. Můžete si to tedy přeložit, jak vám přijde vhodné. Běžně se v publikacích a dalších článcích setkáte s překladem jako plné vědomí, vnímavost, uvědomění, zpřítomnění, ...
S odkazem na původní buddhistický výraz "SATI" to lze přeložit i jako vzpamatovat se.

Pojďme se tedy vzpamatovat a věnovat této buddhistické 2500 let staré filosofii a psychologii trochu toho našeho vědomí.

Na začátek bych vám rád položil několik otázek. Pokud si alespoň na 2 z nich odpovíte kladně, pak doporučuju věnovat tomuhle tématu víc než jen 5 min čtení mýho krásnýho nobullshit článku. :)

Řekli byste o sobě, že vedete hektický životní styl?

Stává se vám, že snadno ztratíte koncentraci?

Máte pocit, že nad vším neustále a příliš přemýšlíte?

Plná mysl

Mindfull x Mind Full

Mysl je mrcha. Ráda si dělá, co chce a klidně si vědomě a bohužel i nevědomě lítá po všech čertech. Prý denně ztrácíme až 50% našeho aktivního času nadměrným a roztěkaným přemýšlením. Nevím, jestli přesně 50%, ale u mě to je rozhodně velké procento dne ztracené díky:

• neustálé snaze věci co nejrychleji vyřešit (asi toužím po tom dopaminu z vyřešeného);

• hodnocení, co se mi líbí nebo častěji nelíbí (jednodušší je být negativní, že?);

• přemýšlením o budoucnosti nebo minulosti (to co je právě teď nám tak nějak protýká mezi prsty).

Výsledkem výše uvedeného je, že:

• jsme méně šťastní;

• nejme v kontaktu s tím, co je právě tady a teď;

• nejsme přítomni ve vlastním životě.

Svět se hýbe rychle jak jelen do p*dele střelen. Každý den je plný všelijakých stresů a rozptýlení a je čím dál těžší vést vyrovnaný
a nedejbože zdravý život. Naštěstí je tady mindfulness a zachrání nás :) Spoiler alert - nezachrání! Zachránit se může jedině každý sám. Žádná byť sebelepší metoda, filozofie nebo přístup nás nespasí, pokud je nebudeme používat, trénovat a žít. Pokud se však rozhodneme dát mindfulness šanci, je tady velká naděje, že díky tomu snížíme hladinu naší denní dávky stresu, hodíme se do pohody a budeme žít tak nějak vyrovnaněji. Čili vrátíme naši pozornost zpět každému aktuálnímu okamžiku našeho života, který je právě teď, nebo teď… teď… Chápeme se, že?

Mindfulness = být přítomen v okamžiku, být si vědom myšlenek
a pocitů a akceptovat je bez našeho hodnocení. Dobrá zpráva je, že takového skillu může dosáhnout úplně každý. Je to nástroj, jak získat kontrolu nad vlastní myslí, která s námi umí často hezky zametat.

Život je taková hra s vlastní myslí. Když se zkoncentrujeme a začne nám jít konečně něco od ruky, tak ta mysl si zase vymyslí, že se něčím rozptýlí a můžeme se snažit koncentrovat od začátku. Takhle naše mysl funguje. Tím, že s ní tuhle hru budeme vědomě hrát, se v tom ale můžeme zlepšovat a třeba nad ní i jednou vyhrát. Nedovolit rozptýlení ve chvíli, kdy ho nechceme.

Co to teda všechno umí a proč je to tak populární???

Pomáhá lidem v boji s úzkostmi, stresem a dokonce s depresemi. Dokáže zvýšit sebevědomí, zlepšit uvědomování si sebe sama
a dokonce vylepšit práci s vlastníma emocema.

Praktikovat mindfulness má efekt na náš prefrontální kortex, nebudu dělat, že vím co to je, ale bude to část mozku. Právě ta část mozku, která má na svědomí rozhodování, naše výkony
a soustředění.

Kromě vlivu na psychiku má mindfulness dopad i na naše fyzické zdraví v podobě snižování krevního tlaku, lepší kvality spánku a dokonce údajně pomáhá tělu v boji se záněty. Pomáhá i v boji s chronickými bolestmi jako jsou bolesti hlavy, zad, kloubů, ...

Tenhle zázrak tedy zlepšuje kvalitu života, redukuje vnímání bolesti a snižuje emoční úzkost. 

Skoro ideální produkt pro teleshopping a Horsta Fuchse. :)

Vtip je v tom začít. Viz např. článek o změně, který taky najdete
na tomhle blogu.

Jak na to?

Existují 2 základní způsoby jak procvičovat mindfulness:

• meditace
  Pro někoho může být meditace něco trochu ezo nebo něco, co prostě neumí nebo se mu do toho nechce. Pokud se mezi takové lidi řadíte, pak nemusíte věšet hlavy, protože existují i jiné způsoby jak trénovat vlastní mysl.

• každodenní život
  Život je zázrak a nic nám nebrání přistupovat ke všemu s čím se setkáváme a co prožíváme, jako by to bylo poprvé. V každém okamžiku, v každé věci se dá najít něco, co naší mysl dokáže fascinovat. Cílem je věnovat plnou pozornost tomu, co právě děláme a nežít jen na autopilota.

Pokud máte chuť zvědomit si vlastní přítomnost, nabízím několik základních možností, jak začít.

1. Kromě meditace může být dobrý startovací pokus pustit si relaxační hudbu (ideálně instrumentální) a alespoň 5 nebo 10 minut vědomě sledovat svoje myšlenky, ať už se zatoulají kamkoli.

2. Věnovat pozornost vlastnímu dechu. Jak se nám hýbají ramena při nádechu, co cítíme, jak vzduch prochází nosníma dírkama dál do našeho těla...

3. Jít do přírody a věnovat pozornost detailům jako jsou listy stromů, jak teče voda v potoce apod. Přitom sledovat co to v nás vyvolává za pocity, emoce a snažit se je popsat.

4. Dát si sprchu a vnímat každou kapku vody, která nám dopadá na tělo nebo která mizí v odpadu.

5. Vědomě jíst. Asi neznám nikoho, kdo by to dlouhodobě zvládal praktikovat, ale aspoň občas si na to jídlo udělat čas bez seriálu, bez práce, bez diskuse s kolegou, nám dá prostor uvědomit si všechny chutě, tvary, konzistence.

Závěrem

Mindfulness, ať už si to přeložíte jakkoli, je mocný praktický nástroj, jak zlepšit svůj psychický i fyzický stav. Hoďte se do zenu
s mindfulness a snížíte si množství stresu, úzkostí a negativních myšlenek. A to zní docela fajn, nemyslíte? Navíc tenhle přístup nabízí obrovské množství praktických cvičení, ze kterých si každý může vybrat to, co mu nejvíce vyhovuje a co začlenit do svého každodenního života. Odměnou za tuhle těžkou práci, kterou boj
s vlastní myslí jistě je, vám bude šťastnější, zdravější a spokojenější život.

Pokud vás Minfulness přístup zaujal, tak můžete více informací načerpat zde:

www.mindfulness.org

A jestli odkaz na stránky nestačí, tak doporučuju najít si 8 týdenní kurz MBSR (Mindfulness Based Stress Reduction).

Mějte se fajn.

Odpovědnost a proaktivita

18.6.2023

Další topic je odpovědnost a proaktivita. Malinko to nějakým tím bullshitem možná zavání, když to tak po sobě čtu, ale vnímám to jako další logický krok. Multitasking mě přivedl k mindfulness a mindfulness mě dál logicky nasměrovalo k dnešnímu tématu. Věřím,  že převzetí odpovědnosti a proaktivita jsou právě jedny z klíčových věcí,  aby náš život dával smysl.

Odpovědnost není povinnost

Je odpovědnost něco, co přichází zvenčí a lze to tudíž přidělit, vnutit, či přímo delegovat? Odpovědnost je nám tak nějak vštěpovaná od útlého dětství a je jedním ze stěžejních pilířů každého kariérního i osobního růstu. Otázka zní, jak chápeme slovo zodpovědnost? Pokud se budeme bavit například o právní odpovědnosti, tak nemusíme moc špekulovat, protože v takovém případě se jedná o odpovědnost s jasnými kritérii. No jo, ale co v případě naší morální nebo mentální odpovědnosti? Je to asi rok, co jsem se s tímto tématem setkal při výcviku koučování a od té doby se snažím s vlastní odpovědností pracovat víc a připomínat si že za to, jak vnímám vlastní realitu, jsem zodpovědný jen a pouze já sám. Není to nic, co bychom nevěděli, ale když to zazní natvrdo a nahlas, dostává to jiný rozměr.

Slovo „Odpovědnost“ je odvozeno od výrazu „odpověď " a znamená tedy schopnost odezvy na nějaký podnět nebo impuls. Odezva potom může být buď reaktivní (tzn. chováme se automaticky podle nějakého naučeného zažitého vzorce, kdy bráníme vlastní hranice) nebo proaktivní (svobodná volba vědomé odezvy na podnět). Představte si tažného koně, který odtahá, co je potřeba, co mu řeknou, ať tahá. Během toho si tenhle kůň pořád stěžuje na kvalitu sena a spoustu dalších věcí, které nemůže ovlivnit. Kdykoli takovému koni něco nejde, není to jeho chyba, ale mohou za to všichni okolo. Takový kůň je v reaktivním módu a dělá to, co je zvyklý dělat a dělá to bez přemýšlení. Pak je tady druhý typ koně a tím je krásný výstavní hřebec, který běhá po přehlídkách a skáče přes stále vyšší a vyšší překážky. Tím, jak se učí stále něco nového a zlepšuje se, zvyšuje i oblast své odpovědnosti a zvyšuje své kompetence. To je prosím pěkně kůň proaktivní. Jakým koněm byste chtěli být?

Podle Merriam Webster je proaktivita jednání v očekávání budoucích problémů, potřeb nebo změn. Tedy připravuji se svým vědomým jednáním a chováním na nějaký budoucí stav. Nedoufám, že mě někdo někam dostane, ale spoléhám sám na sebe, že se dostanu tam, kam já sám chci. Já sám jsem vlastníkem svojí reality, kterou si stavím svými akcemi a reakcemi. Nemusím se chovat podle naprogramovaného chování, viz okamžitá obrana nebo útok, přizpůsobení se na oko apod. Je jen na mě, jestli dokážu převzít odpovědnost a zvolit svoje chování na podnět. Každá svobodná volba se stává součástí naší osobnosti a jako taková už sama o sobě zvyšuje kompetentnost. Důsledkem proaktivity nikdy nemůže být pokles kompetentnosti. Naopak – vždy jde o získávání nových zkušeností a možností dalšího rozvoje. Proaktivita je základem učení se něčemu novému.

To, že se jednoho dne vzbudíte a řeknete si, že splníte všechny úkoly na vašem to-do listu není proaktivita. To je přístup toho tažného koně – odtahat co je potřeba a příliš o tom nepřemýšlet. Na závěr pro vás mám tedy pár tipů, jak zamakat na vlastní proaktivitě.

1. Najít si pádný důvod, proč držet směr.
   Něco co nás motivuje k tomu zůstat disciplinovaní a soustředění na cestě k naší vizi, úkolu, další příčce, … Jen pro připomenutí – Lidé, kteří mají jasně definovaný cíl, jsou mnohem úspěšnější než ti, kteří jasně definované cíle nemají.

2. Eliminovat prokrastinaci.
   Znáte to. Na něčem děláte, ale máte tu možnost vzít telefon a dát si pauzu. Najednou koukáte do telefonu dýl, než jste chtěli. Narůstá vaše vnitřní nas*anost na sebe sama a fokus na úkol je pryč.

3. Naučit se říkat NE.
   Často jsme stavěni před rozhodnutí ANO/NE. Často je velmi lákavé říkat na spoustu věcí ANO. Když jsme dneska u těch metafor, mám pro vás další. Představte si, že dobíháte tramvaj na poslední chvíli. Máte vteřinu na rozhodnutí, jestli do tramvaje naskočit nebo ne. Jenže si nejste úplně jistí. Je to správná tramvaj? Doveze mě, kam potřebuju? Neztratím tím jen zbytečně čas? Máme možnost volby. Zastavit se, popřemýšlet, jestli to za to stojí, jestli je to opravdu správná tramvaj. Co se stane, když mi ujede? Pravděpodobně pojede za 5min další.
   

4. Věřit v sebe.
   Nikdo jiný není odpovědný za naší realitu a konstruování naší budoucnosti než my sami. Víra je zásadní pro miliardy lidí na Zemi. Věřit sami sobě, že když udržíme směr a budeme na sobě makat, dosáhneme čehokoli. To pro mě představuje obrovský závazek a zároveň dává svobodu.

Pokud jste dočetli až sem, tak díky za váš čas. Dejte mi vědět, jestli si z článku něco odnášíte. Taky budu moc rád, když se se mnou podělíte o to, co znamená odpovědnost a proaktivita pro vás.

Mějte se fajn.

Wellbeing

25.6.2023

Snad mi nobullshitový Bůh odpustí další cizí slovo. Věřím, že zrovna Wellbeing prorostlo už i do českého slovníku. Co že to je? Je to pocit. Pocit, že se máme dobře, že jsme zdraví, že jsme šťastní, že jsme ve formě, že se nám daří, že náš život dává smysl. Prostě, že jsme spokojení ve všech aspektech života, který žijeme. Je to takový to, co by chtěl každý, ale  často se nám nedaří toho dosáhnout, a když, tak určitě ne ve všech nebo alespoň většině oblastí našeho života. Navíc tak nějak cítíme, že ty oblasti spolu často souvisí a vzájemně se ovlivňují. Těžko si užijeme dovolenou na Maledivách, když budeme pořád myslet na práci a topit se v úzkostech… třeba.

Každá doba má svoje, ale stres a rychlost, jakou se mění nároky a jak roste potřeba přizpůsobovat se okolním vlivům, je dnes obrovská a zítra bude ještě větší. Úspěch se sice neodpouští, ale zároveň se očekává. Tlak na výkon a povinnosti roste, ale prášky na úzkost jsou v pořádku. Právě v takových podmínkách může být wellbeing něco, co nechcete přejít bez povšimnutí. Je stěžejní k tomu, abychom našli nějaký vnitřní balanc a soulad sami se sebou. Protože často jsme to právě my samotní, koho zanedbáváme nejvíc.

Mít se dobře řadím až na první místo

Právě dnes se zaměříme na to, jakým způsobem můžeme ovlivnit vlastní wellbeing, tedy to, jak se mít dobře. Odpověď je úplně jednoduchá, prostě se ozveme svému kouči, se kterým na tom “mít se dobře“ budeme systematicky pracovat. :) Samozřejmě je to možnost, ale rozhodně na tom můžeme pracovat i sami bez kouče. Když o tom tak přemýšlím, tak wellbeing je vlastně to, proč koučing existuje a proč má takovou sílu posouvat nás dopředu. Viz moje oblíbená definice:

Coaching is unlocking people’s potential to maximize their own wellbeing.
(Koučing odemyká potenciál lidí maximalizovat jejich vlastní wellbeing.)

Když se máme dobře, jsme v dobré psychické i fyzické kondici, tak mnohem lépe zvládáme i překážky nebo dilemata, která nám život nabízí. Prakticky jsme tipy, jak se zaměřit na to mít se dobře, probírali v předchozích článcích. Mindfulness, multitasking, převzetí odpovědnosti a proaktivita, to vše jsou možné přístupy, díky kterým, pokud se jim rozhodnete věnovat čas a energii, jistě svůj wellbeing posunete na další level.

Dobře se můžeme mít v mnoha oblastech. Mezi ty hlavní patří:

• Fyzický wellbeing
  Když budeme kašlat na svoje tělo, tak naše tělo bude kašlat na nás. Být zdraví, je základem všeho. Často je to právě špatná kondice, špatné stravovací návyky, nedostatek nebo špatná kvalita spánku, které ovlivňují i další oblasti… Je to dáno hierarchií potřeb, kde ty fyzické jsou základem celé Maslowovi pyramidy potřeb. Prostě když nebudu cvičit, rozumně jíst, dobře a dostatečně spát, tak z dlouhodobého hlediska nebudu úspěšný a spokojený v žádné z oblastí a rolí, na kterých mi záleží.

• Emoční wellbeing
  Tím je myšleno, že si uvědomujeme své emoce, že jim rozumíme a že s nimi dokážeme efektivně pracovat. Do této oblasti patří například zdravé sebevědomí, zvládání stresu, vypořádávání se s úzkostnými stavy nebo budování zdravých a silných vztahů. Právě v této oblasti se schovává to, po čem všichni jdeme – štěstí. Emoční zralost a emoční zdraví jsou základem šťastného a spokojeného života.

• Sociální wellbeing
  To znamená, že dokážeme dobře a převážně pozitivně komunikovat s lidmi kolem nás. Patříme a jsme aktivně zapojeni do nějaké sociální skupiny, do nějaké komunity. Co si budeme povídat, každý toužíme po tom někam patřit. K lidem, mezi kterými je nám dobře a kde nás potřebují a oceňují.  Právě to má přímý vliv na naše duševní i fyzické zdraví.

• Duchovní wellbeing
  Nemusíme být šaolinští mniši, abychom si byli vědomi toho, že máme určitou potřebu mít jasno v tom, jaký má náš život smysl. Určité propojení na duchovní úrovni může být něco, co otevírá brány k vnitřní vyrovnanosti, spokojenosti. Obecně přispívá k tomu, abychom se měli dobře. Pokud nejste věřící, tak doporučuji začít věřit především sami v sebe. Pozorovat své pocity, zkoumat své myšlenky, emoce, zkoumat jaké to má všechno dopad na naše tělo a zda je to vše v souladu s naším životním smyslem, pokud jej známe.

Dát důraz na wellbeing, tedy na to mít se dobře, může znít trochu sobecky, ale je základem k tomu, abychom mohli být k užitku ostatním a třeba taky někdy někde nějak pomoc. Rozhodně je to cesta k plnému, šťastnému a spokojenému životu. Zahrnuje péči jak o naše tělo, tak zvládání našich emocí, vytváření pevných vztahů a hledání smyslu našeho života. Odměnou za práci na našem vlastním růstu ve zmíněných oblastech nám může být nejen zlepšení kvality života, ale také zlepšení schopností překonávat překážky, které život nabízí.

Mějte se fajn.

Terapie nebo koučing?

2.7.2023

Dnešní článek trochu přesahuje můj obor, mé znalosti a dovednosti. Proto je mi velkou ctí, že se v rámci tohoto tématu můžu opřít o spolupráci s mým švédským kolegou z EMCC, doktorem, psychoterapeutem a  koučem Tomasem Lönnem. Právě díky jeho odbornosti a samozřejmě díky materiálům, které mi pro článek poskytl, se dnes mohu zaměřit na rozdíl mezi koučingem a terapií. Vzhledem k částečné odbornosti článku varuju před trochu složitějšími formulacemi a termíny z oblasti psychologie.

Na začátek si pojďme vyjasnit nějaké ty pojmy:

Duševní zdraví = Stav psychické pohody (štěstí), v němž si jedinec uvědomuje své vlastní schopnosti, silné stránky a potenciál, dokáže se vyrovnat s běžnými stresy života, může produktivně a plodně pracovat a je schopen přispívat své komunitě. (z definice WHO).

Duševní onemocnění = Duševní onemocnění je charakterizováno klinickou poruchou kognitivních schopností jedince, jeho emoční regulace nebo chování. Obvykle je spojeno s úzkostmi nebo poruchou v důležitých oblastech fungování jedince (způsob myšlení, poruchy emocí, poruchy chování). (z definice WHO)

Protože jsou tyto pojmy pro dnešní článek důležité, zkusím je přeformulovat, aby to šlo trochu lépe přes mozkové závity.

Nobullshit definice duševního zdraví
Duševně zdravý člověk je ten, kdo funguje ve všech podstatných oblastech svého života, ví v čem vyniká a zvládá stres běžných dnů.

Nobullshit definice duševního onemocnění
Duševně nemocný člověk je ten, kdo nefunguje v některé z podstatných oblastí svého života a kdo má porouchané chování, emoce nebo myšlenky.

Tyto dva pojmy nejsou protiklady. Je důležité si uvědomit, že absence duševního onemocnění neznamená automaticky duševní zdraví. Jinými slovy, i duševně zdravý člověk může být nešťastný, pod stresem a občas zažívat stavy úzkosti. To mě přivádí opět k tématu wellbeing. Tam je obrovský prostor pro koučování, nemyslíte?

Vzhledem k tomu, že duševní onemocnění a duševní zdraví si jsou vzdálené, prevence a léčba duševních nemocí nemusí nutně vést k duševnímu zdraví. (Corey Keyes)

Abychom se mohli považovat za duševně zdravé jedince, je potřeba kombinace emocionální, psychické a sociální pohody, resp. mít se v těchto oblastech dobře.

Právě Tomas, díky kterému mohl vzniknout tento článek, se hrdě hlásí k výroku:

WE MUST ALLOW COACHING TO FULLY ENTER THE FIELD OF MENTAL HEALTH!
(Musíme koučování umožnit vstup do oboru duševního zdraví.)

Pár faktů (zdroj WHO & U.S. Dep. of Health  and Human Services)

• Duševní onemocnění představují 13 % všech onemocnění celosvětově. Očekává se, že jen deprese bude do roku 2030 nejčastějším onemocněním vůbec.

• Neustále se zvyšuje ekonomický dopad duševních onemocnění. Předpokládá se, že v USA budou do roku 2030 činit náklady spojené s léčbou těchto onemocnění asi třetinu z celkového rozpočtu 47 miliard USD na léčbu všech neinfekčních chorob.

• Neinfekční choroby, tedy choroby nepřenosné z jednoho člověka na druhého, jsou často způsobeny zejména nezdravým způsobem života. Jsou to kardiovaskulární onemocnění, rakovina, diabetes, chronická respirační onemocnění, deprese, syndrom vyhoření, nemoci související se stresem atd.)

• Minimálně jeden z pěti dospělých prožije v rámci jednoho roku nějaké duševní onemocnění.

• Nedostatek psychologů, psychiatrů a psychoterapeutů zhoršuje dostupnost péče a léčby. Do roku 2025 se tento nedostatek bude dále zhoršovat.

Terapie vs. koučing

Pro klienty může být těžké rozhodnout se mezi terapií a koučingem. Existuje mnoho neobjektivních článků, zpráv a dalšího obsahu, díky kterým vznikla mezi terapeuty a kouči určitá rivalita a boj o klienty. V některých článcích se můžete dočíst, že terapeuti jsou dobří pouze v pomoci lidem s duševním zdravím, ale ve skutečnosti nevědí, jak pomoci zdravým lidem stanovit si cíle. Jiné naznačují, že koučové jsou hochštapleři a nemají kvalifikaci pro práci s duševním zdravím. Nic z toho není pravda.

Mýty

1. Terapie a koučing jsou dva úplně odlišné světy = KEC no. 1
   Nejenže jsou terapeuti kvalifikovaní léčit duševně nemocné lidi, ale umí také objasnit pacientovi životní cíle a pomoci s překonáním překážek na cestě k nim. Koučové zas v mnoha případech provádějí subklinické klienty šedou zónou, právě tou zónou, mezi terapií a koučingem, když jejich klienti nejsou zjevně v depresi, nepotýkají se s traumatem nebo nevykazují jiné příznaky závažných onemocnění.

2. Existuje tvrdá a jasně definovaná hranice mezi koučingem a terapíí = KEC no. 2
   Není pravidlem ani nutností přecházet z terapie na koučování, i když někdy může být terapie potřeba, abyste později mohli efektivně pracovat s koučem. Neexistují žádné vědecké důkazy, které by podporovaly myšlenku, že nemůžete pracovat zároveň s koučem i terapeutem. Je rozdíl mezi tím cítit se trochu úzkostně a stavem, kdy úzkost nedovolí dotyčnému ani vylézt z domu. Je rozdíl v tom mít depku a v tom mít takovou depresi, že nedokážete pracovat nebo o sebe pečovat. V jednom z případů je terapie potřeba, v druhém ne.

3. Koučing může duševně nemocnému uškodit = KEC no. 3
   Neexistuje žádnýdůkaz o tom, že by kouč nevhodnou otázkou jakkoli zhoršil klientův duševní stav.

4. Terapeuti pracují pouze s duševně nemocnými = KEC no. 4
   Terapeuti dokáží dost dobře substituovat funkci kouče. Pomůžou pracovat na osobním růstu. Těžko vám však pak budou moci jejich služby fakturovat na pojišťovnu.
   

5. Terapie se soustředí na minulost, koučing na budoucnost = částečně KEC no. 5
   Není pravda, že terapeuti se nezaměřují na budoucnost. Jediný způsob, jak měřit účinky terapie, je sledovat, o kolik jste se přiblížili k verzi sebe sama, kterou chcete být, oproti verzi, kterou jste byli na začátku. Je dost dobře možné zažít terapii, aniž byste mluvili o svém dětství nebo rodičích. Takovými terapeutickými přístupy jsou např. KBT (kognitivně-behaviorální terapie), ACT (terapie přijetí a odhodlání) nebo MBT (mindfulness based terapie).

6. Terapie zvyšuje úroveň duševního zdraví a psychické pohody jedince = KEC no. 6
   Pravdou je, že neexistují žádné vědecké důkazy, které by potvrzovaly, že terapie zvyšuje úroveň psychické pohody a duševního zdraví v širším slova smyslu. Co terapie umí je to, že redukuje symptomy duševní poruchy a zvyšuje funkceschopnost pacienta / klienta.

Pokud klient jeví známky závažného duševního onemocnění, pak je terapie, případně jiná další léčba nutná. Ale co když je problém pouze v nedostatku psychické pohody, respektive nedostatku duševního zdraví?

Za to, že jste dočetli až sem, bych s vámi rád sdílel link na stránku Tomase Lönna, na které si můžete otestovat své vlastní duševní zdraví. Stránka je jen v angličtině, ale nejsou tam žádné záludnosti. Věřím, že kdo má zájem si otestovat, jak na tom je se svým duševním zdravím, určitě dotazník vyplnit zvládne. Výsledek obdržíte v pdf s vyhodnocením vašeho duševního zdraví. Na základě výsledku dotazníku a případných doporučení v něm, se můžete rozhodnout, zda zvolit odbornou pomoc nebo vlastní rozvoj.

Jak rád často říkám:

Pokud se chcete posunout nebo něco vyřešit, je potřeba o tom začít nejprve správně přemýšlet. Někdo si vystačí sám, někdo k tomu využije kouče, někdo potřebuje terapeuta.

Link zde: www.wellbeingprofiler.com
Na stránce je potřeba zadat své kontaktní údaje a link pro vyplnění dotazníku vám pak přijde do mailu. Pokud byste s přístupem k dotazníku potřebovali pomoct nebo poradit, dejte vědět. Rád pomůžu, když můžu.

Budu rád za vaše názory.

Mějte se fajn.

Positive psychology

9.7.2023

Minulý týden jsem psal o rozdílech mezi terapií a koučingem a snažil se vyvrátit některé zažité mýty. Opravdu věřím, že koučing, pokud se dělá správně, dokáže být plnohodnotnou prevencí některých duševních onemocnění, a to ať už prevencí jejich vzniku, tak jejich recidivy.

Nyní bych se rád vrátil do pro mne známějších vod, kterými jsou koučování. Budeme tedy dále uvažovat, že lidé, kteří o koučování mají zájem, netrpí žádnou závažnější duševní nemocí.

V článku o Wellbeingu jsem se zabýval tím, jak usilujeme o to mít se dobře a jak na tom makat. Právě Pozitivní psychologie se zabývá tím, jak využít svůj potenciál k tomu být v pohodě - “mít se dobře“. Často najdete i pod názvem Wellbeing psychology.
Celé je to o tom dostat se ze stavu “živoření“ (prázdný život bez radosti a cílů, projevuje se apatie, nedostatek energie,… ) do stavu “rozkvětu“ (pozitivní emoce, pozitivní psychika, zkrátka wellbeing jak se patří). Právě propast mezi živořením a rozkvětem udává spektrum duševního zdraví. Až 55% populace je v nějaké oblasti svého života ve stavu živoření. Naproti tomu pouze 35% populace prosperuje.

Definice:
Pozitivní psychologie je přístup a také studijní obor, který se zaměřuje na budování pozitivních emocí a pocitů. Pomáhá zvýšit psychickou odolnost a zdolávat každodenní výzvy. Zaměřuje se na rozvoj silných stránek a rozvoj hodnot jako jsou čest, vlídnost, odvaha, moudrost a optimismus.  Zlepšuje přizpůsobivost člověka na okolní vlivy a obecně podporuje rozvoj jedince.

Zkrátka pomocí pozitivní psychologie se díváme na věci s optimismem, vděčností a pozorujeme, jaký mají vliv na náš wellbeing.  Pozitivní psychologie je nástroj, který právě wellbeing podporuje.

Wellbeing koučing
Minulý týden jsme si řekli, jak moc je špatná situace s duševním zdravím populace ve světě. Aby nebylo tak zle, přišel nás spasit koučing :). Koučing má potenciál tuto situaci zvrátit. Snad trochu silné tvrzení pro někoho, kdo se pohybuje pouze ve světě klinické pomoci pacientům. Ale představte si, že namísto toho, abyste do sebe hned hrnuli prášky nebo chodili na drahá sezení s psychoterapeuty po dobu několika let, může ten nejmenší možný krok směrovat právě ke koučovi. A pokud si dotyčný klient vyhledá akreditovaného kouče, pak má určitou jistotu, že pokud je to s jeho duševním zdravím opravdu špatné, tak ho kouč odlifruje ke kompetentnější profesi, tedy psychiatrovi nebo psychoterapeutovi. Ostatně je to jedna z koučovo základních kompetencí, umět rozeznat, kdy ještě klientovi dokáže pomoci. Pak je tady další množství pacientů / klientů, kteří už jsou vyléčeni, ale stále potřebují na své duševní pohodě nějak pracovat.

Recidiva resp. návrat onemocnění je u psychiatrických pacientů bohužel častý jev. Dejme tomu, že se člověk s depresemi vyléčí, ať už díky mnoha sezením s psychoterapeutem, medikaci nebo dokonce elektrošokům. Mimochodem víte, že právě elektrokonvulzivní terapie (elektrošoky) je jedna z nejprogresivnějších psychiatrických léčebných metod? Vždycky si vybavím film Návrat idiota. Ale zpátky k našemu vyléčenému pacientovi. Tento z deprese vyléčený pacient se tedy opět dokázal začlenit do společnosti a alespoň nějakým způsobem funguje a plní své role a povinnosti. Víme, že sice netrpí duševním onemocněním, ale také v tomto stavu není zcela duševně zdravý. Chybí mu wellbeing v jedné nebo více oblastech života, není šťastný. Zde přichází na řadu koučing. Nejen jako prevence, ale i jako způsob, jak právě na tom svém životním štěstí a pohodě pracovat a nebýt na to sám.

Wellbeing koučing může posunout klienty z oblasti “živoření“ do oblasti “rozkvětu“.

Rád bych nabídl několik otázek, díky kterým můžeme sami na svém wellbeingu zapracovat:

• Jaké jsou naše hodnoty?
  Můžeme si je napsat na papír a třeba jednou za rok zrevidovat, jestli se třeba náhodou nezměnily.
  
  Zkuste se zamyslet nad tím, jaké pocity ve vás vaše hodnoty vyvolávají?
  
  Jste pyšní na to, jaké máte životní hodnoty?
  
  Stojíte si za nimi?
  
  Dokázali byste své hodnoty říct někomu, koho si vážíte?
  
  Dokázali byste na základě svých hodnot dělat i nepopulární rozhodnutí?
  

• Jaké jsou naše silné stránky?
  
  Jaké silné stránky nás definují?
  
  Nabíjí nás naše silné stránky energií? Které?
  
  Je pro nás snadné je využít?
  
  Ve kterých oblastech naše silné stránky využíváme nejvíc?
  

• Za co jsme v životě vděční?
  Vyjádření vděčnosti dokáže zlepšit náladu, protože díky vděčnosti jsme pozitivnější. Vyjádřením vděčnosti můžeme posílit naše vztahy. Zlepšováním se v projevování vděčnosti dokonce údajně můžeme zlepšit své fyzické zdraví.
  
  Za jaké vlastnosti?
  
  Za jaké lidi v našem životě?
  
  Za co, co se nám stalo?

• Máte silné sociální vztahy s lidmi ve vašem okolí?
  Vztahy jsou jednou z nejdůležitějších věcí, které člověk potřebuje. Silné vztahy jsou zdrojem spokojenosti a dobrého zdraví. Negativní a toxické vztahy mohou být nebezpečím jak pro naší psychickou pohodu, tak pro naše zdraví. Zaměřme se na vztahy, které nás nabíjejí, a pracujme na nich, ať jsou ještě silnější. Vztahy, které z nás energii vysávají, se pokusme minimalizovat nebo úplně přerušit.
  
  Kdo jsou ti nejdůležitější lidé v našem životě?
  
  Máme s těmito lidmi silné vztahy?
  
  S jakými lidmi trávíme nejvíc času?
  
  S kým z našeho okolí bychom chtěli trávit více času?
  
  Co brání tomu trávit s těmito lidmi více času?
  
  Jsou v našem okolí lidé, se kterými bychom chtěli trávit méně času?
  
  Jak by to šlo udělat?

Pro identifikaci silných stránek doporučuju použít odkaz https://www.viacharacter.org/survey, kde snadno a rychle svoje silné stránky odhalíte pomocí dotazníku.

Ohledně vděčnosti vám můžu nabídnout jednoduchý worksheet, který může pomoci ujasnit si, za co jste vděční. Napište si o něj.

Závěrem

Pokud se v životě nemáme dobře, zaděláváme si na problém, který může vykrystalizovat až v duševní onemocnění. Wellbeing koučing je perfektním nástrojem pro to, jak zvýšit úroveň duševního zdraví a psychické pohody.

Co si o tom myslíte?

Mějte se fajn.

PERMAH - teorie wellbeingu

16.7.2023

Ještě jednou bych se tady rád točil kolem pojmů wellbeing a positive psychology. Mám tady něco, co třeba někomu i může pomoct a mrzelo by mě, kdybych to nezpracoval v dnešním článku. Celé téma wellbeing a pozitivní psychologie tedy doplním a uzavřu akronymem PERMAH. Nechci, aby to vypadalo, že tady pomocí článků stavím továrnu na štěstí. Nicméně jsou to metody, modely a přístupy, díky nimž si člověk lecos uvědomí. Právě to uvědomění může být startovací čárou k něčemu hezkému, lepšímu.

Co to zase je?
PERMA je model, který nám může pomoct nebýt v módu přežívání, ale také růst, “kvést“, zlepšovat se, být šťastnější. Pomocí tohoto modelu lze dobře identifikovat, co nám v životě chybí. Model vytvořil americký psycholog Dr. Martin Seligman. Následně byl ještě rozšířen o jednu super důležitou oblast. Tou je zdraví (H - health). Díky tomuto modelu lze měřit wellbeing. Každý si může jednotlivé kategorie projít a zanalyzovat ať už sám nebo s koučem.

P – Positive emotions
Pozitivní emoce jsou hlavním ukazatelem našeho štěstí a wellbeingu. Dobrá zpráva je, že se na nich dá pracovat a dokonce se je lze i “naučit“. Patří sem především radost, vděčnost, láska, vyrovnanost, zájem, hrdost, obdiv, inspirace apod. Víte, že když si na tváři vykouzlíte nucený úsměv, můžete překonat mírný stres a špatnou náladu, díky procesům v mozku, které jsou s úsměvem spojeny?

E­ – Engagement
Angažovanost nebo zaujetí. Vkládáme vlastní iniciativu do toho, co děláme? Stává se nám při některých činnostech, že ztratíme pojem o čase a během toho vyřešíme nějaký problém?

R – Relationships
Pozitivní vztahy jsme už řešili v minulých článcích. Jejich důležitost je zásadní. Máme přirozenou touhu někam patřit a být s lidmi v kontaktu. Vztahy ovlivňují náš život často víc, než jsme si ochotni připustit.

M – Meaning
Smysl života. Mnoho psychologů sdílí názor, že zdrojem našeho štěstí a wellbeingu je kreativní a smysluplný život a ne bohatství a požitky.

A – Accomplishment
Zažívat úspěch je další ze základních kamenů. Když makáme na svých cílech a zvyšujeme svoje kompetence, zvyšujeme i pravděpodobnost vlastního úspěchu.

H – Health
Zdraví je základ. Nejen fráze, ale prostě fakt. Fyzické zdraví je stavební kámen wellbeingu. Když se o tu svojí tělesnou schránku dobře nestaráme, tak to má dopad i na naše myšlení a pocity. Když jsme nemocní, zrovna nepřetékáme pozitivními emocemi nebo zájmem o cokoli. Málokdy ve stavu nemoci pečujeme o naše vztahy a jediný úspěch, o který nám v tu chvíli jde, je uzdravit se.

Mým cílem v životě bylo vždycky být šťastný. Právě PERMAH je přesně to, co z velké části koresponduje i s mým nastavením života. Nechci se úplně chválit, ale moje každodenní afirmace zdraví, štěstí a úspěchu vlastně nebyla mimo, když se tak na ten PERMAH model dívám. Jen jsem si asi dřív neuvědomil, jak moc je to spolu provázané. Bez zdraví a úspěchu by štěstí asi moc nebylo. Navíc jsou tady ty další věci, o kterých jsem psal (emoce, vztahy, angažovanost, smysl). Ty ke štěstí bezesporu také přispívají a také se sebou navzájem úzce souvisejí. Jak na konkrétních věcech pracovat snad ani není potřeba vypisovat. Mnohem důležitější je si uvědomit svůj současný stav a v případě, že nám něco nevyhovuje, začít s tím něco dělat. A to je na tom žití snad nejtěžší.

Dále nabízím některé svoje úvahy a otázky, které by snad pro někoho mohly být užitečné.

Blbá nálada, negativní emoce?
Chci se v tom topit? Sežrat kýbl zmrzliny? Nebo s tím chci něco udělat? Například prostřednictvím sportu, setkání s kamarády apod…

Chybí zájem, angažovanost?
Kdy jsem naposledy dělal něco se zájmem a zaujetím? Kdy mám v životě flow? Šlo by nějak zařídit, abych byl ve flow častěji? Jak by to asi šlo udělat?

Jsou lidé upíři?
Vysávají ze mě lidé v mém okolí energii? Ničí mě svým chováním? Proč pořád já musím do vztahů s ostatními jen dávat a dostávat zpět jen zlomek nebo nic? Je často jen na nás, jaké lidi chceme ve svém životě. Proč věnovat svůj čas někomu, kdo mi bere energii a přináší jen negativní emoce, že?

Co je to ten život?
Vyhnul bych se filosofickým polemikám nad touto krásnou otázkou. Mám tady na mysli uvědomění, proč ráno vstanu a jdu do práce. Proč kývnu na něco, do čeho se mi nechce? Proč nezažívám to, co chci zažít? Jaké by to potom asi bylo ten život?

Tak co bude s tím úspěchem?
Honba za úspěchem často bývá právě to, co někteří považují za smysl života. Jak se měří úspěch? - Prachy? Sociální postavení? Stejně vám většina běžných maratonců za úspěchem řekne, že pořád nemají dost a chtějí stále víc. Čeho teda vlastně chci dosáhnout? Kdy už budu spokojený?

A co to zdraví?
To půjde do háje, když půjdou do háje ty emoce, angažovanost, vztahy, smysl života nebo úspěch a naopak. Co dělám pro to, abych se cítil zdravý? Co udělám pro to, abych byl ještě zdravější? Chci se válet? Ok, i to může být někdy zdravé. Ale jak to válení a třeba i nezdravé jídlo můžu tělu vynahradit?

Krásně to do sebe zapadá. A jestli už teď po posledních třech článcích nebudete všichni prožívat absolutní wellbeing, tak už nevím. :) Vlastně vím, pak je čas vyzkoušet ten koučing. :)

Zas na závěr za vaši vytrvalost bych rád sdílel link na stránku, kde si můžete otestovat, jak jste na tom se štěstím, wellbeingem, vděčností apod. Na stránce www.authentichappiness.org se můžete zdarma otestovat. Může to být dobrý první krok k tomu zjistit, kvůli čemu třeba nejste v životě tam, kde byste chtěli být nebo odhalit, na které z dnes zmíněných věcí začít makat nejdříve.

Díky za váš čas a pozornost a těším se zas za týden na počtenou.

Mějte se fajn.

Stres

23.7.2023

Pravděpodobně téma pro každého. Stres je pěkná mrcha. Všichni se s ním potkáváme, někteří více, někteří méně. Kde se bere? Co to s námi dělá? Může být i užitečný? To a více bude obsahem dnešního povídání. Věřím, že všem může být prospěšné se o stresu něco dozvědět a naučit se, jak ho redukovat.

Co je to stres?
Pokud to vezmeme co nejobecněji, je to systém, který mobilizuje další systémy v našem těle. Systém, kterým lidská rasa disponuje od počátku věků. Je to odpověď na situaci, ve které se cítíme úzkostlivě nebo v ohrožení. Stres je založený na ustáleném sledu určitých procesů v těle. Jsou známy reakce buněk, produkce chemických látek, chování tkání apod. Díky tomu je možné vědomě využít mechanismy, jak se stresu zbavit nebo jej alespoň omezit. O způsobech, jak na to, se budeme bavit později.

Druhy stresu
Stres může být psychický nebo fyzický. To znamená, že odpověď našeho těla je stejná, ať už nás vystresuje něco, na co myslíme, nebo něco, čemu jsme fyzicky vystaveni - například zima, útok, výšky apod.

Stresory
Stresory, tedy příčiny stresu, mohou být s ohledem na povahu původu VNITŘNÍ nebo VNĚJŠÍ. Mezi vnitřní patří: nedostatek spánku, nemoc, naše vnitřní strachy, negativní myšlení apod. Mezi vnější patří: práce, hromadící se složenky, životní změny, prostředí nebo vztahy.

Co to s námi dělá?
Našemu tělu je ale původ stresu poměrně fuk. Jeho reakce na stres je vždy stejná. Uprostřed našeho těla jsou řetězce neuronů, které zařídí, že kdykoli nás něco vystresuje, aktivují tyto neurony naše svaly a orgány a do těla se vyplavuje epinefrin (adrenalin). Rozšiřují se nám cévy a krev se hrne tam, kde je to důležité (především do svalů) a naopak se nehrne tam, kam to důležité není (například se téměř zastaví funkce slinných žláz). Typickými příznaky stresu jsou: zrychlený dech i tep, zvětšený objem krve ve svalech, zvýšený tlak a krevní cukr, uvolnění hladkého svalstva (např. střev - na tohle pozor) nebo rozšířené zorničky.

Když jsme tedy ve stresu, stávají se z nás tak trochu superhrdinové. Aby ne, jde o to přežít nebezpečné situace. Jsme silnější, rychlejší, ale zároveň to nemáme tak nějak úplně pod kontrolou. Může za to amygdala (ještěří mozek). Část mozku, díky které jednáme instinktivně emocemi na základě informací od smyslů. Dneska sice už před šavlozubým tygrem nezdrháme, ale tahle část mozku funguje pořád stejně. Jakmile jedeme v tomto režimu, jsou k dispozici jen stavy jako – boj –útěk – zamrznutí.

Proč pracovat se svým stresem?
Jak jsem psal na začátku, stres je pěkná mrcha. Má na svědomí mnoho špatného. Má negativní dopad na naše duševní zdraví. Přemíra stresu může vést k depresím, úzkostem, zhoršené kvalitě spánku, ale i celkově oslabenému imunitnímu systému, kardiovaskulárním problémům a dalším zdravotním nešvarům. Stres však nemusí být vždycky jen špatný. Může být užitečné vědět, jak pracovat se stresem. Minimálně to dává šanci se vyhnout výše zmíněným problémům.

Kdy může být stres kámoš?
Je to jednoduché. Vždy, když potřebujeme více odhodlání, energie, síly... Stresor aktivuje naší mysl a ta zaostří naše smysly. Pokud si tuto situaci včas uvědomíme, můžeme s touto energií a stavem superhrdinů pracovat a využít to k něčemu přínosnému. Například odhodlat se konečně udělat to, co dlouho odkládáme nebo čeho se bojíme. Dva lidé mohou na stejnou stresovou situaci reagovat různě. Dejme tomu, že oba mají v práci stejný deadline a stejné množství práce, které musí udělat před tímto deadlinem. Jeden se začne hroutit a propadat úzkostem, druhý se nadechne a řekne si: „Vzhůru do toho.“ Oba zažívají podobné fyzické projevy stresu, ale jeden to obrátí v něco dobrého, využije tu energii. Druhému se začne hroutit svět. Nejtěžší bývá si v tu chvíli uvědomit, že máme možnost volby, jak na stres zareagovat.
Jak už jsem zmiňoval v předešlých článcích, stresu kolem nás je spoustu a tím, jak na něj reagujeme, si vytváříme návyky. Když si zvykneme, že důsledkem stresu jsou pro nás úzkosti, pak si zaděláváme na mnohem větší problémy, kterými mohou být například panické ataky, náladovost, zlost, deprese, ale také zvýšený krevní tlak, bolesti kloubů, křeče nebo dokonce řídnutí kostí. Tím rozhodně nechci strašit, ale všechno jsou to možné následky dlouhodobého stresu. Podtrhuje to důležitost toho, zda a jak se stresem budeme pracovat. Na základě dané situace se můžeme sami rozhodnout. Chceme stres zmírnit nebo ho naopak využít k něčemu pozitivnímu?

Jak na to?

• Identifikovat příčiny stresu
  Může být užitečné zastavit se a podívat se na různé oblasti života tak nějak z pohledu třetí osoby nebo z ptačí perspektivy (pohled z vrtulníku) chcete-li. Jsou tam věci, lidi, myšlenky apod., které jsou zdrojem stresu? Především toho chronického negativního stresu? Mohou to být třeba stres z práce, stres z nějakého vztahu, stres ze změn atd. Ale stejně tak to mohou být vnitřní stresory. Jaký máte vztah k vlastnímu tělu? Jste spokojeni se svými myšlenkami, pocity, emocemi…?
  

• Zbavit se především toho, co nám způsobuje dlouhodobý stres
  Tohle se líp napíše, než udělá. Je jen na nás rozhodnout se, jestli nám to, co nás už dlouho stresuje, stojí za to, aby to zůstalo součástí našeho života. Dopady stresu mohou být životu nebezpečné, pamatujete?

• Vědomě se stresem pracovat
  Opět je to jen o nás samotných. Chceme, aby nám stres způsoboval úzkosti, nebo se rozhodneme využít energii a zostřené smysly nějak jinak? Pokud na stresovou situaci zareagujeme vědomě alespoň maličko jinak, může to být cesta k novému návyku. Viz Atomové návyky.

• Meditace
  Pro někoho to je, pro někoho zase není. Každopádně nejen díky meditaci, která je součástí Mindfulness, lze snižovat úroveň stresu. Klíčem může být především vědomé vnímání vlastních emocí a fyzických reakcí našeho těla na stres.
  S.T.O.P cvičení
  Stop&Scan – Zastavte se a pokuste se vnímat vlastní pocity, emoce, myšlenky.
  Take a breath – vědomí nádech a výdech je jedna z nejrychlejších věcí, jak se vrátit zpátky do svého těla od všech těch myšlenek apod.
  Open your attention – Uvědomit si svoje tělo, čeho se dotýkáme, kde nás co bolí, šimrá apod. Vnímat prostor a dění kolem sebe.
  Proceed – Pokračovat v činnosti, kterou jsme přerušili právě kvůli tomuto cvičení za účelem snížení momentálního stresu.

• Dýchání
  Řeknu si “Uklidni se!“ a stane zázrak – tak tohle třeba nefunguje. :)
  Dá se říct, že práce s dechem se stala fenoménem. Dýcháním jde relativně jednoduše a rychle redukovat stres. Jde v podstatě o to snížit tep a dát tělu signál, že o nic nejde a žádný “boj s medvědem“ se konat nebude. Když se nadechnete, je jedno jestli nosem nebo pusou, roztáhnou se plíce a bránice se pohybuje směrem dolů. Pro srdce vznikne trochu víc prostoru a krev v něm se díky takto zvětšenému objemu začne pohybovat pomaleji. Neurony v srdci dají info do mozku, že se krev hýbe nějak pomaleji a mozek pošle zpátky povel, aby srdce zrychlilo. Pokud tedy chceme, aby srdce bilo rychleji, je potřeba se nadechovat déle a s větším důrazem než vydechovat. Z toho následně dokážeme jednoduše domyslet, co se děje, když vydechujeme dlouze a důrazně a nadechujeme se krátce. Mozek nám automaticky pomůže zpomalit srdeční tep.

Nabízím jednoduchý nástroj, kdy pomocí krátkého dechového cvičení zvládnete rychle a efektivně snížit hladinu stresu, který vám právě rozklepává nohy, dělá sucho v puse nebo vystřeluje srdce ven z hrudi. Hodí se pro zklidnění, než vylezete někam na pódium, před důležitým pohovorem apod.

Double nádech – single výdech
Základní podmínkou použití této dýchací techniky je uvědomit si potřebu snížit hladinu stresu. Tento způsob dýchání vychází z běžného chování lidského těla. Když pláčeme, tělo se snaží zklidnit samo tím, že se přerušovaně a krátce nadechujeme. Metodu je možné použít i pro zklidnění při usínání. První nádech by měl být pomalý a hlubší. Když se nám druhým nádechem (resp. přidechnutím) podaří propašovat do plic trochu vzduchu navíc, jedině dobře. Plíce jsou pozoruhodný orgán. Dva vzduchové vaky s miliony dalších vzduchových váčků. Kdybychom je rozbalili, zabraly by celý tenisový kurt. Neskutečné. Tento double nádech pomůže aktivovat celé plíce a zefektivní následující dlouhý soustředěný a razantní výdech, díky kterému zbavujeme krev oxidu uhličitého. Tento způsob dýchání stačí opakovat 3 až 5x, než se dostaví efekt. Za mě skvělá, jednoduchá a hlavně funkční věc.

Dnes opět o něco málo delší článek, než jsem měl v plánu. Doufám, že vás to bavilo a že vám to něco málo třeba i přineslo. Přeju vám mnoho úspěchů v boji se stresem.

Mějte se fajn

Mindset

30.7.2023

Další hrozně “in“ slovo. Spoustu lidí hned napadne, že to je ten stav mysli, kdy musím být pozitivní, v něco věřit a pak bude svět samá duha a jednorožci.

Co to je?

Nejprve jedna běžnější definice. Je to kombinace našeho přístupu a toho, v co věříme, která formuje naše myšlení i konání. Hraje zásadní roli v tom, zda budeme žít úspěšný a naplněný život.

Jsou to tedy nějaká naše vnitřní přesvědčení a předpoklady pro různé oblasti našeho života, díky kterým máme určitá očekávání a cíle.

Pak tady mám jednu hlubší definici, o kterou vás nemůžu ochudit: Mindset je v podstatě práce s informacemi. Je to nějaký mentální rámec, díky kterému náš mozek třídí a zaznamenává informace. To se může hodit, ne? Dnešní doba je na informace snad nejbohatší v dějinách lidstva. Od rána jsme zahlcováni informacemi. Nejen tím, co si přečteme u kafe na Novinkách, ale vším co vidíme, slyšíme, cítíme apod. Mindset nám tedy pomůže vyselektovat informace, na které je dobré se soustředit a také, jak na ně reagovat. Je spojen s naší identitou. Tvoří to, jak o sobě smýšlíme, jak a o čem se vyjadřujeme apod. Jaký životní příběh o sobě vyprávíme. Dá se to změnit? Částečně ano. Stojí to úsilí a energii? Stoprocentně. Tak vzhůru do toho.

Ze života…

Například to, že jsem se v roce 2017 rozhodl jít do vedoucí pozice a vést tým, bylo v souladu s mým mindsetem - jít do všeho a usilovat o povýšení. Ale pohořel jsem, protože jsem jaksi nebyl nastavený na roli vedoucího. To se změnilo právě až po neúspěchu v této nové roli. Musel jsem změnit své nastavení zas v jiné oblasti. Po skončení vysoké školy jsem se těšil na to, že už se nebudu muset učit. Právě neúspěch v roli vedoucího mi otevřel hlavu a já začal studovat MBA se zaměřením na leadership. Musel jsem změnit svůj mindset týkající se studia a vlastního rozvoje.

Nebo můžeme jako příklad vzít téma předchozího článku – stres. Jaké jsou naše vnitřní pocity a nastavení ohledně stresu? Je to něco, co nám dává schopnosti superhrdinů? Je pro nás dobrý nebo nás oslabuje a je pro nás špatný? Tato naše vnitřní přesvědčení je možné měnit. Uvědomit si co očekáváme, že se stane, když jsme ve stresu. Zamyslet se nad tím, jak jsme se do stresové situace dostali. Zaměřit se na to co nás zrovna motivuje, když jsme v té stresové situaci.

Než začneme pracovat s naším vnitřním nastavením, je dobré položit si několik otázek:

• Čeho chci dosáhnout?

• Jaké jsou moje silné stránky, díky kterým se mi to podaří?

• Potřebuju své silné stránky ještě více posílit?

• Jaké další zdroje k tomu potřebuju?

• Co z toho, co dělám, bych měl/a přestat dělat, abych lépe dosáhl/a toho, co chci?

Život je pes

Často nám život do cesty staví překážky a výzvy, které testují naše schopnosti a odolnost. Někteří lidé se z toho zhroutí a podlehnou těmto “nepřekonatelným“ nástrahám. Někteří se tomu postaví svým odhodláním, pílí, důvěrou v sebe sama a překonají je. Mít dobře nastavenou hlavu (rozuměj myšlení) je základní předpoklad úspěchu, růstu, a již tolikrát zmiňovaného wellbeingu.

Mindsetů máme každý nespočet. Můžeme mít určitý mindset ohledně stravování, ohledně práce, rodiny, komunikace apod. V rámci tohoto článku se dál budeme bavit obecně o 2 způsobech, jak k tomu přistupovat, ať už v jakékoli oblasti.

Rozlišujeme tedy 2 druhy mindsetu:

• Fixní
  Lidé s fixním mindsetem věří, že jejich schopnosti a inteligence jsou vrozené, a že se jen těžko mohou nějak dál vyvíjet.

• Pokrokový
  Lidé s takovým mindsetem věří, že díky vytrvalosti a úsilí překonají každou překážku, zvládnou jakoukoli výzvu a dokonce vyhledávají výzvy nové.

Asi není těžké uhodnout, jací lidé s jakým mindsetem jsou napříč obory úspěšnější. Je to tím, že ti úspěšní se snaží neustále učit ze svých chyb a pravidelně vyhledávají zpětnou vazbu. Chyby vnímají jako dočasný neúspěch, a ne jako porážku. Dokáží lépe přečkat období “nepřízně osudu.“ To jim pomáhá vyvinout si vysokou míru sebedůvěry, odolnosti a kreativity.

Jak souvisí mindset s wellbeingem?

Pozitivní mindset neovlivňuje pouze úspěch nebo osobní růst. Má vliv na celkový emoční wellbeing. Tedy to, jaké emoce prožíváme, jak je vnímáme, co si pouštíme do života, co šíříme do svého okolí. Emoční wellbeing závisí také na tom, jak se stavíme k novým výzvám. Když máme tu palici nastavenou na pokrok, úspěch a růst, tak se i lépe vypořádáváme s úzkostmi a dalšími negativními stavy mysli, které ovlivňují naše duševní zdraví. Je to proto, že každou překážku a potíž dokážeme překlopit v příležitost něco se naučit a vnímat je spíš jako prostředek osobního růstu, než hrozbu. Celkově si tak díky takovému mindsetu sami sebe víc vážíme a jsme v životě spokojenější a šťastnější. Práce na nastavení vlastní mysli má pozitivní dopad na naše duševní zdraví.

Jaký má mindset vliv na společnost?

Mít pozitivní myšlenky a filtrovat a pracovat s informacemi není prospěšné jen pro jednotlivce, ale má to výrazný dopad i na rozvoj celé společnosti. Ve chvíli, kdy si společnost osvojí tento pokrokový mindset, si lidé budou více cenit možnosti vzdělání, inovací a nepřetržitého rozvoje. Stanou se odolnějšími při řešení nových problémů a dokáží zpochybňovat platnost stávajících norem a systémů za účelem neustálého rozvoje k něčemu lepšímu… Takový stav pak vytváří kulturu plnou zvědavosti, spolupráce, přizpůsobivosti a umožňuje prosperovat i v tak rychle se měnícím světě, jako je ten dnešní.

Příběh na závěr

Bylo nebylo, v jedné vesnici žil farmář, který vlastnil mnoho zvířat, mimo jiné ovce. Jednou takhle sháněl ovce do ohrady, ale pořád se nemohl dopočítat. Jedna chyběla. Hledal, kde se dalo, a nakonec ji našel ve staré vyschlé studni, kam ovce spadla a hlasitě bečela. Přemýšlel, jak ovci z vyschlé studny dostat, ale ať zkoušel cokoli, zvíře se ze studny dostat nepodařilo. Zavolal na pomoc další farmáře, ale ani společně nepřišli na žádné řešení. Pak si farmář řekl, že ovce už je stejně stará a studna se nepoužívá. Přinesli si tedy lopaty a do studny začali házet hlínu. Hlína začala dopadat na chudáka ovečku. Ta začala ještě hlasitěji a zoufaleji bečet. Pak se ale stalo něco, co nikdo nečekal. Ovečka ze sebe začala hlínu, která na ni shora dopadala, oklepávat a udupávat ji pod sebou. Neúnavně takto pokračovala několik hodin, dokud studna nebyla zasypaná a ovečka mohla vyskočit ven. Farmář i ovečka žili šťastně až do smrti.

Ovečka změnila svůj MINDSET! Přesunula se od fixního, kdy nadávala na okolnosti a začala se smiřovat se svým osudem, k pokrokovému, kdy začala hledat možnosti a způsoby, jak se z té šlamastiky dostat. Mít pokrokový mindset stojí nějakou energii a vědomé úsilí, stejně jako všechno, o čem jsem tady dosud psal. Ale stojí to za to. Buďte jako ovečka. :)

Mějte se fajn.

Štěstí, co je štěstí?

6.8.2023

Tak odpověď na tuhle otázku asi všichni dobře známe z notoricky známého filmu „Škola základ života.“ Kde Čuřil citoval básničku Adolfa Heyduka. A opravdu, štěstí je taková muška jenom zlatá. Ale zároveň je i touhou většiny z nás takovou mušku chytit a nechat si jí. Respektive většina lidí, co chodí po tomhle světě, by chtěla být šťastná. Nebo snad co nejšťastnější?

Pro různé lidi představuje štěstí něco jiného. Někdo bude šťastný, když nakopne svůj kariérní růst, někdo bude šťastný, když zlepší svůj vztah s rodinou a někdo bude šťastný, když bude moct pomáhat druhým. Někdo je třeba šťastný jen proto, že je zdravý a může chodit po tomhle až podivně výjimečném světě. Ať už se v uvedených příkladech poznáváte nebo ne, určitě dokážete vyjmenovat alespoň 3 věci, které vás v životě dělají šťastnými. Vyberte si jednu z těch tří věcí a pokuste se jí věnovat víc času a víc pozornosti než do teď. Sledujte, jaký to má dopad na vaše štěstí.

Už zas nejsem šťastný/á

Právě proto, že je to jen ta zlatá muška, tak ta sv*ně vždycky někam odletí. Ale proč? Jeden příklad za všechny. Kolik lidí na světě hledá pravou lásku? Čím déle ji nenachází, tím jsou nešťastnější. Ale pak jednoho dne konečně potkají někoho, s kým by to mohlo fungovat a oxytocin (hormon lásky) zaplaví celý jejich svět. Přiletěla zlatá muška - jsou šťastní. Jenže po pár měsících, když už ta chemie trochu opadne a oni poznají i ty temnější stránky svých protějšků, tak ta blbá moucha s tím štěstím zas odletí. Odletěla proto, že je na nás osud zlej? Nebo, kdo za to může, že se zas cítíme být nešťastní? My rozhodně ne. Nebo ano?

Každý sám svého štěstí strůjce

Štěstí je často v našich vlastních rukách. Převzetí zodpovědnosti za vlastní realitu. Práce s negativníma emocema. Práce na vztahu z pohledu spolupráce. Kontinuální práce na vlastním wellbeingu. To všechno jsou za mě nutné oblasti, kterým je potřeba věnovat čas, pozornost, energii a kdo ví, co ještě. Co se stane, když necháme vlastní štěstí v rukách osudu? Proč někteří lidé, kterým osud přihraje výhru v loterii, takovou změnu neunesou?

Největším nepřítelem štěstí jsou negativní emoce. Zažívat negativní emoce je absolutně v pořádku. Problém může nastat ve chvíli, kdy se jimi necháme příliš ovlivňovat a necháme je převzít otěže. To pak vede v krajních případech k uzavření do sebe, k permanentnímu smutku, úzkostem a depkám…

Co dělat, abych si udržel štěstí?

Asi všechno o čem jsem psal v předchozích článcích. J

Pár tipů bych měl:

• Žít v přítomnosti (mindfulness, zvědomění)
  Čím víc momentů nám během dne protéká mezi prsty, tedy čím déle jedeme na autopilota, tím víc nám mizí naděje na to být tak šťastní, jak bychom ten den chtěli. Není to o tom odškrtnout si všechny úkoly z to-do listu, než upadneme na polštář. Je to o tom dělat věci se zaujetím a všímat si detailů. Můžeme projít parkem, aniž bychom si všimli různých kytek, stromů, ptáků, psů. Ale když si všímat budeme, doplní to energii, zvýší naší přítomnost a ovlivní naše štěstí. Tyhle jednotlivé momenty, kdy je naše pozornost vědomě zaměřená na jednu jedinou věc, jsou jako palivo do našeho energetického kotle. Když kotel plním dostatečným množstvím radostí, tak si můžu dovolit použít energii na vyřešení nějakých starostí. Když v kotli nebudou radosti a budu jen čerpat energii na starosti, tak pojedu na dluh a vidina štěstí je v nedohlednu.

• Najít smysl svého života
  Proč ráno vylezu z postele? Na co se dnes těším? Co na svém životě miluju? Za co všechno jsem vděčný? Znát odpovědi na tyto otázky může doslova změnit náš život. A protože ten harddisk, co máme v hlavě, nám nezálohuje úplně všechno nebo to alespoň ne vždycky jde načíst, tak doporučuju napsat si tyhle otázky a odpovědi na ně na papír. Potom si můžeme líp připomínat tyto otázky a odpovědi každý den, dokud je nebudeme znát nazpaměť. Když známe smysl toho, proč co děláme, dokážeme to dělat s vášní a zaujetím. Když něco děláme s vášní a zaujetím, je velká šance, že výsledek bude mnohem lepší, než když to uděláme s nechutí a z donucení. Není potřeba hned teď jít a najít smysl života, abyste byli šťastní. Vždyť pro mnoho lidí je to celoživotní hledání. Důležité je vědět, jaký má smysl TENTO den. Jaký je váš smysluplný záměr pro dnešek? Jak dneska svůj čas co nejlíp využiju? Znát svůj smysl, nebo alespoň úmysl pro konkrétní den, pomáhá i v boji s prokrastinací. Jednoduchá metoda, jak s prokrastinací bojovat, viz příklad. Na něčem chci pracovat, ale zároveň mě láká zvednout telefon a podívat se na sociální sítě, zkouknout nějaká videa apod. Trik je v tom, uvědomit si, jaká ztráta času hrozí v časovém intervalu mezi myšlenkou, kdy chci vzít telefon do ruky a kdy už otevírám FB. V tomto magickém časovém oknu si položím otázku: „Jak nejlíp využiju svůj čas?“ Často telefon zas položím nebo ho ani nezvednu a pokračuju v tom, co mi dává smysl. Protože jaký smysl má strávit půl hodinu na telefonu bezmyšlenkovitým scrollováním na sociálních sítích?

• Zlepšovat se, zvyšovat své kompetenceKaždý se nějakým způsobem měníme, ať už chceme nebo ne. Každý se uplácáváme z hlíny, kterou kolem nás tvoří lidé, s jakými se stýkáme, příležitosti, jaké dostáváme nebo výzvy, před které jsme stavěni. Stagnace, pokles našich schopností nebo dokonce pokles životní úrovně snášíme špatně. Má to přímý dopad na naše štěstí. Když se něco nového naučím nebo něco zvládnu, vyvolá to nějakou emoci. Dejme tomu, že to vyvolá hrdost, úlevu nebo nadšení. Důsledkem toho se cítíme šťastnější.

• Dát maximum možného času věcem, lidem, situacím, díky kterým jsme šťastní
  Co si položit otázku: „Využívám naplno svůj potenciál?“ Často se pocit štěstí vytrácí, když děláme, co nás nebaví nebo když jdeme proti nějakému vlastnímu přesvědčení, proti svým hodnotám. Na kolik procent jste za poslední měsíc byli nejlepší verzí sebe sama? Jaké to ve vás vyvolává pocity? Věnujme pozornost tomu, kdy jsme opravdu šťastní. Když nebudeme věnovat svůj čas lidem, se kterými je nám dobře, díky kterým se cítíme být šťastní, že je v životě máme, tak se začne vytrácet i smysl života.

Čínský stůl rovnováhy
Napadá mě ještě jedna metoda, která může pomoct na cestě ke štěstí. Představme si náš život jako desku stolu, kterou podepírají 4 nohy. Tyto nohy představují:

• seberealizaci;

• lásku (vztahy);

• zdraví;

• hojnost.

Když nohy stolu nejsou stejně dlouhé, deska stolu se bude různě naklánět. Když dvě nohy stolu budou příliš krátké, deska stolu bude až moc nestabilní a jen při mírném vychýlení vnějšími vlivy se odporoučí k zemi. Stejně tak je to s naším životem. Není samozřejmostí mít všeho dostatek, mít super vztahy, být zdraví a ještě k tomu mít možnost uplatňovat své schopnosti a dovednosti tam, kde nás to baví. Když jedna z těchto věcí v našem životě nefunguje vůbec, tak se ztrácí štěstí. Když už nefungují jakékoli dva z těchto základních pilířů (nohou), tak padáme na držku.

Teorie primárních aspirací

To zní asi jako zatím největší bullshit, jaký na blogu doteď zazněl. Nicméně jsou tam tři věci, se kterými se opět musím podělit. Třeba vám to k něčemu bude.
Teorie říká, že nám ke šťastnému životu stačí 3 věci:

• bytí (Být co nejvíce ve shodě s tím, kým chceme být.);

• vztahy (Chceme pevné a hluboké vztahy, chceme vědět, že někomu na nás záleží a chceme patřit do nějaké komunity.);

• tvoření (Toužíme něčím přispět. Cítit, že jsme pomohli někomu nebo něčemu. Že po nás něco zůstane.).

Částečně se uvedené metody nebo přístupy překrývají. Vyberte si z nich proto, co je pro vás důležité a co vás třeba nějakým způsobem oslovilo. Sestavte si vlastní stůl rovnováhy. Kolik bude mít nohou je jen na vás.

Nakonec pro vás mám takovou jednoduchou sebediagnostiku.

1. Máte dostatek kvalitního spánku?

2. Jste ok s tím, jak a co jíte?

3. Máte pro vás to správné množství kontaktu s dalšími lidmi?

4. Máte dostatek pohybu, cvičení?

5. Jste spokojeni se vztahy s vašimi nejbližšími?

Pokud si na některou z těchto otázek odpovíte negativně, tak je možná nejvyšší čas začít to řešit. Ať už sami nebo s koučem. 

To je pro dnešek vše přátelé. Věřím, že všechny uvedené přístupy ke štěstí stojí za pozornost. Často stačí málo, aby si člověk uvědomil. Aby si řekl: „DOST, jdu s tím něco udělat.“ Přeju vám proto co nejvíc šťastných dnů. Bez toho aniž bychom prožívali štěstí, ten život žijeme jen tak nějak napůl.

Śubhamastu sarvajagatām

Mějte se fajn

Spolupráce

13.8.2023

K psaní dnešního článku mě motivovala potřeba každodenní spolupráce, řešení konfliktů a také kniha “Spolupráce s nepřítelem“ (Adam Kahane). Mimochodem knihu doporučuju každému, kdo řeší komplexní problémy s týmem i mimo něj.

Spolupráce (collaboration) je další slovíčko, které v dnešním uspěchaném a všelijak propojeném světě frčí. Já skeptik a realista, jsem se těmito módními “trendy“ nikdy nenechával příliš strhnout. V posledních letech ale zjišťuju, že na všech těch “fancy“ názvech, heslech a výkřicích opravdu něco může být. Stačí odfiltrovat podlézavý marketing a nános ostatních bullshit keců a velmi často se objeví opravdu něco hodnotného, co mě nějak osloví nebo co začnu používat.

Proč spolupráce?
Protože bez ní by nic neexistovalo. Když to nechám dojít do důsledku, tak spolupráce je i to, že můžeme chodit po světě. Nejen jako dílo spolupráce našich rodičů, ale spolupráce veškerých okolností a vlivů, které to umožňují. V tom běžnějším slova smyslu je spolupráce to, co nám dává sílu. Díky partnerství zvyšujeme svoje šance na úspěch. Je to základ týmové práce, díky které spolu lidé sdílí vědomosti, schopnosti a zdroje za účelem dosažení společného záměru. Pracuju jako vedoucí týmu ve vývojové konstrukci a tam je spolupráce zrovna něco, co si myslím, že je potřeba využívat a vylepšovat pořád. Stejně jako v mnoha dalších oborech a odvětvích.

Výhody
Díky efektivní a pružné spolupráci můžeme otevřít stavidla inovacím a řešit lépe komplexní problémy. Usnadňuje výměnu nápadů, rozšiřuje pohled na problém, dává větší šanci porozumět situaci a nacházet více možných scénářů a řešení… Navíc už díky wellbeing víme, že sociální kontakt je stěžejní pro naše duševní zdraví a spolupráce bez sociálního kontaktu a interakce není možná. Máme díky ní pocit, že jsme součástí nějakého celku, vybízí k týmové práci a třeba i umožňuje interakci lidí, kteří by se jinak nikdy nebavili. Ať už se jedná o vědecký výzkum, podnikání nebo korporát, spolupráce slouží jako katalyzátor progresu a neustálého zlepšování.
Spolupráce je fajn, ale vědomá spolupráce je navíc cesta osobního i profesního růstu. Dává možnost učení se jeden od druhého, rozšiřovat znalosti a schopnosti. Práce po boku expertů z různých odvětví a lidí s různým pohledem na svět rozšiřuje náš přehled, kompetence, síť kontaktů a otevírá dveře čemukoli, co na nás v budoucnosti může čekat. Ve společnosti, kde spolu lidé spolupracují, se zvyšují možnosti na nalezení řešení nebo společného postupu, ale také možnosti na osobní a kariérní růst.

Aby taková všestranně prospěšná spolupráce fungovala, je potřeba zajistit několik základních podmínek úspěšné spolupráce:

• otevřená komunikace;

• transparentnost;

• srozumitelnost;

• smysluplnost;

• pochopení společného záměru;

• důvěra;

• aktivní naslouchání;

• respektování všech účastníků spolupráce a jejich názorů;

• umět dát zpětnou vazbu;

• flexibilita a přizpůsobivost;

• inkluzivní (začleňující) a podporující prostředí;

• odměňování a oslava dosažených úspěchů.

Pro běžné smrtelníky, jako jsem já, může být těžké a na první pohled až nereálné dokázat spolupracovat a zároveň dodržovat všechny zmíněné body. Ale už jen tím, že si je uvědomíme a že nám dojde, jak jsou pro úspěšnou spolupráci zásadní, se dokážeme zlepšovat a pilovat své umění spolupracovat. Co teprve kdybychom na těchto dovednostech a aspektech spolupráce začali systematicky pracovat?

Co když jsme nuceni spolupracovat?Spolupracovat s někým, s kým souhlasíme, umíme. Běžně máme tendenci se obklopovat lidmi, kteří s námi souhlasí a mají podobný pohled na svět. Dnes je to možná ještě viditelnější než dřív. Snad za to může Covid, očkování, volba prezidenta, vláda, Jarda Dušek nebo cokoli dalšího, že se lidé škatulkují do dvou různých táborů. Jak se to stalo, že máme potřebu “pangejtismu,“ tedy uznávat jen jeden nebo druhý názor, rvát se za něj. Vše mezi těmito “pangejty“ sice může být, ale je nám to často jedno…? Kde se bere ta snaha a potřeba “hejtovat,“ pomlouvat, jít proti něčemu?
Spolupracovat s lidmi, se kterými nesouhlasíme, se dík tomu stává nutností. Pravděpodobnost, že narazíme na někoho z toho “druhého“ tábora, je vysoká. Ať už v rámci týmu v práci, v různých spolcích apod. To se taky dá nějak přežít. Ale co když máme spolupracovat s někým, koho nemáme rádi? To už může drhnout. Co teprve spolupráce s někým, komu nevěříme? S někým, kdo je můj nepřítel? Problém.

Konvenční spolupráceTaková spolupráce probíhá většinou mezi lidmi, kteří spolupracovat alespoň nějakým způsobem chtějí. Věří si a mají mnoho společného. Často se jedná o jednodušší problémy, kdy je situace pod kontrolou. Posouvají se společně od problému k jeho vyřešení:

• shoda o problému;

• shoda, jak problém řešit + plán;

• implementace → vyřešení problému.

V podstatě podobný postup jako P D C A (plan – do – check - act), ale společně.

Pružná spolupráce s přesahemTento způsob spolupráce je energeticky mnohem náročnější a často probíhá v konfliktní a nepřátelské atmosféře. Dobrá zpráva je, že i v takovém prostředí a situacích se dá efektivně spolupracovat. Mimochodem víte, kde se berou konflikty? Často jsou jen důsledkem nenaplněných očekávání. V pružné spolupráci neexistuje hierarchie, neexistuje špatné řešení. Tvoří se společná budoucnost, zkouší se různé scénáře a učí se z chyb. Jak na to? Je potřeba změnit přístup, a to:

• přijmout konflikt v rámci týmu;

• neházet vinu za vzniklou skutečnost na nikoho z týmu;

• přijmout možnost, že se zkrátka neshodneme ani na problému jako takovém, natož na řešení nebo plánu;

• plně se zapojit do procesu tvoření s ochotou změnit sami sebe;

• smířit se s proměnlivostí, nejistotou, složitostí a mnohoznačností;

• přijmout zodpovědnost za sebe a své přispění do týmu nebo situace.

Tím bychom měli nějak popsanou tu potřebnou pružnost, ale co ten přesah?

1. přesah = přijmout konflikt a všechny jeho souvislosti.
   Zde je základem hlídat, aby spolupráce probíhala ve formě spojenectví, případně prosazování. Hranicí, kdy spojenectví může být už škodlivé, je kapitulace. Pokud se s tím něco při spolupráci neudělá, většinou dochází k manipulaci, a to není vůbec OK. Hranicí, kdy začne být škodlivé prosazování, je odpor. Odpor účastníků je známka k tomu dát tam zpátečku a vtáhnout účastníky do řešení. Pokud prosazování dojde příliš daleko, mluvíme o nařizování a vynucování a to je opět cesta do pekel. Je potřeba, aby celý tým dokázal pracovat a přepínat mezi spojenectvím (láskou a klidem) a prosazováním (silou).

2. přesah = experimentovat a hledat cestu dopředu.
   Na rozdíl od konvenční spolupráce se zde neshodneme na problému, řešení ani plánu. Je potřeba udělat krok kupředu a pozorovat, co to udělalo, co se stalo. Pak na základě toho můžeme udělat krok další. Je potřeba najít společnou řeč na základě otázky: Co by se MOHLO stát? Což vede obvykle k nahromadění různých nápadů a scénářů. Tvoříme společně cestu kupředu, ale nevíme, kudy přesně povede. To může být vzrušující i strašidelné zároveň.

3. přesah = vstoupit do hry.
   Pokud chceme ovlivnit složitou situaci a přispět k řešení, musíme se stát součástí celku,  i kdyby to znamenalo stát se součástí konfliktu. Nebát se přispět svou “troškou do mlýna.“
   Protože pokud nejsme součástí problému, těžko budeme součástí řešení. Obecně se v životě snažíme někoho přimět jednat tak, jak bychom si přáli my. Realita je taková, že jediné, co můžeme změnit a ovlivnit, jsme my a naše chování, náš přístup. Často se bojíme, že si nameleme, že se spoluprací s někým, komu nevěříme nebo koho dokonce nesnášíme, zpronevěříme vlastním hodnotám.

Nelze vždy spolupracovat s každým a nelze nespolupracovat s nikým.
Spolupráce je jen jedním ze 4 možných přístupů k dané situaci. Volíme tento způsob, když situaci můžeme ovlivnit. Možné je však ještě jedno řešení, a to uskutečnit změnu jednostranně, silou. V některých situacích jistě také správné a rychlejší řešení. Pokud však situaci ovlivnit nemůžeme, můžeme se jí buď přizpůsobit, nebo z takové situace odejít.

Když se bavíme o situacích, kdy je spolupráce nutnost, pak je to jedinečná příležitost, jak dosahovat úspěchu, růstu a nechávat za sebou pozitivní dopad na svět. Potřebujeme pracovat s lidmi, kteří mají jiné názory a zastávají jiné postoje než my, a to je sakra těžké. Pokud ale práce s takovými lidmi není žádoucí, zkusíme se jim vyhnout nebo je porazit - jak se píše v knize Spolupráce s nepřítelem od Adama Kahanea. V té taky najdete mnohem podrobnější návod a popis pružné spolupráce s přesahem. Navíc je v knize i šestitýdenní cvičení, které vám právě tento náročný, ale důležitý způsob spolupráce pomůže natrénovat.

Self-koučovací okénko:

• Jak jste na tom se spoluprací vy?

• Jaké by to bylo, kdybyste dokázali spolupracovat se všemi a ještě ke všemu efektivně?

• Čeho byste dosáhli, kdybyste dokázali pracovat i s někým, koho nemusíte, nebo komu nevěříte?

• Jaký první krok uděláte, abyste vytěžili ze spolupráce to nejlepší?
  

Téma spolupráce snad ani nelze vyčerpat v rámci knihy natož článku. Omlouvám se tedy za množství informací, které jsem tady vychrlil. Pokud máte dotazy, sem s nimi. :)

Mějte se fajn

Aktivní naslouchání

20.8.2023

Schopnost aktivního naslouchání je opět něco, co vyžaduje dnešní doba více než doba minulá. Už kvůli tomu s kolika podněty a informacemi se denně setkáváme. Očekává se od nás stále více. Že budeme lepší, rychlejší, zvládneme toho co nejvíc s co nejmenšími zdroji apod. Snažíme se soustředit na víc věcí zároveň a nakonec nevíme ani to, o čem nám dotyčný povídá, ani o tom, co zároveň čteme nebo píšeme. Viz článek o multitaskingu.

Merriam Webster definuje “naslouchání“ jako pozorné poslouchání. Slovo “aktivní“ pak definuje jako vědomé zapojování se do akce. Když to poskládáme dohromady, tak aktivní naslouchání je tedy vědomé zapojení na základě pozorného poslouchání.

Proč a proč a proč?
Jak to, že v dobách boomu sociálních sítí přicházíme o schopnost navazovat vztahy? Proč jsme čím dál míň tolerantní? Proč jsme sobečtí? Proč si nenasloucháme?
Dnes si každý často mele jen to svoje. Krmí vlastní ego a na ostatní se ohledy berou čím dál méně. Asi to dnes není v kurzu. Myslím, že umět aktivně naslouchat, je jedna ze základních dovedností, na kterých stojí za to pracovat. Je to stěžejní skill pro lidi, kteří chtějí být dobrými lídry a manažery. Stejně tak to může být ale výborná schopnost, díky které rozkvete každý vztah, ať už pracovní nebo osobní.  A pro kouče je to snad úplně nejdůležitější. Ono v jakékoli pomáhající profesi je základem naslouchat a všímat si detailů. Bohužel to často nejde samo a může to být opravdu náročné. Nejen proto, že je to dřina, ale je potřeba i trochu upozadit vlastní ego a to pro někoho může být nepřirozené. Existuje hned několik důvodů proč se aktivnímu naslouchání věnovat. Může nám pomoci:

1. co nejlépe porozumět druhé straně a následně také co nejlépe informaci předat (viz. 5. ze 7 Coveyho návyků skutečně efektivních lidí – “nejdřív pochopit, pak být pochopen“);

2. budovat vztahy – pro druhou stranu je příjemný pocit cítit se být respektován. Pocit že to, co sdělujeme, opravdu někoho zajímá, je neskutečně povzbuzující.
   

Existuje několik úrovní naslouchání:

• Předstírané – Level 0
  Neefektivní způsob naslouchání, který jsme určitě už všichni někdy použili. Často se s předstíraným nasloucháním setkáváme v práci. Sedíme na meetingu, ale ten pro nás není v ten moment tak důležitý a věnujeme se raději něčemu jinému. Jen zřídka navážeme oční kontakt a celkově nejsme v komunikaci přítomní. Jediné, o co nám v ten moment jde, je aby si nikdo nevšiml, že neposloucháme. Spoiler allert: oni si toho ti lidé stejně všichni všimnou, že jim nevěnujeme skutečnou nebo plnou pozornost.

• Částečné – Level 1
  Částečné naslouchání je, řekl bych, level 1. Někteří z nás takto naslouchají téměř výhradně. Většinou je důvodem, proč částečně nasloucháme, ego. Pocit, že naše práce, naše myšlenky apod. jsou důležitější. Z diskuse si tedy odnášíme nějaké střípky informací, plus mínus víme, o čem byla řeč, ale pořád jsme nebyli plně přítomní. Je to pro lidi přirozené a snad i méně náročné než předstírané naslouchání. U mě se velmi často vyskytuje doma, kdy sleduju webinář nebo něco píšu a moje žena mi nutně potřebuje něco sdělit. Není to tak, že by mě nezajímalo, co mi říká, ale o tom, že poslouchám v dané situaci jen částečně, protože moje pozornost byla například už předtím upnutá na něco jiného.

• Přítomné – Level 2
  Pokud chceme být efektivnější posluchači, pak je přítomné naslouchání dalším stupněm. Pokud nasloucháme přítomně, tak už dokážeme vynaložit nějaké úsilí, abychom omezili rozptýlení, ruchy, podněty, které by naši pozornost od naslouchání mohly odvádět. Soustředíme se na to, co dotyčný člověk říká, co bylo řečeno a dokážeme si obsah sdělení vybavit i za nějakou dobu. Přítomné naslouchání je rozhodně efektivnější než částečné natož předstírané.

• Aktivní – Level 3
  S pojmem aktivní naslouchání se v anglické literatuře můžeme setkat pod pojmem Powerful Listenig. Překlad toho pojmu se nám hodí, protože je to pravdu powerful, tedy “mocné“. Ale jak se liší od přítomného? Nasloucháme a uvědomujeme si hloubku sdělení. Vnímáme, o co ve sdělení jde. Klademe vhodné otázky, které zlepšují porozumění a podporují flow rozhovoru tak, abychom lépe pochopili, co bylo řečeno a možná i tomu, co ani vysloveno nebylo. Zachytit emoce, které se v hovoru objevují, zachytit řeč těla (postoj, výraz ve tváři, “jiskřičky“ v očích apod.), může být ten zásadní rozdíl, který ten, kdo nám informaci předává, jistě ocení. Vnímáme hodnoty, jaké druhá strana zastává. Uvědomujeme si, co druhou stranu může motivovat. Začíná se projevovat naše vlastní zvědavost.

Zní vám to jako něco z jiného světa?
Dobrá zpráva je, že aktivní naslouchání se dá naučit. Se zvědavostí se dá poslouchat člověk, kterého třeba nemáme rádi. Aktivně naslouchat můžeme dokonce i někomu, koho nemáme rádi a navíc, který pro nás nemá relevantní sdělení. Dobrá zpráva pro všechny ambiciózní lídry, kouče a všechny, kdo by si rádi tento způsob naslouchání osvojili - aktivně naslouchat nejde pořád. Je to náročné a vyčerpávající i pro někoho, kdo je v tom opravdu dobrý… Co teprve pro nás běžné smrtelníky. Dejme tomu, že bychom byli skutečně dobří aktivní naslouchači. Po 3 hodinách takového naslouchání bychom byli úplně KO. Cílem je identifikovat lidi (např. manželka, lidi v týmu, šéf apod.), oblasti, příležitosti a situace, kdy je aktivní naslouchání potřeba a může přinést výrazné benefity. Z mé zkušenosti se lidé často soustředí na to, aby byli výkonní, přinášeli výsledky, plnili úkoly. Snad právě díky tomu jsme si odvykli naslouchat. Trochu nás to vrací k tématu článku z předminulé neděle. Potřebujeme změnit mindset a dát větší šanci naslouchání. Aktivní naslouchání je práce, ale pokud jsme lídři, koučové, nebo manželky, manželé, matky, otcové… je to možná jedna z nejdůležitějších prací, jakým se můžeme věnovat. Třeba nás překvapí, co všechno se dozvíme, až budeme aktivně naslouchat.

Techniky aktivního naslouchání
Upřímně, technik je jich mraky. Můžu se tady detailně rozepsat o parafrázování, zrcadlení, objasňování, shrnování, ocenění a povzbuzování, nebo si to prostě vygooglí každý, kdo touží znát nějaký jejich teoretický základ. Za mě je mnohem důležitější věnovat se vědomě s nezaujatostí, pokorou a zvědavostí tomu, co druhá strana říká. Protože už víme, že je celé to aktivní naslouchání makačka, je důležité v reálném čase vyhodnocovat, zda je přesně tohle ta situace, kdy chci nebo potřebuju aktivně naslouchat. Pokud se rozhodnu pro aktivní naslouchání v nevhodných situacích, může mi pak chybět energie a pozornost v situacích, kdy by to bylo mnohem vhodnější.

Na závěr
Abychom si lépe uvědomili, že jsme se snažili aktivně naslouchat a jak nám to šlo, případně jak se v tom zlepšujeme, nabízím opět několik otázek na závěr. Doporučuju si je položit po rozhovoru, kdy jsme přesvědčení, že jsme aktivně naslouchali. Ohodnoťte se na základě těchto otázek např. jako ve škole 1 – 5. V čase pak můžeme pozorovat, jak se náš skill aktivního naslouchače zlepšuje.

• Navázal jsem efektivně oční kontakt během interakce?

• Používal jsem vhodná gesta a výrazy tváře tak, abych povzbudil druhou stranu v pokračování jejího vyprávění?

• Jak moc si pamatuju, co mi druhá strana říkala?

• Jak moc jsem se soustředil na řečníka a jeho sdělení?

• Skákal jsem druhé straně do řeči?

• Snažil jsem se vhodnými otázkami odhalit řečníkovo motivaci?

• Jak moc jsem hodnotil v průběhu rozhovoru? (nevyřčené hodnocení hodnot nebo řečníka samotného)

• Projevoval jsem zvědavost?

• Byl jsem autentický? (Byl jsem to já nebo to byla z mé strany přetvářka? – fake it until make it)

• Věnoval jsem pozornost řeči těla?

• Vyjadřoval jsem bez dotázání vlastní pohled na věc?

• Podařilo se minimalizovat rušení a rozptýlení během hovoru?

Není cílem se po každé interakci hodnotit a lpět na tom, že jsem se někde alespoň o stupínek zlepšil. Důležité je, že si vůbec uvědomíme, že něco jako aktivní naslouchání existuje a že je to další věc, která může zlepšit naše vztahy a mít nemalý dopad na náš život.

Díky za trpělivost při čtení.

Mějte se fajn

Mocné emoce

27.8.2023

Jsou to právě emoce, které ovlivňují náš vnitřní pocit spokojenosti a vyrovnanosti. Obzvlášť ty negativní hrají v našich životech zásadní roli. Jsou původem toho, proč se někdy cítíme mizerně nebo jsme smutní, případně až úzkostní. Máme zvláštní schopnost vnímat intenzivněji to špatné. Aby ne, vždyť jsme emocionální bytosti. Proto se budeme dnes bavit především o negativních emocích.

Emoce jsou součástí a podstatou lidského bytí. Ovlivňují naše myšlení i to, co a jak děláme. Mají zásadní vliv na náš osobní růst, štěstí a celkový wellbeing. Někteří mohou emoce vnímat jen jako reakci na vnější podněty. Někdy se ale dost dobře dokážeme rozhodit sami. Důležité je uvědomit si, jak moc jsme emocemi formováni a jak nás ovlivňují každý den, každou vteřinu. Právě proto mi přijde důležité zaměřit se na sílu emocí, na to jak jim porozumět a jak s nimi pracovat.

Jsou dobré nebo špatné a co s nimi?
Bez emocí se nedokážeme rozhodovat, nedokážeme rozluštit své sny a vize, nedokážeme stanovit správné hranice ani se nedokážeme chovat obratně ve vztazích, nedokážeme identifikovat svá očekávání ani podpořit očekávání druhých a nedokážeme se spojit se svými nejdražšími nebo je dokonce najít. (Karla Mclaren).

Negativní emoce většinou vnímáme negativně, jak jinak. Vnímáme je jako překážky, jako nezvané návštěvníky v našich životech. Jsou jimi především…

• Strach
  Těžká emoce, která se objeví společně s nějakou hrozbou nebo nebezpečím. Většinou je spojen s ohrožením naší integrity nebo života. Je jeden z nejběžnějších stresorů, o kterých jsme se bavili ve článku Stres. Naše nejběžnější civilizační strachy jsou, kromě strachu z nemocí, resp. strachu o život, především strach, že něco nevyjde, že někoho ztratíme, že nejsme dost dobří apod. Umíme rozlišit strach od úzkosti?
  
  Strach většinou trvá krátce. Úzkost má delší dobu trvání.
  
  Strach je často zaměřen na to, co je teď. Úzkost je většinou spojená s budoucností.
  
  Strach často vyvolá něco konkrétního, co dokážeme pojmenovat. Úzkost může vyvolávat i často vágní podnět nebo několik podnětů najednou. (Co si o mně lidé asi myslí? Co když nejsem dost dobrý?)
  
  Na strach umí naše tělo reagovat jasně a hned. Zatímco při úzkostech se v daný okamžik nemusí ani nic dít, ale přesto jsme přehnaně opatrní.
  
  Zvládání strachu a úzkostí je dnes mnohem důležitější než dřív. Pomoc s tím může co jiného než koučování. :)

• Vztek
  Má podobné spouštěče jako strach. Tedy určitá riziková situace vyvolá vztek jako reakci na nějaké ohrožení. Většinou vztek brání naše hranice. Vztek nemá rád, když nás někdo využívá nebo s námi jinak zametá. Vztek nám tedy pomáhá přežít. I se vztekem se dá pracovat. Není vždy potřeba tuto emoci nechat natlakovat až do chvíle, kdy hrozí výbuch. Vztek často čerpá energii z frustrace. Takže ve chvíli, kdy se cítíme být frustrovaní, je ta správná chvíle zastavit se a říct si:
  Proč to tak je?
  Můžu a chci s tím něco udělat?

• Smutek
  Smutek je něco jako ukopnout si palec. Jen to není fyzická bolest, ale psychická. I smutek v našich životech hraje důležitou roli. Díky němu se vypořádáváme s těžkými životními situacemi jako jsou ztráta, selhání apod. Pokud se však smutek společně se stresem usídlí v naší hlavě na příliš dlouho, tak riskujeme, že se v tom zacyklíme a skončíme s depresí v péči psychiatra.

• Nechuť
  Nechuť zní divně co? Mám tím na mysli emoce jako nevrlost, rozmrzelost apod. Nicméně, nechutenství jako reakce na něco fakt hnusnýho sem taky patří. Stejně tak jako sem patří nevrlost a rozmrzelost z morálních hodnot některých lidí. Může to být reakce našeho těla na nějaké bezpráví apod. Opět je to emoce, které když si všimneme včas, můžeme si život zjednodušit a vyhnout se přívalu intenzivnějších emocí tohoto typu.

• Žárlivost, hanba, vina, zoufalství, závist, pochyby, …
  Existuje spousta dalších negativních emocí, se kterými je potřeba se nějak v životě vypořádat. Je jen na nás, jak sami sobě budeme chtít naslouchat a jak těmto emocím dáme volný průchod, aniž bychom jim podlehli.

Všechny tyto emoce hrajou zásadní roli v našem osobním růstu a rozvoji. Pokud těmto emocím porozumíme, dovolíme si tím nahlédnout na naše nejhlubší strachy, nejistoty a nevyřešené problémy. Tím, že se je naučíme rozpoznat, pojmenovat a uchopit, sami sobě dovolíme se s těmito emocemi vypořádat. Dokážeme na ně lépe zareagovat a vědomě přizpůsobit konkrétní situace. Může to mít i mnohem hlubší efekt vedoucí k osobní transformaci nebo vyléčení některých svých hlubokých psychických bolestí. Opakem je potlačování emocí, které myslím mnoho z nás velmi dobře zná. Trošku postraším, abychom to už nedělali. Potlačení emocí se může zdát být v daný okamžik nejsnazším řešením. Z dlouhodobého hlediska má však tohle potlačování až strašidelně škodlivý dopad na naše duševní i tělesné zdraví.  Je tedy až překvapivě zásadní najít si způsob, jak ty emoce zvládat. Ke konkrétním metodám a přístupům, jak na emoce, se dostaneme později.

Říkám vám, nepotlačujte ty emoce, nebuďte jako Homer :)

Základními pomocníky při zvládání emocí však mohou být:

• najít si aktivity, které nám do života přinášejí štěstí;

• najít podporu u našich nejbližších, případně u profesionálů (kouč, psychoterapeut, …);

• využívání různých technik na uvolnění (uvědomění, vyjádření se, pečování o sebe, …) - viz mindfulness, pobyt ve tmě, fyzické cvičení apod.

Ze života
Určitě patřím mezi ty, kteří svoje emoce občas potlačí. A dělám to, i když vím, že to nikdy nic dobrého nepřineslo. Například jako když jsem se v práci cítil být podhodnocen. Když jsem poprvé v kariéře dospěl do bodu, kdy jsem si měl říct o více peněz. Vyvolávalo to ve mně až úzkost. Snad si to nesu z dětství, že nemám rád řešení otázky peněz a vše s tím spojené. Ale potřeba řešit tohle téma byla velmi silná. Bohužel jsem v sobě tu úzkost, strach, ale i nadšení z očekávání vyššího platu dlouho dusil a na žádném z rozhovorů se šéfem jsem téma peněz neotevřel. Tím se zvedala vlna naštvanosti na sebe sama. Dospělo to tak daleko, že jsem radši začal chodit po pohovorech a sehnal firmu, která mi dala nabídku a ohodnotila mě podle mých představ. Podat výpověď ve mně ale vyvolávalo také pekelné pocity. Ale už jsem udělal první krok, tak jsem s tím musel jít na světlo světa i před šéfem. Nakonec se ukázalo, že původní firma nemá problém ohodnotit mě podobně jako jiný potenciální zaměstnavatel a já tak mohl zůstat ve stejné společnosti a za lepší plat. Kdybych však tenkrát lépe pracoval se svými emocemi, mohl jsem ušetřit spoustu nezdravého potlačování emocí, nervů a času nejen sobě.

Proč těm emocím porozumět?
V dnešním moderním světě jsou naštěstí emoce stále častější téma a naše schopnost porozumět jim se snad vyvíjí tím správným směrem. Nástroje i možnosti jsou pro většinu z nás dostupné. Je super, že na emoce čím dál častěji nahlížíme jako na něco, co je naše a co dokážeme ovlivnit. Že to nejsou nějaké nekontrolované síly, na které můžeme všechno svádět. Tento posun v našem vnímání emocí (změna mindsetu) nám umožňuje vnímat emoce jako průvodce, kteří nám dávají možnost nahlížet na naše potřeby, touhy a hodnoty. Emoční inteligence (EQ), tedy schopnost rozpoznat, porozumět a efektivně zvládat emoce, je rozhodně jeden z pilířů, na kterém lze stavět vlastní štěstí. Zvyšováním naší emoční inteligence zvyšujeme svoje šance zlepšovat se v řešení každodenních situací. Prakticky by tady měla platit přímá úměra. Tedy čím vyšší EQ, tím lepší vztahy, tím lépe se dokážeme rozhodovat a celkově je všechno lepší a zalité sluncem. Souhlasíte?

Myslím, že není potřeba za každou cenu zvyšovat své EQ, ale rozhodně je nám ku prospěchu být emocionálně vyrovnaní. Dovolit si prožívat ty hezké, ale i nehezké emoce. To znamená nebát se ponořit do hloubky našich “já“ a přijmout celé spektrum lidských emocí. Pokud se dostaneme na tuto úroveň porozumění a přijetí vlastních emocí, dáváme tím sami sobě jedinečnou příležitost osobního růstu a naplnění.

Závěr
Emoce nejsou nic, čeho bychom se měli bát nebo co bychom měli ignorovat, nedej bože potlačovat. Byly tady, jsou a budou, i kdybychom se stavěli třeba na hlavu. Mnohem přínosnější je pro nás ty emoce poznat, pochopit a pracovat s nimi. Je to začátek všeho. Jak máme být zdraví, šťastní a úspěšní, když neznáme sami sebe? Pojďme si dovolit přijmout i emoce jako jsou strach, smutek, vztek apod. a usilovat o větší emoční rovnováhu. Pojďme se na tuhle cestu poznání vypravit společně. Být si vzájemně oporou a respektovat emoce. A nejen ty svoje, ale i emoce ostatních. Pevně věřím, že je to dokonalý způsob, jak žít život naplněný štěstím.

Mějte se fajn

Negativní myšlení

3.9.2023

Nerad navazuju dalším článkem s negativní tématikou. Minule to byly mocné emoce (především ty negativní) a dnes bych se společně s váma rád podíval na negativní myšlení. Stejně jako uvědomění si negativních emocí, tak i práce s negativním myšlením nebo útěk z něj může být něco, co dokáže zlepšit kvalitu našeho života.

Je to právě negativní myšlení, které dokáže vyvolat emoce úplně z ničeho. Lépe řečeno, vyvoláme si vztek, smutek, zášť, strach, … sami vlastními myšlenkami. Negativní myšlení nejen vyvolává, ale zároveň posiluje tyto negativní emoce. Je pak mnohem těžší se jich zbavit. Je to často proto, že naše myšlení je zaseknuté v módu “všechno špatně.“ Přichází nám do palice věty jako: Já to věděl/a, že na to nemám, tohle si nezasloužím, přesně jsem věděl/a, že to takhle dopadne apod. Tento způsob myšlení pramení nejen z přítomného stavu, ale i z toho jak si malujeme budoucnost. Už dopředu víme, že to bude na ho*no. A já se ptám. Jak to potom má být super, když se k tomu stavíme zadkem už na startu?

Kruh zkázy

Když už jsme tak krásně negativní, tak se umíme motat v kruhu zkázy, díky kterému tuhle negativitu v sobě akorát posilujeme.

• Negativní myšlení generuje obavy a pochyby, které následně dají vzniknout nepříjemným pocitům.

• Začneme být vystreslí, potýkáme se s úzkostmi apod.

• To potom samozřejmě ovlivňuje i to, jak se chováme a co jak děláme.

• Naše motivace jde do kopru a při takové konstelaci hvězd je téměř jisté, že výsledek bude stát také za prd.

• Tím si potvrdíme, že jsme měli pravdu už na začátku a že jsme fakt looseři.

Výsledkem toho všeho je to, že posilujeme naše negativní myšlení.

Typy negativního myšlení

• Všechno nebo nic – když to neudělám perfektně, tak jsem zase selhal.

• To negativní na první místo – nic nejde tak, jak jsem chtěl, jedno zklamání za druhým, svět se řítí doslova do sra*ek.

• Nálepkování – jsem chyba v matrixu, kdyby lidé znali moje pravé já, tak se se mnou ani nebaví. Jsem vadný kus.

• Katastrofa – pokud se něco má stát, stane se to tím nejhorším způsobem, jakým je to jenom možné.

• Přehnaná potřeba uznání – nebudu šťastný, dokud mě všichni nebudou mít rádi. Pokud se něco pokazilo, je to pravděpodobně moje chyba.

• Dělání předčasných závěrů – např. myslím si, že mě ten člověk nemá rád jen na základě jedné nekonkrétní věty, gesta apod.

• Mělo by to být takhle… - např. lidé by měli říkat pravdu, pokud ne, měli by být potrestáni.

• Pohrdání přítomností  - např. sice padám držkou na klávesnici, ale prostě to dokončím. Co by si o mě jinak pomysleli (v budoucnu).

• Zaseknutí v minulosti – minulost už byla, tam už mi nic nehrozí, sice se tam všechno podělalo, ale aspoň vím, co čekat.

• Obecný pesimismus – dobře už bylo. Nevěřím nikomu, kdo není stejně v p*deli, jako jsem já.
  

Dvě strany mince

Život není jednobarevný. Stejně tak nelze většinou říct, že jen jedna cesta je ta správná. Platí to i pro negativní myšlení. Rozhodně je dobré vizualizovat si svojí budoucnost. O vizualizacích, afirmacích a imaginacích se možná rozepíšu detailněji někdy jindy. Jedna strana mince je tedy pozitivní myšlení. Což je způsob jak zvládat stresující situace. Stručně řečeno, v takovém případě se snažíme myslet na to, že všechno dopadne skvěle. Ale o tom teď psát nechci. Druhá strana mince je negativní myšlení. K čemu nám může být dobré? Bude to možná překvapení, ale i negativní myšlení může být pomocník při zvládání těžkých situací. Říká se tomu obranný pesimismus. Není to žádná novinka, vychází ze stoické filosofie. Podstata spočívá v tom, představit si ten nejhorší možný scénář,  který může nastat. Uvědomit si, jaká je ta absolutně nejhorší, ale reálně možná věc nebo situace, která se může stát. Zní to hrozně, ale je to tak. Osobně spíš patřím k těm, kdo si ty špatné scénáře nepřipouští nebo o nich ani nechce slyšet. Ale něco na tom je. Může se stát, že nemáme v práci nejlepší období. Můžeme si představovat, že nás vyhodí z práce, nebo že kvůli nám ztratí práci lidi, které vedeme. Můžeme si představovat, že nás opustí manželka, manžel apod. Existuje však zásadní rozdíl mezi negativním myšlením, které nám může pomoc a negativním myšlením, které je čistý pesimismus. Ano je to tak. Chápu, že to může být trochu matoucí. Ten rozdíl je v tom, že donutím svoje negativní myšlení, aby pracovalo pro mě. To zní zase divně, co? Jednoduše. Netopím se v tom, že se všechno pose*e, ale snažím se najít tu nejreálnější možnou worst case variantu. Takovou, že jakkoli horší  výsledek by už byl blbost. Nebo přinejmenším velmi nepravděpodobný. Najít takový výsledek, scénář, variantu, ale nemusí být úplně automatické a nemusí to jít hned. Zas je potřeba se nad tím zastavit, zamyslet a vyhodnotit, jestli to, co jsme si představili jako nejhorší, je opravdu dost hrozný na to, aby se to mohlo stát. Často se stane takovej ten wow efekt. Zjistíme, že to nejhorší, co se může stát, se vlastně taky dá žít. Že i když to přijde, život půjde dál a třeba to může vést dokonce i k něčemu dobrýmu.

Když se vrátíme k tomu, že to jde v práci do kopru, tak co nejhoršího se může stát? Opravdu by mě z té práce vyhodili? Možná odpověď by mohla znít: Hm, to asi ne. Vždyť do mě investovali tolik času a financí, že snad nemůžu bejt tak špatnej. Takže nejhorší reálná varianta je, že šéf na mě začne být naštvanej. Rozhodně je to výstražný trojúhelník a je potřeba vymyslet, co v tý práci dělat jinak, aby se situace zlepšila. Každopádně už nemusíme být v depresích z toho, že nás vyhodí. Podobně ještě jeden případ, kdy máme strach, že nás opustí partner/partnerka. Co je to nejhorší reálné, co se může stát? Opustí mě? Odpověď může znít: Věřím, že neopustí. I přes neshody jsme spolu šťastní. Určitě by si někdo odpověděl i jinak: Ano opustí. Budu nešťastnej? Ano. Ale co když je to vstupenka do nové, lepší fáze života? …

Celý to kouzlo je v tom, že náš mozek nesnáší strach z neznáma. Nemáme křišťálovou kouli, a tak prostě nevíme, co bude. Ale když ten mozek tímhle způsobem seznámíme s nejhorším možným scénářem, jaký může nastat,  tak to nejhorší, co se může stát, přestane být neznámý a najednou to pro nás už není tolik cizí, tolik strašidelný, tolik bolestný.

Podrženo sečteno

• Negativní myšlení není vždycky jen na škodu.

• Správně použité negativní myšlení může pomoci zmenšit strach z budoucnosti.

• Může pomoci vyhnout se tomu, že se poddáme strachu a propadneme úzkostem.

• Při promyšlení toho, co reálně nejhoršího se může stát, se seznamujeme s tím, čeho se bojíme.

• Je užitečné si představit nejen co, ale i jak se to v tom negativním slova smyslu stane. Čím detailněji to prozkoumáme, tím líp se s takovou verzí reality dokážeme smířit nebo v ní dokonce najít něco pozitivního.

Závěrem

Tyhle články píšu, abych ukázal nástroje, přístupy a nasdílel s váma myšlenky, jak si udělat život příjemnější a šťastnější. I když máme každý naděleno na té startovací čáře života něco jiného, tak to neznamená, že se vzdáme možnosti ovlivňovat svoje vlastní štěstí sami. K těmto nástrojům patří samozřejmě i pozitivní myšlení. A jak jsme se dneska s překvapením dozvěděli, i myšlení negativní. Cílem obou přístupů je snížit strach, vyhnout se úzkostem a neskončit s depresemi. Pro mě osobně se tím mění přístup k tomu negativnímu. Místo abych to potlačoval a dělal, že se to nemůže stát, tak s tím můžu konstruktivně pracovat formou vizualizace a důkladného promyšlení toho, co a jak se může reálně podělat, a tím se toho přestat tolik bát.

Pomoct se zvědomněním toho, jakou vlastně máme náladu, jaké prožíváme emoce a v jakém módu myšlení se nacházíme, může jednoduchá apka Mood Meter. Tak můžete vyzkoušet.

Na úplný závěr mám pro vás dnes jednu zajímavou úvahu.

Myšlenka ještě není skutečnost, nevěřte všemu, co si myslíte.

Mějte se fajn

Motivace I.

9.9.2023

Jako další jsem si pro vás připravil třídílnou sérii článků na téma motivace. Jako vždycky se podíváme na nějakou teorii i na příklady z praxe a nějaké ty vhodné otázky, které při práci s motivací mohou pomoct.
Samotné slovo motivace už tak nějak zkorporátnělo. Aby ne, je to jen část skládačky úspěšného leadershipu, o kterém se budeme detailněji bavit v dalších článcích.  Není ale nutné pevně spojovat motivaci s prací. Vždyť týmem nemusí být jen banda, která plní pětiletku, tým je i rodina, okruh přátel apod. Jako při psaní každého článku, doufám, že si v tom každý čtenář najde něco, co se mu odrazí v jeho životě, co mu dá trochu podnětů k tomu žít svůj život s o trochu větší lehkostí.

Definice

Myslím, že neuškodí si na začátek ujasnit, co to ta motivace je a jak vypadá někdo, kdo je motivovaný. Motivace vychází ze slova motiv. Motiv je něco, co nutí člověka jednat. Je to nějaká potřeba, touha nebo přání.  Motivace je tedy něco, co vyvolává akci nebo aktivitu. Jak poznáme, že je někdo motivovaný? Není to žádná věda. Z výše uvedeného vyplývá, že motivovaný člověk je někdo, kdo má motiv. Je to někdo, kdo touží po tom podat co nejlepší výkon, kdo touží uspět v nějaké činnosti.

Bylo by krásný umět motivovat druhé lusknutím prstu. A co teprve umět na písknutí namotivovat sami sebe? Bohužel tak jednoduché to není. Dokázat motivovat druhé znamená všímat si maličkostí a vytrvale podporovat. Umět motivovat je něco, co jako lídři máme v popisu práce, ale když to budeme dělat blbě, je to snad horší než nemotivovat vůbec. Ještě než se do motivace pustíme, chci zdůraznit rozdíl mezi motivací a manipulací. Manipulací se snažíme dosáhnout svého prostřednictvím druhých. Zájmy a potřeby manipulovaného jsou nám fuk, a když už se o ně zajímáme, tak je zneužíváme ve svůj prospěch.  Motivací naopak projevujeme opravdový a vědomý zájem dosáhnout společných cílů celého týmu. Jde nám o to, aby ten, koho motivujeme, dosahoval toho, co si sám přeje a zároveň to přispívalo k dobru celku.

Demotivovaný vs. motivovaný

Jak poznáme demotivovaného člena týmu? U demotivovaného člověka se často projevuje lajdáctví. Klesá produktivita a neplní, co slíbí a když, tak ne včas. Může se projevit až apatie a viditelný pokles energie. U demotivovaného člověka je častý jev, že rozdělá spoustu malých věcí, na kterých třeba až tolik nezáleží, místo toho, aby pracoval nebo se věnoval něčemu opravdu důležitému. Jako lídři nebo lidé, kteří chtějí motivovat, chcete-li, bychom si takového stavu měli všimnout co nejdřív. Bývá to ta jedna důležitá věc, jeden důležitý úkol, který je potřeba udělat, než se půjde dál. Ale dotyčný raději dělá vše ostatní než to, co zrovna potřebujeme. Takové chování nebo přístup není potřeba nutně hledat u druhých, sami to někdy umíme dost dobře, vyhýbat se tomu jednomu důležitému, zásadnímu. Je to tak? Obecně platí, čím dřív zaregistrujeme demotivaci, tím snazší bude náš boj s ní.

U motivovaného člověka si hned všimnete úplně jiné energie. Motivovaní lidé jsou nadšení, doručí, co slíbí a na čas. Někdy je doslova dokážeme slyšet růst. Zlepšují se nám před očima. A to se nám moc líbí, že? Zvládají spoustu úkolů, včas a ještě u toho mají dobrou náladu. Pozor však na bod zvratu, který může nastat. Když na takto motivovaného a spokojeného člena týmu budeme nakládat víc a víc, tak ho zlomíme. To rozhodně nechceme, že? Stejně jako silná větev mladé jabloně nemůže sama unést všechna jablka, tak ani jeden supermotivovaný a schopný člověk v týmu sám všechno nespasí. Tým je tady od toho, aby strom sílil a k žádnému lámání ani uschnutí nedošlo. Na nás lídrech je podporovat vznik a zdravý růst dalších takových silných větví. Mnoho lidí, kteří vedou nějaký tým, často řeknou, že mají ve svém týmu velmi výkonné a šikovné lidi. Ale téměř nikdy to tak není. Až příliš často nakládají až příliš mnoho na příliš málo lidí v týmu. Nějaký čas to může fungovat, ale jak dlouho? Proč nedáváme stejně důležité úkoly všem lidem v týmu? Je to o empatii a soft skillu konkrétního manažera / lídra. Stavět výzvy před ty šikovné a schopné lidi, které máme v životě, a rozumně zvyšovat očekávání od těchto “silných větví“ je naopak žádoucí. Hlavně to nepřepálit.

Jak na to jít?

• Objevovat talent a kapacity v lidech kolem vás
  Abychom dokázali motivovat druhé, je dobré vědět nejen, co je baví, ale také v čem jsou opravdu dobří.

• Identifikovat slabá místa
  Ještě jsem nikdy nepotkal supermana. I ten nejschopnější člověk, kterého jsem potkal nebo dokonce měl tu čest mít ve svém týmu, neuměl všechno. Vždy je tam jedna nebo více slabších stránek. Je to tak v pořádku. Je opět na lídrech, aby posoudili, jak moc tyto slabé stránky ohrožují celý tým. Pokud ohrožují, je potřeba vymyslet, jak to udělat, aby neohrožovaly. A když neohrožují, tak zvážit, jestli je opravdu potřeba s tím vůbec něco dělat. Je to čistě individuální a drobné odlišnosti ve vnímání takových potřeb dělají velký rozdíl mezi lídry. Tím spíš mezi úspěšnými lídry.

• Neustále se ptát, co můžeme zlepšit
  Jednou z cest do pekel, se kterou se sám někdy potýkám, je uspokojivý status quo. Zdá se nám, že všichni jsou motivovaní, že všechno běží, jak má, až to tak nakonec vůbec není. Je potřeba neustále zjišťovat a zkoušet, co by šlo zlepšit. Nenechat se opít rohlíkem, ale neustále zpochybňovat současný stav. Aby tohle fungovalo, je dobré mít v týmech lidi, kteří jsou houževnatí a odolní vůči změnám. Nechápejte mě špatně, není cílem dělat změny, aby se něco dělo. Když něco funguje, tak proč to měnit, že? Někdy si toho ani nevšimneme, že už něco nefunguje, a jakmile to postřehneme, je už často pozdě. Pak nás to stojí čas, energii, lidské zdroje, abychom se dostali zpět do hry.

Výkonný tým

Mít výkonný a dobře nastavený tým, je sen každého lídra. Tým je ale jen tak dobrý, jak jsou dobří jeho členové. To se říká poměrně často, ale je potřeba si uvědomit, že součástí týmu je i jeho lídr. Když ten bude nejslabším článkem, tak staví svůj tým do velmi nepříznivé pozice. Mám pro vás ale dobrou zprávu. Pokud vedete tým a čtete článek, jako je tento nebo podobně zaměřené, pak je velká pravděpodobnost, že vy jako vedoucí týmu nejslabším článkem nejste, protože se snažíte rozšiřovat své obzory a něco se sebou dělat. Výkonný tým ale není nějaká Colombova manželka, kterou nikdy nikdo neviděl. Výkonný tým poznáme podle toho, že dosahuje super výsledků. To je nutná podmínka, ale ne jediná. Další takovou podmínkou je, že výkonný tým je složený z výkonných lidí. Je to tým, který je konzistentní, kde spolu lidé vychází, dohodnou se na společných rozhodnutích a dosahují výborných výsledků. Je tedy na místě položit si otázky jako:

• Mám tým plný šikovných a schopných lidí?

• Dokážeme dosahovat výborných výsledků?

Může se stát, že si nalháváme, jak máme výkonný tým, ale opak je pravdou. Můžeme mít 80% výkonných skvělých lidí, ale 20% se jen veze. Pak je to právě ta správná motivace, díky které budou mít zájem v týmu být ti výkonní. Kdo by nechtěl být ve vítězném týmu. Často se slabé články vyselektují sami. Může se stát, že někomu nesedne náplň práce, kolektiv, firemní kultura apod. Nebo ho to prostě po x letech přestane bavit, naplňovat. V takových případech je často mimo schopnosti lídra namotivovat konkrétního člověka a nasměrovat ho na koleje spokojenosti a výkonnosti. Je to zkrátka další ze soft skills, kdy vedoucí musí poznat, že nemá cenu vynakládat zdroje na záchranu takového člena týmu a raději za něj najít náhradu. Na druhou stranu není samozřejmostí mít výkonné a motivované lidi v týmu. Stojí to spoustu práce jako:

• vysvětlovat standardy a procesy;

• vést lidi k zodpovědnosti za dodržování těchto standardů a procesů;

• koučovat a mentorovat je;

• vysvětlit jim vaše pojetí úspěchu;

• mít jasná očekávání jejich chování a schopností.

• …

Může být velmi prospěšné si alespoň 2x ročně zhodnotit výkonnost svého týmu. Zjistit, jestli došlo k poklesu nebo naopak nárůstu výkonnosti a jak to souvisí s motivací týmu a jednotlivých členů. Nechcete přece ujít moc dlouhou cestu špatným směrem.

Motivovaní lidé v týmu jsou tedy nejen výkonní, spokojení, ale i konzistentní a často dokáží lépe převzít iniciativu a zodpovědnost. Opět nechcete, aby si v případě nějakého problému lidé na sebe navzájem ukazovali, obviňovali se a strkali hlavu do písku. Lepší je, když se postaví situaci čelem a řeknou: Já se o to postarám.

V příštím článku se podíváme na to, co jsou ty top motivátory, které lidi nabíjejí energií a touhou po tom uspět a dosáhnout super výsledků. Taky mrkneme na tu tajemnou sebemotivaci. Protože jak asi dokážeme motivovat ostatní, když budeme sami apatičtí a demotivovaní…?

Díky, že jste sobě zas věnovali pár minut prostřednictvím dalšího článku.

Mějte se fajn

Motivace II.

17.9.2023

Vítejte u druhého zamyšlení na téma motivace. Dneska přijde velké odhalení. Budeme řešit, co jsou ty největší motivátory, díky kterým se lidé snaží dosáhnout nejlepšího možného výsledku. Taky se v rychlosti podíváme na to, jak namotivovat sami sebe.

Co opravdu motivuje lidi?

Pokud bychom chtěli vyhlásit cenu o to, co nás motivuje nejvíc, tak by ani na jednom z prvních třech míst nefigurovaly peníze. Když jsem před asi pěti lety vedl svůj druhý tým, tak jsem se v nějaké diskusi vyjádřil, že peníze nejsou ten správný motivátor. Za tohle vyjádření jsem dostal velkou bídu od celého týmu. Dnes jsem sice o pět let starší, ale myslím si to pořád. Nemyslím si to jen já, dokládá to i mnoho snadno dohledatelných studií a průzkumů. Samozřejmě, že pokud někdo žije “z ruky do huby,“ tak jsou pro něj peníze mnohem větší motivací, než pro někoho kdo bere kilo měsíčně. Tím svým výrokem jsem myslel a myslím, že od určitého platu, kdy výše výplaty už není tak zásadní pro přežití, ztrácí peníze svoji moc motivovat. Díky motivaci dosahujeme lepších výsledků. Už se vám stalo, že jste díky přidání dosáhli lepších výsledků? Pokud ano, tak gratuluju. Není to běžné. Peníze jsou tedy důležité, ale spíš nás krátkodobě stimulují. Po pár výplatách si na to zvykneme a chtěli bychom nejradši stejně zase víc. Nejsou tedy dobrým dlouhodobým motivátorem, ale demotivovat umějí dobře, že? Třeba v situaci, kdy přijde nový pracovník na stejnou pozici a dostane vyšší plat, nebo když víte, že jen o pár bloků vedle je podobná firma, která vás zaplatí o mnoho lépe. Když všichni na projektu dostanou odměnu, ale na vás se nějak zapomene…

Co tedy funguje?

• Svoboda a samostatnost
  Je to přesný opak micro-managementu. Líbí se nám, když můžeme věci sami rozhodovat a ovlivňovat. Na druhou stranu, nic nedemotivuje rychleji, než když jsme postaveni do situace, ke které se nemáme možnost vyjádřit nebo ji jakkoli relevantně ovlivnit. Znáte to, takové to: Nedohaduj se o tom a prostě to udělej? Dnes je v podnicích naštěstí čím dál běžnější decentralizace. Cílem je umožnit rozhodování o konkrétní věci lidem, kteří jsou této věci, situaci apod. nejblíž. Pokud chceme, aby ti pod námi dosáhli požadovaného cíle samostatně, nesmíme jim zapomenout vysvětlit a popsat obraz toho, jaké to bude, až úkol splní a problém vyřeší.

• Být v něčem opravdu dobří
  Líbí se nám být dobří v tom, co děláme. Líbí se nám být kompetentní. Být ti, za kterými ostatní chodí pro radu. Mít zkušenosti, znalosti a dovednosti, které ostatní nemají. Jak pomocí toho motivovat? Můžeme postupně daného člověka vybízet k zvyšování kompetencí a znalostí. Např. Patříš tady k nejlepším. Ale když se naučíš ještě tohle, tak to budeš úplná hvězda a posuneš tím celý tým zas o krok vpřed… Pozor však, abychom to nepřehnali. Aby se nám ten člověk pod tíhou toho všeho, co po něm chceme, nezlomil.

• Účel, smysluplnost
  Záleží opravdu na tom, co dělám? Má tahle práce nějaký smysl? Nejsem jen křeček v kole? Mít jasno proč nějakou práci dělám, je tedy jedna ze základních věcí, které když si sami se sebou vyjasníme, zjednoduší náš život. A pozor peníze nejsou ta správná odpověď.

• Pozitivní přístup
  Pozitivní přístup je taková zázračná věc. Nic nás to nestojí, ale má to absolutní dopad na celý tým i jednotlivce. Nejde o to přetvařovat se a křečovitě se usmívat. To je k ničemu, protože to stejně každý pozná, že je to maska. Ale naučit se pracovat se svými emocemi a pozitivním myšlením (více info v článcích Mocné emoce a Negativní myšlení) pomůže rychleji zpracovat to špatné a udržet si většinu času pozitivní přístup, který je tak nakažlivý, že to chtě nechtě převezme časem i celý tým. A kdo by nechtěl pracovat v takovém pozitivním a přátelském prostředí…? Co když mám v týmu někoho, kdo neplní úkoly včas a celkově zaostává za ostatními? I v takové situaci si lze udržet pozitivní přístup. Takové člověka i tak pořád respektujeme, zajímáme se, máme s ním soucit a děláme všechno, co je v našich silách, abychom takového člena týmu dostali na nějakou pro nás akceptovatelnou výkonnostní úroveň. Tady je koučování rozhodně vhodný nástroj.

• Dopad
  Být důležitý pro firmu, pro kterou pracuju, je samozřejmě velká motivace. Být ten, který v té firmě dělá rozdíl mezi  úspěchem a neúspěchem nebo se na úspěchu značně podílí.

• Povýšení
  Mít plán osobního růstu, respektive vědět, že pokud splním všechno to a tamto na čem jsme se domluvili (existuje pro to taková ta sprostá zkratka KPIs), je velká hnací síla, protože víme, že na konci téhle cesty a snahy nás čeká povýšení.

• Popularita
  Někteří lidé touží po popularitě více než jiní. Ale i taková motivace může být velmi mocná. Pozor na pravidlo: napřed respekt potom popularita. Nejeden lídr ze sebe udělal šaška tím, že se snažil, aby ho měli co nejraději, ale protože neměl žádný respekt, měla jeho snaha opačný efekt, než ve který doufal.

• Dosažení úspěchu
  Další věc, která velmi dobře motivuje některé lidi. Problém je ten, že vedení společnosti úspěch očekává. Je však opět na lídrech, aby úspěch náležitě vyzdvihli a ocenili.

• Uznání
  Všichni to máme rádi. Pohladí to ego a je to takové zadostiučinění. Opět pozor na to aby bylo uznání autentické. Takové to obecné poplácání po rameni se slovy dobrá práce a mazání medu kolem pusy za nic konkrétního je jen bullshit. Uznání bychom měli dávat ideálně face to face a tak, aby bylo vztažené na konkrétní období nebo velmi specifickou věc, činnost, úkol.

Určitě přijdete na spoustu dalších motivátorů, o kterých jsem se nezmínil. Pojďte se teď chvíli zastavit a zamyslet se, co motivuje vás.

Sebemotivace
Nerad bych, aby to vyznělo tak, že za motivaci lidí jsou zodpovědní jen a pouze jejich vedoucí. Naopak, motivace začíná u nás samotných. Umět se sám namotivovat, podat dobrý výkon, odměnit se. To jsou základní kameny spokojenosti z toho, co děláme. Vždycky se v té firmě najdou lidi, kteří mají tah na branku, mají nekonečně energie a obětovali by pro firmu ledvinu. Někdy třeba ani nemusí mít nad sebou toho nejlepšího lídra. Prostě se dokáží namotivovat sami. Pokud takové lidi znáte, chytněte se jich a už je nepouštějte.

Jak začít? Jakkoli. Hlavní je začít. J Když přestaneme na všechno nadávat, brečet jak něco nejde, chodit po kanceláři jako tělo bez duše, když budeme projevovat opravdový zájem o projekty a co víc, o lidi a svět kolem nás, budeme mít více energie. Dostaví se dokonce i chuť se pustit do věcí, které víme, že jsou důležité, ale tak nějak jsme je odkládali. Takovou změnu poznáme nejen sami na sobě, ale pozná to i okolí. Jen pouhá změna přístupu dokáže razantně ovlivnit to, jak nás lidé vnímají a jak se nám s nimi pracuje a žije. Ještě mě napadá jeden první krok jak začít motivovat sami sebe. Pokud vedeme nějaké lidi, tak se dobře začíná tím, že přestaneme brát jako střed vesmíru svojí agendu, ale začneme se zajímat o agendu svých lidí. Zkrátka zajímat se víc o lidi kolem. Tím ty lidi začneme trochu víc poznávat a najednou zjistíme, že chceme sami podat dobré výsledky už kvůli nim. A co víc, roztáčí to spirálu, ve které se i lidé ve vašem týmu začnou cítit motivovanější, protože zjistí, že vám na nich záleží.

Self-koučovací okénko

• Jak mě vnímají lidé v mém okolí?

• Jsem morous nebo aktivní optimista?

• Jak chci, aby mě vnímalo okolí?

• Jaké tři věci mě motivují nejvíc?

• Co můžu udělat pro druhé, aby byli spokojenější?

• Co chci udělat pro druhé, aby byli spokojenější?

• Co udělám pro sebe, abych byl spokojenější?

• Kdy naposledy jsem se citil/a být tak motivovaný, že jsem měl energie na rozdávání?

• Jaká to byla situace?

• Čím to bylo?

 Tak jsme to zvládli. Další článek je za námi. Příští týden se zaměříme na poslední část z minisérie Motivace a tou bude zvýšení výkonnosti. Tak snad jsem vás nevyděsil.

Mějte se fajn

Motivace III.

24.9.2023

Je to tady, všichni jsme se dočkali posledního dílu ze série Motivace. Dneska to bude hlavně na téma zvýšení výkonnosti. To je bullshit jak Brno, co? :) Aniž bych chtěl jakkoli urážet Brno. Ale ruku na srdce, komu by se nelíbilo být výkonnější, zvládat víc, než zvládá, respektive prodloužit si den na 30 hodin? Dnes je to třetí a závěrečné povídání o motivaci. Trilogie se tedy uzavírá a mám tady pro vás několik tipů, jak pomocí motivace zamakat na svojí výkonnosti. Ano, motivace je tady proto, abychom zvýšili výkonnost svoji nebo lidí okolo nás.  Kdybych si mohl přát, abyste si ohledně motivace něco z těch mých článků odnesli, tak je to uvědomění, že motivace následuje akci. Uvařit něco z vody tak, aby to někoho motivovalo, je sice krásná představa, ale je to reálné? Proč se cítíme být tak motivovaní první dny v novém zaměstnání nebo na nové pozici? Proč cítíme potřebu jít si zaběhat, když se celý den válíme a hřešíme v tom, co jíme? Proč po první návštěvě fitka chceme tohle utrpení opakovat?... Je to zkrátka tím, že se buď stalo něco, co nás motivuje současný stav změnit, nebo tím, že se stalo něco, k čemu jsme se zprvu nějak dotlačili, ale pak v tom najdeme zálibu, uspokojení - motivace je na světě.

Jak na to?

Zjistit co motivuje lidi, které vedeme, a co motivuje nás samé, je dobrý základ. Řekl bych, že je to dokonce nutná podmínka. Ale využít tuto motivaci ke zvýšení jejich výkonnosti, sebevědomí a spokojenosti, to už je trochu jiný level. Tady končí legrace. Motivace je obrovsky silná věc a hraje zásadní roli v našich životech. Proto je dobré na ni nahlížet tak nějak celostně (holisticky). Dál se budeme věnovat třem hlavním oblastem, kterými jsou:

1. Tři věci, které chce každý znát;

2. Jak ze sebe dostat to nejlepší;

3. Určení optimální frekvence schůzek.

Dodržování některých z těchto jednoduchých tipů výrazně zvýší vaši schopnost motivovat své lidi, aby zvýšili svůj individuální výkon a výkonnost celého týmu. Nemusíte být dokonalí, ale pokud dokážete přemýšlet v těchto souvislostech, je pravděpodobné, že uděláte dost správných věcí na to, abyste využili přirozené schopnosti svých lidí. Uvidíte, že se jejich výkonnost zvýší.

Ad.1

Jaké tři věci?
Tento první blok neslouží až tak jako motivátor, ale pokud mu nevěnujeme důležitost, tak je rozhodně velkým demotivátorem. Jde o to, jestli s lidmi v týmu dostatečně komunikujeme. Ujistěte se, že vaši lidé znají odpovědi na následující tři otázky.

• Vím, co se ode mě očekává?

• Jak si stojím v porovnání s těmito očekáváními?

• Jak je se mnou počítáno do budoucna?

Možná budete překvapeni (nebo taky ne?), jak málo lidí zná odpovědi na tyto otázky. Pokud lidem budete dávat jasné signály a odpovědi na tyto otázky, tím menší bude pravděpodobnost, že budou roztěkaní, ustaraní a neangažovaní.

Ad.2

Jak z vašich lidí dostanete to nejlepší?

Odpověď je jednodušší, než se zdá. Kouzlo je v komunikaci. Je to o interakci s vašimi lidmi. Interakci, která se skládá z několika elementů, jako jsou:

• neformální pokec na chodbě, cestou na oběd apod.;

• formální schůzky jeden na jednoho;

• týmové schůzky;

• workshopy a řešitelské schůzky;

• pravidelná zpětná vazba a hodnocení.

Každý z těchto bodů je zásadní pro rozvoj vztahů, zlepšení angažovanosti jednotlivých členů a jejich spokojenosti. Pokud bych měl vybrat jeden z bodů jako nejdůležitější, tak by to byly schůzky jeden na jednoho. Už jejich umístěním v kalendáři dáváte svým lidem najevo, že s nimi počítáte, že si na ně vyhrazujete čas ve své nabité agendě. Navíc se na těchto schůzkách často kombinuje několik bodů najednou. Většinou tyto schůzky začínají neformálním dialogem. Může se tam řešit nějaký konkrétní problém. Slouží i k dávání zpětné vazby apod.

Ještě nemáte nastavené schůzky mezi čtyřma očima? Nevíte, co na nich řešit, o čem se bavit? Nabízím krátký návod:

1. Nastavení pravidelných individuálních meetingů.

2. Dávat pravidelnou zpětnou vazbu na konkrétní výkony a chování.

3. Být průvodcem na cestě ke zlepšení.

4. Oceňovat svoje lidi. Uznání je velký motivátor.

5. Pomáhat s řešením problémů, při rozhodování apod.

6. Koučovat a podporovat.

7. Konfrontovat je s realitou, pokud se výkony nesetkávají s očekáváním.
   

Být expertem na tokové schůzky vyžaduje především cítit se dobře v takové pozici a situaci. Vyžaduje to také umět dobře zvládat konflikty a mít vysokou emoční inteligenci. Systematické zlepšování se v těchto disciplínách vás předurčí k úspěchu.

Ad. 3

Optimální frekvence schůzek

Jak už jsme si řekli, důležitost schůzek 1 na 1 je obrovská. Dává to lídrům možnost své lidi lépe poznat a dozvědět se o nich i něco jiného než to, jak jim jde práce na projektu. Je ale důležité nastavit správnou frekvenci takových schůzek. Tady neexistuje jedna správná odpověď. Záleží, kolik času trávíte s týmem každý den, týden, měsíc. Od toho se odvíjí často i potřeba těchto schůzek mezi čtyřma očima. Můžu na základě vlastní praxe jedině doporučit, že pokud se během týdne se svými lidmi nebavíte, nic neřešíte, tak určitě takový meeting neuškodí naplánovat s týdenní pravidelností. Pokud spolu v týmu řešíte každý den něco, chodíte spolu na oběd atd., tak se může stát, že na sebe na takových pravidelných týdenních schůzkách budete buď jen koukat, nebo si jen neformálně povídat. Takže dopručuju cit a zdravej rozum.

Jisté však je, že:

• Naplánovaný meeting v kalendáři se přeskakuje mnohem hůř než ten, který si domluvíte v ten den tzv. per-huba.

• Když už jste v jedné zasedací místnosti, tak je těžší vyhnout se konverzaci.

• Jít na meeting připravený s konkrétními body k diskusi je mnohem efektivnější.

• Všichni v týmu nemusí být spokojeni s tou samou frekvencí takových meetingů.

• Formální hodnocení by mělo probíhat alespoň 2x ročně.
  

Nemá smysl organizovat face to face nebo 1 on 1 meetingy častěji než 1x za týden. Zároveň je vhodné potkat se na formální schůzce alespoň 1x za měsíc.

Práce se zadáním

Poslední, čemu bych se v rámci tématu motivace chtěl v rychlosti pověnovat, je práce se zadáním. Tedy umět lidem v týmu zadat práci tak, aby byli pokud možno motivovaní samotným úkolem. Vyžaduje to už zmíněnou empatii a aktivní naslouchání a nějaké to pozorování a vyhodnocování, abychom zjistili, co pro konkrétního člověka může být zajímavý úkol a jak mu ho zadat. Můžeme na to jít samozřejmě i metodou pokus – omyl, ale to nedoporučuju. Výsledek by mohl být pravděpodobně opačný, než zamýšlíme. Chceme – li tedy připravit zadání úkolu, je potřeba mít na mysli následující:

• pro koho ten úkol je, jaký máte mezi sebou vztah apod.;

• jaký výsledek chceme dostat;

• na co ten konkrétní člověk uslyší;

• jaká je lákává představa žádoucího stavu;

• vlastní formulace inspirativního zadání.

Pokud si jasně sepíšeme a uvědomíme první čtyři body, pak nám z toho ta formulace inspirativního zadání konkrétního úkolu vypadne už snadno. Tak teď příklad, ať je to jasnější.

Úkol chceme zadat Bořivojovi. Ten je v práci ale nějak demotivovaný a chodí tam jak tělo bez duše. Co od něj chceme? Aby úkol splnil a nedemotivoval svým chováním zbytek týmu. Na co by ten Bořivoj tak mohl slyšet? Je to idealista a chce mít pocit, že je pro své okolí jedinečný a užitečný. Co by pro něj mohla být lákavá představa žádoucího stavu? Že si o něm ostatní myslí, že je na daný úkol expert. Že inspiruje druhé a nalezl v sobě elán do práce. Jak by mohlo znít inspirativní zadání? Potřebuju, aby sis vzal na starost tenhle úkol Bořivoji. Jsi tady nejzkušenější, a věřím, že ty ho z celého týmu zvládneš nejlíp. Navíc bych rád, aby ostatní díky tobě viděli, že se to dá zvládnout. Zkrátka, abys je tím trochu inspiroval, aby měli větší chuť se dostat na tvojí úroveň. Spoléhám na tebe. Dík

Tím jsem se na téma motivace vyčerpal. Budu rád za vaše připomínky nebo dotazy.

Mějte se fajn

Mindful komunikace

30.9.2023

Dneska budu motat víc témat najednou. Samotnému mindfulness jsme se už věnovali. Mám ale pocit, že komunikace mezi lidmi poslední dobou nějak hapruje. A to je věčná škoda. Můžeme být skvělí v tom, co děláme. Můžeme mít peníze, společenský status a kdo ví, co ještě.  Ale pokud nebudeme mít dobré vztahy s lidmi, se kterými spolupracujeme, s rodinou, s parterem/kou nebo dokonce s cizími lidmi, tak bude v našem životě díra, kterou ten život  vyprchává mnohem rychleji, než když ji zaplníme komunikací s těmi, na kterých nám záleží. Pojďme s pomocí mindful komunikace tvořit nové, zdravé a pevné vztahy. Na tomhle světě nejsme sami.

Co je komunikace?

Komunikaci lze vnímat jako sdílení informací jakoukoli formou. Nejčastěji verbálně nebo písemně reprodukujeme svoje myšlenky, které se potkávají s podobně vyprodukovanými myšlenkami někoho jiného a dochází k interakci. V základu komunikaci samozřejmě dělíme na verbální a non-verbální. Taková neverbální komunikace se svým vnitřním já, případně s Bohem nebo se svým vnitřním pozorovatelem, to může být taky slušnej zážitek. Komunikace může tedy být vnitřní a vnější. Ta vnitřní probíhá prakticky konstantně ve chvíli, kdy neprobíhá žádná důležitější vnější komunikace.

Válka nebo mír?

Konflikt nebo neshody nevznikají pouze mezi více lidmi. Může se nám to dít i vnitřně. Můžeme nesouhlasit nebo být naštvaní stejně dobře sami na sebe jako i na druhé. Když přijdete domů z práce a všude po zemi je bordel, který tam ještě ráno nebyl, spustí to reakci emocí, která vede k nějaké vnitřní komunikaci. Pokud si tento stav dostatečně nevykomunikujeme sami se sebou, dojde ke komunikaci vnější, která se nemusí nést úplně ve znamení klidu a míru a hned je oheň na střeše. Jakmile jsme v konfliktu, zavalí nás hromada emocí, se kterými se nedobře komunikuje. Výsledkem komunikace je potom velmi často obviňování, urážení se, rozbíjení věcí apod.

Způsoby zvládání konfliktů

Konflikt mezi dvěma a více lidmi je funkcí spolupráce a asertivity. O spolupráci jsme si už psali. Asertivitou je myšlen odvážný, sebevědomý postoj při řešení konfliktu. Pokud by tedy spolupráce byla na ose X a asertivita na ose Y, tak bychom dostali tyto možné způsoby zvládání konfliktu:

• Soutěžení
  Velká míra asertivity. Chybí vůle spolupracovat. Prosazování své vlastní vůle.

• Vyhýbání se
  Žádná asertivita. Žádná vůle spolupracovat. Radši tomu uteču.

• Dělání kompromisů
  Vyžaduje 50:50. Musí být zdravá míra asertivity a vůle spolupracovat.

• Přizpůsobení se
  Chybí asertivita, ale vůle ke spolupráci je obrovská. Takže dojde jednoduše k přizpůsobení se.

• Družení se
  Je to win-win. Obě strany ví, že chtějí maximálně spolupracovat a dokáží si při tom zachovat své postoje a názory.

Co ta mindful komunikace teda?

Všichni si určitě pamatujeme, co je mindfulness, ale pro jistotu připomenu. Je to vědomé vnímání přítomného okamžiku bez jakéhokoli hodnocení. Vědomá komunikace je tedy vědomé vnímání našich interakcí s ostatníma bez jakéhokoli hodnocení. K tomu nás může nasměrovat několik kroků jako:

1. Pozornost – viz aktivní naslouchání.
   Prostě opravdu věnovat čas a energii tomu druhému, když už se nám snaží něco sdělit.
   Kolikrát jste už během toho, co vám někdo vysvětloval nebo líčil situaci, připravovali svojí odpověď, svůj názor…? Automaticky si myslíme, že my víme nejlíp, o co jde. Jsme si jistí, že máme tu správnou odpověď.

2. Záměr
   Jít do komunikace se záměrem, že budeme pozorní a budeme věnovat energii danému rozhovoru.

3. Přístup
   Přicházím do rozhovoru se zvědavostí a bez předsudků. Kdo jsme, abychom hodnotili druhé? Zní to vznešeně, ale stejně jsme hodnotili, hodnotíme a hodnotit nejspíš budeme . Je však ku prospěchu to hodnocení na chvíli odložit a dát tomu šanci.
   

Schválně pozorujte, jestli se něco ve vaší vnitřní i vnější, verbální i non-verbální komunikaci změní, když se zkusíte řídit těmito třemi kroky. Budu moc rád, když mi napíšete, jak vám to zafungovalo.

Jak na takovou komunikaci?

Všímat si pocitů, co se zrovna děje kolem nás. Může to být třeba vítr ve vlasech, nějaká vůně, nebo i jen to, že nás bolí zadek z toho, jak celej den sedíme na židli. Pak jsou to pocity. Co v nás současná situace vyvolává za pocity? Jak bychom se chtěli cítit vs. to, jak se opravdu cítíme. A do svatý trojice řadíme ještě myšlenky. K myšlenkám mám jen to, že sice mohou stát za tím, jakou si do budoucna tvoříme realitu, ale sami o sobě ještě realitou nejsou. Jsou to jen myšlenky. Můžeme je ovlivnit mnohem snadněji než realitu. Například, čeká nás nějaké jednání, ale jsme ve stresu, napnutí a celej svět nás se*e. To rozhodně není dobré rozpoložení, s jakým jít do jakékoli komunikace. Jak se s těmito stavy vypořádat už jsme řešili v článcích jako mocné emoce nebo negativní myšlení. Každopádně je víc než vhodné takové jednání buďto přesunout na jindy (pokud to samozřejmě jde) nebo (pokud máme trochu času před meetingem) zapracovat právě na těchto emocích a myšlenkách.

To byly ale pouze naše vnitřní faktory, které dávají předzvěst tomu, jaká naše komunikace bude. Je tady ještě chování, kterým se prezentujeme navenek. A tím je akce. Akcí je myšlena řeč našeho těla a to, co říkáme a jak to říkáme. Neverbální komunikace, tedy to, jestli jsme shrbení nebo stojíme zpříma, jestli se díváme do očí nebo uhýbáme pohledem apod., to všechno ovlivňuje tu prokletou komunikaci.

Není divu, že velkému množství lidí dělá komunikace problémy. Je to fu*king těžký. Člověk musí vnímat svoje tělo, pocity a myšlenky a zároveň kontrolovat to, co vypouští z pusy a jak se u toho projevuje. Aby toho nebylo málo, musí ještě vnímat, jak se asi cítí ten druhý a upravovat k tomu svoji komunikaci směrem k němu. Takže empatie, respektive schopnost vžít se do kůže (do mysli) toho druhého, je další důležitý faktor.

Jak na to, lze shrnout do 3 bodů:

• vnímat, co se děje v nás (vědomé vnímání těla, pocitů a myšlenek);

• vnímat, jak působíme navenek (naše verbální a nonverbální akce);

• vžití se do mysli druhého (empaticky se se zvědavostí a kreativitou vžívat do role).

Cvičení
Pokud vám výše zmíněné přijde zajímavé a užitečné, je čas to trochu procvičit a začít se v tom zlepšovat. V tomhle krátkém cvičení si zkuste vybavit nějakou vaší nedávnou komunikaci, ideálně nějaký konflikt.

1. Zavřete si oči a zkuste se do té situace zpětně vžít.

2. Jaké emoce se vám vybavují?

3. Projevují se ty emoce někde na těle (např. tlak na hrudi, zúžený krk, bolest, horko, chlad, …)?

4. Jaké myšlenky vám zrovna lítají hlavou (např. mám toho člověka rád nebo naopak, …)?

5. Zeptejte se sami sebe, zda tomu druhému při komunikaci opravdu rozumíte…

6. Reagujte.

Ještě než to dneska zapíchnu, chci se s váma podělit o metodu NVC (non-violent communication). Nenásilná komunikace spočívá v několika následujících krocích, které pomáhají s tím, jak reagovat.

• Dokážete druhé straně říct, co provedla? Čím vás naštvala? Čím přispěla ke konfliktu?
  Pokud ano, tak to řekněte, ale jen sami ve své hlavě. Zkuste to říct jako prostý popis faktů. Tedy bez hodnocení a emocí.

• V druhém kroku můžete druhé straně říct, jak se díky jeho nebo jejímu chování cítite. Sdílejte emoce.

• Další krok je o tom, vysvětlit druhé straně, proč se tak cítíte. Jakou vaší osobní potřebu druhá strana nerespektovala?

• Zkuste si opět pro sebe říct, co by ta druhá strana měla udělat, aby konflikt už nebyl. Jak by to měla napravit?

• Dost možná dostanete podobné informace i vy od druhé strany a můžete tak lépe pochopit, co jste udělali vy. Jak se díky tomu teď druhá strana cítí. Co by chtěla, abyste vy udělali pro zmírnění konfliktu.

Nakonec není od věci zamyslet se, zda není vhodné se za svoje chování nebo jednání omluvit. Myslíte, že druhá strana bude schopná se také omluvit? I kdyby ne, lepší než dusit vztek, je odpustit.

Mimochodem víte, jaké 3 kroky dokážou zlehčit a zlepšit život?

1. Odpustit jiným
   Věčná nasranost a krmení konfliktů nikam nevede.

2. Požádat o odpuštění
   Nemusíme chodit po všech čertech a nahánět lidi, se kterými jsme kdy měli nějaký konflikt, ale můžeme se snažit tvořit takové situace, abychom o žádné odpuštění žádat nemuseli.

3. Odpustit sobě
   Právě tenhle třetí krok se často opomíjí. Divíme se, že pořád ještě nejsme ti osvícení, když jsme všem odpustili a všichni nás mají rádi. Stačí, že tam uvnitř v hlavě pořád něco kvasí, nějaká sebenas*anost. Na to, že nejsme dost hubení, že něco nedokážeme dotáhnout apod. Na tom se dá pracovat i díky koučování a tím nastartovat cestu k odpuštění sama sobě.

Mějte se fajn

Vstřícnost a vděčnost

8.10.2023

Mír a lásku všem bytostem na světě a na světě bude tak krásně až nám z toho bude blbě. Každopádně trocha tý vstřícnosti a vděčnosti někdy dělá divy. Zas je to něco, co má vliv na náš celkový wellbeing, tedy na to, jak se máme nebo nemáme dobře. Díky práci na těchhle dvou věcech je velmi pravděpodobné, že se zlepší vaše vztahy. Budete se cítit být víc zapojeni, projeví se ve vás třeba i soucit, který byste ani nečekali, že tam někde ještě je. Zas to může trochu naboostovat naše partnerské, rodinné, ale i třeba pracovní vztahy. Pokud budeme vděční, budeme údajně o 10% šťastnější a dokonce se zlepší kvalita našeho spánku až o 25%. Schválně kolik procent to udělá u vás.

Asi není překvapením, že je to celé o přístupu. Ten přístup, jak být vstřícný a vděčný, zahrnuje asi osm důležitých témat, kterým neuškodí se pověnovat. A ne, nemusíte se bát. Na každé z nich se podíváme. :)

Nesoudit

Těžko říct kdy a kde se to v nás vzalo, ta potřeba neustále hodnotit cokoli, co se kolem nás děje. Je to jak špatný zlozvyk, kterého se nejde zcela zbavit. Ale zapracovat se na tom samozřejmě dá.

Mysl začátečníka

Když se do něčeho pustíme poprvé, jsme často zvědaví, otevření tomu něčemu novému, možná i natěšení a nadšení. A tenhle otevřený přístup plný zvědavosti je rozhodně něco, díky čemu naše okolí vnímá naší vstřícnost. Proto se pokusme dělat běžné věci tak, jako by to bylo poprvé. – Pokud uvidíme svět dětskýma očima, objevíme kouzlo ve všem. –

Trpělivost

Tahle vlastnost je velmi závislá na čase. Například když jsme netrpěliví, něco chceme, ale nejde to hned, tak to obzvláště některé z nás dokáže dohánět k šílenství. Mohou to být také vysoká očekávání. Chceme třeba vidět skvělé výsledky hned po prvním sezení s koučem, ale třeba se to nedostaví v takové míře, v jaké jsme očekávali. Trpělivost je o tom nevzdávat to, když hned nevidíme výsledky.

Důvěra

Důvěra nebo víra v ostatní, ale i v sebe samé, je o tom, že věříme, že se věci podaří. Že dokážeme to, co chceme. Je to jen otázka času. Víra v to, že když zamakáme, dosáhneme svého cíle. Je to ale i důvěra v ostatní. V jejich lidskost, v jejich silné stránky apod.

Přijetí

Přijetí je opakem odporu. Například viz mocné emoce, kde jsme se bavili o těch obtížně zpracovatelných emocích jako je vztek, smutek apod. Když se takové emoce objeví, nelíbí se nám to. Vzbuzuje to v nás odpor. Vzniká takové nějaké tření v naší vlastní hlavě a ztrácíme klid a pohodu. Přijetí na druhou stranu vyvolává ten pocit klidu. Jsme ochotní si uvědomit a včas rozpoznat, co právě prožíváme. Neznamená to, že rezignujeme. Naopak, díky včasnému přijetí můžeme s některými věcmi něco udělat dřív, než se z toho stane větší problém.

Nechat to být a  nechat to jít

Tím je myšleno doslova nechat existovat všechny naše pocity, myšlenky a emoce. Pozorovat, jak přichází a odchází a z toho se učit. Často se snažíme potlačit třeba vztek a výsledek toho, že jsme ho nenechali "být", může vést až k nějakým zdravotním potížím. Navíc díky potlačování tam ten vztek pořád někde uvnitř je a nemůže jen tak odejít.

Je to takový paradox. Čím víc se nám daří, tím víc chceme a tím míň žijeme v přítomnosti. Je potřeba dovolit všem těm věcem, jako je láska, úspěch, ale i třeba lenost nebo dokonce strach, aby se objevily, existovaly a pak zas odešly. Většina z nás asi ví, jak dokáže bolet nechat odejít lásku, ale i díky té bolesti jsme tehdy byli absolutně přítomní ve svém životě a díky tomu si to vždy tak snadno a rychle vybavíme, když na to vzpomínáme.

Určitě jste postřehli, že všechny tyhle přístupy nebo témata společně souvisejí a prakticky se nedá procvičovat jen jedno, aniž by se k tomu nepřidalo něco dalšího. Například trpělivost a přijetí nebo důvěra a “nechat to být“ jdou ruku v ruce.

Dělat míň znamená být víc

V koncentraci sebe sama na vlastní bytí se schovává lehkost a uvolněnost, zatímco když se příliš soustředíme na to, co všechno je potřeba udělat, tak čas prohazujeme oknem a navíc nám to často vyrábí vrásky. Všechny zmíněné přístupy jsou neutrální a cílí na to, abychom vnímali více svůj život jako vlastní bytí namísto toho, co děláme a musíme dělat. Některé z nich můžeme vnímat spíš jako pozitivní, protože k nim máme nějaký pozitivní vztah. A je to tak v pořádku. Lepšího napojení na jakýkoli z výše zmíněných přístupů ale dosáhneme, když o nich budeme uvažovat co nejneutrálněji. Pokud těm přístupům věnujeme naši pozornost, roztočíme naše vlastní ozubená kola, která přenesou sílu na  změnu našeho postoje. Okolí i my sami to poznáme na změně vlastního chování.

Jestli světu něco opravdu chybí, tak je to laskavost a vlídnost. Podobných dalších vlastností je mraky. Takových, kterýma kdybychom disponovali víc, bylo by všem líp. Třeba podpora, porozumění, láska, ohleduplnost, lidskost, jistota apod.

Co nás definuje, když o nás říkají, že jsme hodní, vstřícní, laskaví?

Je to několik věcí, díky kterým si zasloužíme takové hodnocení. Rozhodně hraje prim naše autentičnost a integrita. Tedy to, jestli se chováme bez přetvářky, jestli to, co děláme, koresponduje s tím, co říkáme. Být přátelský a otevřený novým kontaktům je super, ale jen, když to myslíme upřímně. Umět vyjádřit soucit je další na seznamu laskavosti. Nejen, že máme dostatek empatie, ale taky ji umíme správně projevit. Neméně důležitý, ale zapomínaný, je altruismus. Nějak se nám jako společnosti přihodilo, že jsme zapomněli dávat a pomáhat bez toho, aniž bychom se jako první zamysleli nad tím, co z toho sami budeme mít. Přitom je to tak osvobozující pocit. Nečekat, kdy nám ten druhý oplatí nebo splatí to, co jsme my udělali pro něj. Jak už víme z předchozích článků (např. Spolupráce), nenaplněná očekávání jsou startovací čárou konfliktu. Pomáháním si, podporováním se navzájem, bez zbytečné žárlivosti a závisti je zaprvé energeticky mnohem méně náročné a ještě ke všemu to přináší odměnu v podobě vnitřního klidu a míru.

• Chovejme se k sobě přátelsky.

• Mějme soucit.

• Dávejme, pomáhejme a sdílejme, aniž bychom za to něco očekávali.

Tyhle tři body jsou definicí toho, jak pěstovat postoj vlídnosti a vstřícnosti k druhým. Ale neměli bychom zapomínat sami na sebe. Tady trošku narážím na vlastní integritu. Každý jsme to někdy zažili, ten vnitřní hlas, co nám říká, že nejsme dost dobří, že si něco nezasloužíme, že nás nikdo nemá rád, že to nezvládneme atd. Můj vnitřní kritik mě často chytal pod krkem, ale už s ním léta pracuju a zdá se, že snad úspěšně. Každý může začít tyhle přístupy trénovat a pozorovat na sobě změnu. Můžeme si dovolit být svůj vlastní nejlepší kámoš, mít soucit sami se sebou a přijmout pomoc, když ji potřebujeme. Nejsme jediní, kdo s něčím bojuje, nejsme jediní, kdo dělá chyby.

Sice máme být vlídní, vstřícní a laskaví nezištně, ale i tak se v tom pro nás něco najde:

• snížení stresu;

• pocity štěstí (uvolňování serotoninu a oxytocinu);

• nižší krevní tlak;

• inspirujeme okolí.

Když k tomu přidáme ještě trochu té vděčnosti, tak to by bylo, abychom se neměli skvěle. Nebojme se nešetřit slovama, jako díky, jsem vděčný za… apod. Vděčnost pozitivně ovlivňuje nejen stav naší mysli, ale i stav našeho těla.

Cvičení

1. Nastavte si své cíle
   
   Čím specifičtější a dosažitelnější budou tyto cíle, tím lépe se podaří jich dosáhnout.
   Např. Dnes jako první pozdravím a usměju se na recepční. Udělám tři dobré skutky. ...
   Nestyďte se začít malými cíli.
   
   

2.  Hledejte příležitosti a vzhůru do akce
   
   Je to ta správná situace, ve které se chci chovat tak, abych dosáhl nastaveného cíle? Abychom si byli jistí odpovědí, je potřeba co nejvíc vnímat své okolí. Co se kolem mě děje? Co vidím? Co slyším? Apod.
   
   

3. Potrénovat svoji empatii se vyplácí
   
   Jak bych se asi cítil, být v jeho/její kůži? Empatie může být i motivací k tomu podniknout nějakou akci.
   
   

4.  Vnímejte sami sebe
   
   Akce: Pomáhá mé aktuální chování tomu, abych dosáhl nastaveného cíle? Emoce: Pokud ne, jsem naštvaný, zklamaný, nepřipravený, nervózní …? Pokud ano, jsem šťastný, hrdý, …? Pocity: Projevují se tyhle emoce někde po těle? Myšlenky: Jaké myšlenky se objevily?
   
   

5. Být trpěliví, vytrvalí a tolerantní sami k sobě
   
   Pokud se nám nepodaří být v konkrétní situaci takoví, jací jsme chtěli být, tak nemá smysl si to vyčítat nebo na sebe být naštvaní. Povede se to příště.
   
   Trénink dělá mistra a s trpělivostí nejdál dojdeš.

Možná si všímáte, jak se některá témata článků prolínají. Zdá se, že ta nejdůležitější věc, kterou můžeme udělat, aby byl svět lepší místo, je být hodní sami na sebe a hned potom i na ostatní. Kéž by to šlo zařídit lusknutím prstu.

Mějte se fajn.

Afirmace, vizualizace a aktivní imaginace

15.10.2023

Už tady některé z těchto termínů zazněly, tak mi přijde fajn si je projít a objasnit, o co vlastně jde a čím se od sebe tyhle super užitečné praktiky liší. Co mají společné? Všechny tři zahrnují práci s naší vlastní myslí a podvědomím. Naše mozky jsou super zvláštní stroje, které jsou navržené tak, abychom přežili v daných podmínkách a abychom dosáhli svých cílů. Trénováním mysli dokážeme převzít odpovědnost za svůj vlastní život a přiblížit se tomu po čem vědomě nebo podvědomě toužíme. Stejně jako trénujeme svoje těla ve fitku nebo při běhání po lese, když chceme mít odolné a výkonné tělo, tak i naše mysl vyžaduje pozornost a tréning. A mám takový pocit, že tenhle druh tréningu často zanedbáváme. Tak se tomu pojďme pověnovat, protože afirmace, vizualizace a imaginace jsou přesně ty nástroje, díky kterým můžeme mít namakanou (odolnou a výkonnou) mysl.

Afirmace a vizualizace

Myslíte často na to, čeho byste chtěli dosáhnout, ale zároveň si myslíte, že je to mimo vaše schopnosti? Co chcete dělat? Jak by měl vypadat váš život? Chcete víc cestovat, zdravěji jíst a zhubnout? Může se to v daný okamžik zdát jako utopie. Pravdou je, že lidská mysl má ohromný potenciál a je jen málo věcí, kterých nedokážeme dosáhnout, když opravdu chceme a děláme pro to maximum. Stačí tenhle potenciál začít využívat. Jak snadný, co? Díky afirmacím a vizualizacím můžeme přenášet naše sny do reality. A to se vyplatí. :)

Představte si, že je váš život taková pohádková cesta, která vede přes devatero hor pozitivity a devatero řek víry v sebe sama. Na téhle cestě máme k ruce pomocníka. Mystickou bytost, která je naší osobní roztleskávačkou pro naší mysl a duši. Teď zavřete oči a představte si, že se díváte do zrcadla a vedle vás se objeví tohle kouzelný stvoření. Je to roztomilá, energií nabytá  bytost, která je připravená naboostovat vaše sebevědomí a podpořit vás na cestě za čímkoli, čeho chcete dostáhnout. Někdy šeptá, jindy křičí slova jako: "Jsi schopný neskutečných věcí. Jsi šťastný a sebevědomý. Lidé si tě váží za to, co děláš. Jsi úspěšný. Na co šáhneš, to je odsouzeno k úspěchu." Apod. … Prostě přesně ví, kdy a jak povzbudit. Opakováním těchto afirmací začíná kouzlo působit. Pochybnosti a vnitřní strachy začínají blednout a naopak nastupuje pocit, že dokážete lámat skály, že dokážete cokoli si usmyslíte.

Definice afirmace:
Afirmace je záměrné opakování pozitivních prohlášení nebo přesvědčení za účelem posílení pozitivního myšlení a sebedůvěry. Je to takový to nahazování udičky vesmíru, aby poslal to, co si přejeme. Typickej příklad afirmace, kterou jsem používal víc než rok v kuse byl, že jsem si každý večer před spaním říkal větu: Mám dvě zdravý, krásný děti, Markétku a Matěje. Dlouho to vypadalo, že je všem nadějím konec a druhé dítě prostě nebude. Světe div se, máme druhý dítě a je to kluk Matěj. Může za to moje afirmace? Těžko říct, ale vlastně věřím, že tomu pomohla.

Definice vizualizace:
Vizualizace je činnost nebo proces, při kterém dochází k transformaci myšlenek ve vizuální obraz.

Jak se ten zázrak stane? Naše vědomá mysl ovlivňuje naše podvědomí a to je úplně jiný svět, kde se můžou dít věci mimo naše chápání a náš vliv. Což je vlastně trochu děsivé. Vidět věci, představovat si je, je mocný způsob práce na svém štěstí, protože zrak je náš nejsilnější smysl. A platí to i pro náš vnitřní zrak, tedy když zavřeme oči a něco si představujeme.

Jsme schopni pamatovat si spousty důležitých i nedůležitých věcí, jsme schopni tvořit úžasné věci vlastníma rukama, ale jedno nám často nejde. A to je disciplína. Často se na základě našich zkušeností utvrzujeme v tom, že něco nedotáhneme nebo neuspějeme. Nastupuje negativní myšlení a roztáčí se spirála vedoucí do náruče úzkosti. To znamená, že si nevěříme a dokonce se vzdáváme vlastních snů jen kvůli tomu, že nás někdo podceňuje nebo že nám vyhrožuje překážkami nebo nás jinak stahuje za nohu zpátky, zatímco máme hlavu v oblacích. Každý má právo na to žít takový život, o kterém sní. S vizualizací údajně přišli sovětští sportovci v 70. letech min. století, ale lidé ji využívají už po staletí. Dnes s ní pracuje většina vrcholových sportovců. Trik je v tom, že si vědomě a detailně představují svůj výkon, jaký chtějí podat. Využívají tak i toho, že zatímco tělo odpočívá, trénují svoji mysl. Trénují přesnost, rychlost, vytrvalost apod. během toho co sedí na zadku. Zní to jako zázrak? Tak ať, ale funguje to. Proč jinak by vizualizaci používali lidé na celém světě? Zní to jako zajímavá hra, ale očividně dokáže měnit lidské životy. Konkrétních cvičení na vizualizaci může být mnoho. Ani nemusíte mít nějak super vyvinutou představivost. Cílem je představit si konkrétní scénář konkrétní budoucí situace. Že si vědomě a velmi detailně představujeme budoucí stav, tento stav k sobě přitahujeme. Krmíme tím svoje podvědomí, které pak na tomto vizualizovaném cíli pracuje i bez našeho vědomí. Neznamená to, že vždycky dosáhneme přesně toho, co si vizualizujeme, ale většinou se alespoň dost přiblížíme. Navíc, jak se říká v mém oblíbeném filmu Peacefull Warrior: "Cesta! Cesta je to, co dělá lidi šťastnějšími. Ne samotný cíl."

Jedna z technik vizualizace je naučit vlastní mozek na to, že požadovaný stav už se stal. Chováme se, jako kdybychom toho co chceme, už dosáhli a tím to k sobě přitahujeme. Jsme sebevědomější a lépe překonáváme překážky, které se mohou na cestě objevit. Takovou to má sílu. Platí to i v opačném případě. Když si budeme představovat, že to zase nezvládneme nebo že nás stejně nikdo nepřijme nebo nebude respektovat, tak se nevědomky takovému výsledku nebezpečně rychle přibližujeme. I to je důvod proč je potřeba svoji mysl více krmit pozitivníma než negativníma myšlenkama. Ještě pozor na vzpomínky. Vzpomínání je taky vizualizace, kdy se vracíme do minulosti a zobrazujeme si v mysli, co se dělo. Vzpomínky tedy mohou mít stejnou sílu jako vizualizace nového žádoucího stavu a dokážou nás strhnout z cesty. Obzvlášť pokud příliš často vzpomínáme na něco negativního, co se nám stalo, co jsme zažili. I proto se koučování zaměřuje na budoucnost a nehrabeme se při něm v minulosti. Mimochodem vizualizace je právě to, co v koučování velmi dobře funguje. V Americe mají přísloví: Seeing is believing. Vidět znamená věřit. Zdá se, že náš mozek s tím souhlasí. Vizualizace může být velmi přínosná, ale taky nebezpečná. Pozor na to, co si vizualizujete. Zbavte se stresu a využijte vizualizaci k vlastnímu prospěchu a staňte se třeba člověkem, jakým chcete být.

Aktivní imaginace

Teď to bude trošku komplikovanější. Aktivní imaginace je postavena na Jungovo předpokladu, že podvědomí je to autonomní část naší mysli, která nese znalosti a zkušenosti našich předků. Aktivní imaginace je tedy vědomý záměr zapojit naše podvědomí v bdělém stavu. Toho se dá dosáhnout tím, že se soustředíme na něco, co se nám často vynořuje v mysli a pak to něco necháme žít vlastním životem. Kouzlo je v tom, že se zaměříme třeba na to, co se nám často zdá. Může to být opakující se sen o tom, že se procházíme v lese. Věnujeme tomu vědomou pozornost a sledujeme, co se stane. Takže vyzíváme naše podvědomí, aby se svobodně projevilo, zatímco tenhle projev může sledovat naše ego. Jung to nazýval sněním s otevřenýma očima. Setkávají se tady v jednom čase dva systémy:

• plné vědomí, kdy víme, co se děje a dokážeme se pozorovat;

• snění, kdy dáváme volnost našemu podvědomí.

Někomu to může znít trochu zvláštně. Někoho to může až vystrašit, že tam vevnitř v hlavě bydlí ještě nějaké podvědomí, které si dělá, co se mu zlíbí. Ego, naše bdělá mysl má rozvinuté vnímání a čerpá z nějaké vlastní znalosti. Cílem je nechat tuhle naší bdělou mysl nahlédnout do světa našeho podvědomí. Něco, jako když ponoříte obličej do jezera, abyste mohli lépe vidět, co všechno v něm plave. V tom se aktivní imaginace liší od snění. Ve snu máme jen velmi omezenou možnost něco vědomě pozorovat nebo dokonce něco ovlivnit. Snad až na lucidní snění, ale o tom třeba někdy jindy. Není to snění za dne, není to fantazie, je to součást nás samotných. Součást, která nám dokáže pomoci, pokud o tu pomoc požádáme a dokážeme ji bez obav a s pokorou přijmout. Jasně, spousta lidí bude tvrdit, že je to výmysl, výplod naší fantazie apod. Ale většinou jsou to lidé, kteří to nezkusili. Asi už jste z toho pochopili, že se jedná spíš o terapeutickou metodu. Někdy může aktivní imaginace dokonce připomínat hypnoterapii. Nicméně i při koučování se to dá dobře využít. Kouč je ten, kdo dodává koučovanému při takovém sezení odvahu, pomáhá mu se soustředit. Hlídá, aby klient během  imaginace neusnul, a převádí ho přes most, který vede z bdělého vědomí do jeho podvědomí. Velmi často mají obrazy z našeho podvědomí přímou vazbu na naše tělo. Můžeme při takové imaginaci mít zatnuté zuby, cítit brnění v konečcích prstů apod. Takové tělesné projevy často značí, že obraz z našeho podvědomí není přiřazen něčemu konkrétnímu a naše mysl si to neumí v ten moment zařadit nebo vysvětlit. Proto se takový obraz odrazí v našem těle namísto posunu obrazu v naší mysli. Kouč je pak ten, kdo si těchto maličkostí všímá a dál je reflektuje.

Začátek aktivní imaginace probíhá většinou v tichu, případně ve tmě. Může však probíhat i prostřednictvím tance, malování apod. Cílem je dostat se do stavu relaxace. K relaxaci můžete využít i různé zvuky, jako bubínek, zvon, dešťová hůl apod. Liší se od meditace tím, že při meditaci chceme svoji mysl vyprázdnit, zbavit se na chvíli všech těch myšlenek. Při imaginaci prosíme podvědomí ať nám předhodí, co samo uzná za vhodné.

Existuje několik způsobů jak s aktivní imaginací pracovat. Osobně vím jen o dvou. Tak kdybyste s tím měli někdo bohatější zkušenosti, rád se přiučím a dozvím vaše zkušenosti.

1. Když jsme tak krásně ve stavu relaxace, necháváme prostor čemukoli, co k nám přichází. Necháváme volnost svému podvědomí, aby nám poslalo cokoli. Můžou to být obrázky, slova, cokoli… Nejprve to budou nějaké vědomé vzpomínky nebo představy, ale po čase se začnou objevovat obrazy samy. A to je přesně ten stav, do kterého se chceme dostat. Důležité je, nesnažit se tyto slova, věty, obrazy nijak ovlivnit nebo změnit. Nechat je prostě jen tak plout a jen si jich vědomě všímat.

2.  Dalším způsobem je zobrazit (vizualizovat) si vlastní sny. Největší sílu mají sny, které se nám zdají opakovaně, ale my nevíme, co znamenají. Nerozumíme jim. Protože tam je přítomno i naše vědomí (viz ksicht v jezeře), můžeme se těchto obrazů a projevů zeptat co znamenají, proč jsou takové, jaké jsou nebo co nám chtějí sdělit apod. Jednoduše se pokuste navázat s konkrétní věcí, barvou, osobou nebo čímkoli, co se vám v tom snu zobrazuje, navázat nějaký kontakt. Dovolte tomu, co se vám ukazuje, odpovědět. Ze začátku to může působit až směšně. Ale z vlastní zkušenosti můžu říct, že na tom něco je. Asi měl ten Karel Mladý pravdu.
   

Seznamte se s vaším podvědomím. Nebojte se toho a vzhůru do prozkoumávání toho až magického světa uvnitř naší hlavy. Kdo ví, jak velký potenciál se tam schovává…?

Kdybyste se do imaginace chtěli sami pustit, tak vám na závěr nabízím malej návod, jak začít.

1. Vyhraďte si pro sebe 1/2h až hodinu času.

2. Přeneste se do světa, kde neexistují vaše každodenní starosti a věčně opakující se myšlenky.

3. Vědomě a s jasným záměrem pozvěte svoje podvědomí do přítomnosti. (Pozn. může to vyžadovat čas a trpělivost.)

4. Poslouchejte a vnímejte co se děje pod hladinou (zvuky, vzdálené hlasy, barvy apod.).

5. Pokuste se s tím “něčím“ navázat kontakt.

6. Může se stát, že vaše imaginace nepůjde směrem, kterým byste si přáli. Je dobré si vyjasnit, jak to vědomě ukončit. Může to být vědomé poplácání se, lusknutí, tlesknutí, cokoli, co vás napadne a přeruší imaginaci. Stalo se mi, že se mi ten film, kterej mi moje podvědomí pouštělo běžel tak rychle, až mi z toho začínalo být špatně.

7. Pokud nastane při imaginaci nějaký “aha“ moment. Využijte ho a začněte s tím denně pracovat. Aspoň několik minut. Ať už je to uvědomění si toho, že v sobě potlačujeme nějakou část naší osobnosti nebo cokoli dalšího.

8. Kotva – rituál. Pokud na něco přijdeme, z podvědomí se vynoří něco, co za to stojí. Pokuste se to nějak ukotvit. Například, když zjistím, že v sobě potlačuju nějakou svojí stránku osobnosti, kterou může být dejme tomu hravost, dojdu si koupit něco do hračkářství. Ten předmět mi potom už vždycky připomene, že tahle část osobnosti ve mně potřebuje nějakou svojí pozornost.

Dnes to bylo na vysvětlování a srozumitelnost pro mě trochu náročnější. Tak se omlouvám za kostrbatost některých vět. Pokud chcete na vizualizaci nebo imaginaci pracovat a nechcete na to být sami, klidně napište.

Mějte se fajn

Ikigai

22.10.2023

Nevím jak vám, ale mě to slovo přijde hrozně hezký. Skoro mě to láká začít se učit japonsky. V překladu to znamená, něco jako smysl žití. Je to filosofie, která nabádá k tomu, aby každý z nás hledal svůj vlastní smysl života. Něco co přináší radost, naplnění a důvod proč vstát každý den z postele. V originále je to nějaká motanice znaků. 生き甲斐. Možná zajímavější, než jak ta samotná motanice vypadá, je význam jednotlivých znaků, ze kterých je tohle slovo složeno. První znak představuje život. Druhý znak je symbolem bytí v přítomnosti (všíměte si, jak to naše několikrát probírané mindfulness do Ikigai hezky zapadá). Třetí znak lze rozložit na významy jako brnění (ve smyslu odolnosti), být první, převzetí inciativy (tedy zodpovědnost a proaktivita). Poslední znak nese význam "nádherný" nebo "elegantní". O těchto originálních významech jsem se dozvěděl teprve nedávno, ale rozhodně mě to mile překvapilo. Znamená to snad, že obsah, kterýmu se ve článcích věnuju, míří správným směrem? Cesta k Ikigai vede přes 4 údolí, kterými jsou: údolí lásky; údolí mistrovství; údolí potřeb; údolí udržitelnosti.

Údolí lásky

Jde o to uvědomit si, co vás opravdu baví. Najít to v čem je pro vás vášeň a zájem. Být si jisti tím, že danou činnost byste dělali klidně zadarmo, protože to prostě milujete. Že vám to zkrátka přináší radost. To vyžaduje objevit nebo si uvědomit už objevené aktivity, díky kterým se cítíte být naživu. Díky kterým cítíte nadšení z toho, že je můžete dělat.

Údolí mistrovství

V tomhle údolí se schovávají vaše schopnosti a dovednosti. Jaký je mezi nimi rozdíl? Schopnosti jsou vrozené, zatímco dovednosti jsou získané. Díky schopnostem máte na určité věci větší talent než druzí. Bez rozvoje dovedností a kultivace vlastního talentu vás ale mohou snadno předehnat nebo nahradit ti, kteří tu vytrvalost a hlad po dovednostech mají. Je potřeba najít si to, v čem jste opravdu dobří. V čem jste ideálně o něco málo lepší než průměrní lidé okolo vás. Pokud však váš smysl života míří směrem, kde jste se schopnostmi a dovednostmi na štíru, neznamená to nutně, že je něco s vámi nebo vaším Ikigai špatně. Jen je dost možné, že budete muset makat dvakrát tolik, abyste takový smysl života naplnili a byli schopni projít i dalšími údolími.

 Údolí potřeb

Ikigai by mělo být zaměřeno na naplňování potřeb druhých. Co svět potřebuje? Čím můžu přispět? Uvědomění si toho, jak může to, co děláte, prospět světu. Jestli má to, co přinášíte nebo s čím jdete na trh, pozitivní dopad na ostatní. To znamená sepsat si výzvy nebo oblasti, ve kterých můžete nějakým způsobem přispět svými znalostmi, dovednostmi, svojí energií.

 Údolí udržitelnosti

Dělat to, co vás baví, dělat to dobře a pro druhé je sice hezké, ale když vás to nenakrmí a nezaplatí složenky, tak to moc dlouhého trvání mít nebude. Zatímco předchozí části Ikigai jsou zaměřeny na vlastní vnitřní naplnění, tohle údolí je mnohem pragmatičtější. Míří na praktičnost a udržitelnost našeho poslání. Cílem tedy je najít si smysl, kde budete nejen využívat své schopnosti a dovednosti s vášní, ale zároveň takový, který vám bude přinášet finanční stabilitu.

Najít svoje Ikigay nemusí být nic jednoduchého. Je na to zaměřena spousta rozvojových programů a seminářů. Vyžaduje to sebereflexi a sledování vlastních psychosomatických procesů. Tomu jsme se vlastně do určité míry věnovali v předchozích článcích jako Mocné emoce, Mindfulness, Štestí atd.

Jak poznám, že jsem to našel?

Lidé s jasným smyslem života, s jasným posláním, mají také jasnou vizi. Poznáte je podle toho, že jsou motivovaní, mají energii a zájem tento smysl neustále naplňovat. Jsou spokojení se svým životem (viz wellbeing). Tohle Ikigay upevňuje naší vnitřní integritu. Tedy, že to co děláme, koresponduje s tím, jací opravdu jsme. Taky díky tomu můžete cítit silnější propojení s okolním světem.

Pozn.

Mít poslání může být například to, že chcete pomáhat druhým. Vize by potom mohla být to, že do 6ti let začnete pracovat v nemocnici jako lékař.

Není výsadou Japonců hledat smysl života. V mnoha jiných kulturách existují obdobné filosofické a duchovní koncepty, které nás vedou k hledání smyslu v životě. V některých kulturách je to spojeno s náboženstvím, v jiných s rodinnými tradicemi nebo s uctíváním přírody.

• Nordický Lagom
Ve Švédsku mají termín "Lagom", což znamená "právě v pravou chvíli", "v míře". Je to filosofie života, kde se hledá rovnováha ve všem, co děláte - ani moc, ani málo. Přestože se to může zdát na první pohled odlišné od Ikigai, oba koncepty však hledají rovnováhu a harmonii v životě.

• Dánský Hygge
Hygge je dánský koncept, který zdůrazňuje pohodlí, spokojenost a pohodu. Ačkoli je to často spojováno s útulností a teplem, Hygge je také o hledání radosti v každodenních momentech a o chvílích klidu a kontemplace (hloubání).

• American Dream
V USA je koncept "Amerického snu" hluboko zakořeněný v kultuře země. Je to víra v možnost každého jednotlivce dosáhnout svých snů a ambicí prostřednictvím tvrdé práce a odhodlání, ačkoli je tento koncept často kritizován za to, že je více o materiálním než duchovním úspěchu.

• Indický Dharma
V hinduismu je Dharma pojem, který odkazuje na morální základy a povinnosti, které by měl člověk následovat. Je to v podstatě o nalezení svého skutečného smyslu života a plnění svého osudu.

Není to jen o tom, z jakého kouta světa tyhle myšlenky vychází. Hledáním smyslu se zabývá i existenciální přístup, který společně se systemickým a fenomenologickým přístupem tvoří základ koučování. Tím vás ale nechci zatěžovat. Snad jen něco málo k tomu existenciálnímu přístupu, když už ho tady zmiňuju.

Existenciální přístup

Je to filozofický a psychoterapeutický směr, který se soustředí na otázky smyslu, svobody, izolace a smrtelnosti v lidském životě. Existenciální terapie čerpá z hlubokých reflexí a myšlenek existenciální filosofie. Zatímco existenciální filosofie se zabývá otázkami lidské existence a smyslu života obecně, existenciální terapie převádí tyto myšlenky do praktických aplikací pro léčbu a pochopení psychologických obtíží. Zahrnuje také hledání autenticity, zodpovědnosti, propojenosti s ostatními, uvědomění si vlastní smrtelnosti apod. Mimochodem také definuje termín existenciální vákuum. To je právě termín kvůli, kterému to celé píšu. Zpopularizoval ho Viktor Frankl a vztahuje se k pocitu prázdného, nesmyslného života, kde jednotlivec nemá jasný smysl nebo účel. A to nikdo nechceme. Je to tak?

Všechny tyhle koncepty ukazují, že i když se mohou v různých kulturách nazývat jinak, potřeba najít smysl v životě a žít plnohodnotný život je univerzální.

Není důležité, zda svůj smysl života hledáte prostřednictvím Ikigai, Lagom, Hygge, Amerického snu nebo Dharma. Klíčem je najít, co vám dává v životě smysl a snažit se mít každý den  na paměti, proč po týhle skorokouli chodit. Důležité je vzít si chvíli a zamyslet se nad tím, co vám skutečně dělá radost, co vám dává energii a směr. Ať už je vaše cesta k nalezení smyslu života jakákoliv, mějte na paměti, že se jedná o cestu, ne o cíl. Vydat se hledat tohle vnitřní poslání, je sice osobní boj každého z nás, ale může být taky do vysoké míry ovlivněno kulturními, sociálními a dalšími vnějšími faktory. Zdůrazňuje důležitost komunity, ve které žijeme a pozitivní dopad našeho konání a chování na druhé.

Selfkoučovací okénko

• Pro co bije vaše srdce?

• Kam míří moje vášeň?

• Kam chci dojít?

• Kam směřuju?

• Při jaké činnosti ztrácím pojem o čase?

• Co mě na světě baví nejvíc?

• Zaplatí mi někdo za to, že budu dělat to, co mě baví?

• Komu je prospěšné to, co mě baví?

Hledejte, pozorujte a pátrejte ať už sami nebo třeba s pomocí kouče. Zkuste si odpovědět na uvedené otázky a pak mi dejte vědět, jak to dopadlo.

Držím palce na cestě k objevení vašeho Ikigai a těším se na další sdílení a inspirování s vámi.

Mějte se fajn

Dopaminoví zloději

29.10.2023

Dnes bych se rád věnoval další věci, která věřím, že je aktuální pro drtivou většinu z nás. Jedná se především o používání sociálních sítí a dalších návykových věcí, díky kterým prokrastinujeme a ztrácíme čas. Nejhorší na tom je, že nám to ani v tu chvíli moc nevadí, protože nás to odměňuje rychlým dopaminem.

Než se do toho pustíme trochu ve větším detailu, mrkneme se jako vždy na nějaké ty definice, co to ten dopamin je. A nejen dopamin.

Dopamin je chemická látka zodpovědná za přenos signálů mezi nervovými buňkami v mozku. Hraje klíčovou roli v několika funkcích našeho mozku, včetně motivace, odměny, ale i koordinace pohybů.

Abychom se trochu dovzdělali; tady je několik hlavních hormonů, které jsou často srovnávány s dopaminem:

Serotonin - Ovlivňuje náladu, emoce a spánek. Nízké hladiny serotoninu mohou být spojeny s depresí.

Noradrenalin - Ovlivňuje pozornost a reakci na stres. Může také zvyšovat srdeční frekvenci a krevní tlak.

Endorfiny - Jsou považovány za "hormon štěstí". Vylučují se během fyzické aktivity, smíchu a jiných aktivit, které působí pocit euforie.

Oxytocin - Někdy označován jako "hormon lásky". Je spojen s mateřstvím a sociální interakcí.

Je jich samozřejmě víc, ale nebudu si tady hrát na neurovědce. Jen věřím, že je dobré pár těch hormonů znát, ať už kvůli tomu, abychom si lépe představili, co se asi v tom našem mozku může odehrávat a proč, ale také proto, abychom věděli o co go, když na tyhle pojmy narazíme při čtení nějakýho super zajímavýho článku.... Rozumíme si, že? :)

Ale zpátky ke zlodějům...

Každý den se setkáváme s věcma kolem nás, které nás okrádají o čas a o naší pozornost. Nejen, že nás okrádají, ale ještě v nás vzbuzují pocit, že jsme rádi, že nás okrádají. A ještě navrch to v nás vyvolává určitý druh závislosti. Je to tím, že ti zloději jsou navrženi tak, aby nás zaujali a udrželi naší pozornost co nejdéle. Tak si nenápadně a vytrvale loupí.

Představte si, že vám někdo ukradne z účtu deset tisíc. Ale stylem, že vy sami mu určitým způsobem dobrovolně dáte svoje bankovní údaje. Jste o deset táců lehčí a navíc z toho máte v tu chvíli dobrý pocit. Později si třeba i uvědomíte, že vám ty prachy chybí a začne vás to štvát. Ale z nějakýho důvodu to uděláte znovu. Necháte si ukrást další tisíce, jen abyste se zas chvilku cítili dobře. To je ale blbost, co? Ale ruku na srdce, neděláme to samé my všichni? Jen místo peněz utrácíme svůj čas, a to je možná ještě horší.

Jedním z hlavních viníků jsou sociální sítě, ale i další online platformy a aplikace, které využívají našeho dopaminového systému k vytváření návykového chování. V tomto článku se podíváme, jak může tahle "dopaminová past" vést k prokrastinaci a ztrátě času, a jak se můžeme z tohodle jevu poučit a žít plnohodnotnější a smysluplnější život.

Sociální sítě: Dopaminoví zloději v digitálním světě

Sociální sítě jako Facebook, Instagram nebo TikTok jsou navrženy tak, aby nás udržely zaujaté a  abychom se vraceli pro více obsahu. Každé upozornění, lajk nebo komentář způsobuje uvolnění dopaminu, tedy odměňovacího hormonu, ve vašem mozku, což vytváří pocit uspokojení. Údajně máme každý na začátku dne nějaký dopaminový budget, tedy množství dopaminu, které můžeme během dne čerpat. Problém nastává ve chvíli, kdy velkou část tohodle budgetu prohodíme oknem hned na začátku dne. Kolik z nás začíná den tím, že vezme telefon do ruky?

Po probuzení je produkce dopaminu zvýšena, abychom se cítili být povzbuzení a připravení na nový den, který před vámi stojí. Dopamin může také hrát roli ve vaší schopnosti probudit se a cítit se odpočatí, protože pomáhá regulovat biologický hodiny. Když jako první věc, kterou ráno uděláme, bude hned po vypnutí budíku zkouknutí toho, co je nového na všech těch Instagramech apod., tak okamžitě utrácíme z tohodle našeho denního budgetu dopaminu. Důsledkem toho může být, že odcházíme do práce bez motivace a bez energie.

Už asi tušíte, že v pořádku není ani přílišné trávení času na sociálních sítích v průběhu dne, kdy bezděčně bereme telefon do ruky a zabíjíme tím každou volnou chvíli. Během dne je dopamin zásadní pro motivaci ke zdolání úkolů a výzev. Když očekáváte odměnu (např. úspěch v práci nebo pozitivní sociální interakci), vaše tělo uvolní dopamin, který vám pomáhá cítit se motivovaní a zaměření na dosažení a dotažení svých cílů. Když dosáhnete cíle nebo zaznamenáte pozitivní zkušenost, je uvolněn další dopamin, což vytváří pocit odměny a potěšení. Proto tak rádi zaškrtáváme v to-do listech dokončené tásky. Ale pozor, funguje to mnohem líp, když nám daná činnost dává nějaký smysl. Když to koresponduje s nějakým naším posláním nebo životním postojem. Viz Ikigai. Dopamin také hraje roli v regulaci nálady. Nízké hladiny dopaminu mohou být spojeny s pocity apatie, nedostatku zájmu a nízké motivace, zatímco vyšší hladiny dopaminu mohou vést k lepší náladě a zvýšenému zájmu a koncentraci.

Nechat si krást a odčerpávat dopamin se nevyplácí ani večer, před spaním. Ve večerních hodinách produkce dopaminu klesá, což přispívá k uklidnění našeho organismu, zatímco se naše tělo připravuje na spánek.

Ale jaký je dlouhodobý dopad tohoto návykového cyklu?

Krádež času a pozornosti

Čas strávený na sociálních sítích může rychle narůstat, a předtím, než si to uvědomíte, můžete ztratit hodiny, aniž byste něco skutečně dokázali. Nikdo vám ten čas už nevrátí. Prostě jste ho zahodili často zbytečným skrolováním. Tato ztráta času může být zvlášť problematická, pokud máte určité cíle nebo úkoly, které potřebujete dotáhnout. Navíc, tím, že neustále kontrolujete svůj telefon nebo počítač pro další "dopaminovou dávku", může být vaše pozornost rozptýlena a vaše produktivita může trpět.

Naučte se, jak řídit svůj dopamin.

Abychom bojovali proti dopaminovým zlodějům, je důležité naučit se, jak řídit své dopaminové impulzy. Když nakopneme svůj dopamin právě na sociálních sítích, tak se po chvíli nevrátí na původní úroveň, ale jeho množství spadne pod výchozí úroveň. Čerpat svůj dopamin vědomě může být game changer. Můžeme si dopamin vyplavit konkrétní aktivitou nebo dokonce jen příjemnou představou. Tady nabízím pár tipů jak na tom pracovat:

• Stanovení časových limitů
  Nastavte si časové limity pro používání sociálních médií a dodržujte je. Když například právě ty prokleté sociální sítě použijeme jako způsob, jak si odpočinout, tak to není úplně špatně. Jen to musí být podmíněné vědomím rozhodnutím třeba po dokončení nějakého úkolu nebo v naplánovaný čas. Existují dokonce aplikace, které vám pomohou přerušit ten první proces zapnutí FB, IG apod. Zeptají se vás, zda opravdu tu pekelnou apku chcete spustit nebo vám hlídají čas, který tam strávíte. Konkrétní aplikace: StayFocusd, Freedom, One sec, Focus@Will, SelfControl, Space, …

• Vědomé užívání technologie
  Před tím, než otevřete sociální média, zastavte se a zeptejte se sami sebe, zda je to nejlepší využití vašeho času v daném okamžiku. Vyžaduje to tréning, ale tahle jednoduchá logická otázka funguje. Nebo alespoň mě ano. Stačí se zeptat sám sebe, je to opravdu to co chci? Pomůže mi to zrovna teď v něčem?

• Nahrazení návyku
  Kdykoliv cítíte nutkání zkontrolovat sociální média, zkuste místo toho udělat něco produktivního nebo smysluplného, jako je čtení knihy, procházka venku nebo třeba jen udělat pár dřepů nebo kliků. Možnostem se meze nekladou.

Příběh o Bohoušovi

Pojďme si představit Bohouše, mladého profesionála, který zjistil, že tráví příliš mnoho času na sociálních sítích. Bohouš se rozhodl pro aktivní přístup a začal praktikovat vědomé užívání technologie. Nastavil si denní limit 30 minut, které si dovolí strávit na sociálních sítích. Místo kontrolování svého telefonu během přestávek, začal chodit na procházky a číst odborné články. Postupně zjistil, že má více času a energie věnovat se svým osobním a profesním cílům. Bohoušovo příběh nám ukazuje, že s trochou sebereflexe a odhodláním můžeme překonat dopaminové zloděje a žít plnohodnotnější život. Buďte jako Bohouš.

Závěr

Dopaminoví zloději jsou všude kolem nás. Dělají z nás feťáky závislé na další a další dávce. A co hůř, chceme tu dávku stále větší a větší. Všechno na čem jste v životě závislí, vyžaduje vaši pozornost a energii. Ať už v pozitivním, tak i v negativním smyslu slova. S vědomým úsilím a sebereflexí můžeme získat zpět kontrolu nad svým časem a pozorností. Nejde jen o to odolávat pokušení, ale o to naučit se, jak využívat dopamin ve svůj prospěch, abychom žili smysluplnější a spokojenější život.

Mějte se fajn

Upgrade z Ego 1.0 na Ego 2.0

4.11.2023

Na každé cestě ke změně nebo k přijetí čehokoli nového je ego taková žába na prameni. Brání, abychom se opravdu otevřeli novým věcem, abychom poctivě a systematicky makali. Protože přece víme všechno nejlíp a jsme ve všem nejlepší. Pokud ne, tak to ale rozhodně není naše chyba. Znáte ten pocit? Potkávám mnoho lidí, kteří jsou zaslepení svým egem. Myslí si, že jsou etalonem všeho. Zas na druhou stranu, znám i mnoho opačně smýšlejících lidí. Jsou často uzavření do sebe, nevěří si a bojí se udělat první krok. Přitom by se pro ostatní rozdali. Oba tyto krajní stavy mají jedno společné. Nechtějí anebo se bojí pustit do jakékoli akce, která by měla vést ke změně jejich přístupu, jejich života. Jak už to tak chodí, všechno, co přeženeme do extrému, nám nedobře slouží.

Ve snaze o náš osobní i profesní růst je role ega zásadní a rozhodně stojí za to se na tuhle významnou část našich osobností podívat trochu detailněji. Vlastní termín ego asi nejvíc zpopularizoval Freud – Rakušák, který je otcem psychoanalýzy. Jeho definice ega zní: „Ego je aparát, který je zodpovědný za rozhodování. Působí jako prostředník mezi superegem a id a vyvažuje působení sociálního superega a instinktivní složky id.“ Aby to dávalo smysl, tak jen doplním, že id je podle Freuda ta nejhlubší nevědomá vrstva lidské psychiky, která je řízena nejnižšími lidskými pudy. Tím ale s freudovskou psychologií končím. To by vydalo na několik samostatných článků, ale hlavě nejsem žádný psychoanalytik ani odborník na Freuda. Ego ale není jen nějaký starý koncept, který je už 100 let popisován v různých knihách o psychologii. Ego je živá součást nás samých, která je buď naším urputným ochráncem, nebo rozmarným vládcem.

Aby toho nebylo málo, objevují se poslední dobou termíny jako ego 1.0 a ego 2.0. Co to je? Chceme mít ego 1.0 nebo 2.0?

Ego 1.0: Primitivní strážce

Ego 1.0 je takovej starej mrzout, kterej urputně hlídá hranice naší komfortní zóny. Btw. o komfortní zóně si tady taky můžete počíst. Vyznačuje se prudkostí a reaktivním chováním. Tohle ego miluje současný stav a nenávidí cokoli, co se tenhle stav snaží narušit. Ego 1.0 často pracuje se strachem. Nutí nás si myslet, že nás chrání. Topí nás ve falešném pocitu bezpečí a tím nám brání ve vlastním rozvoji. Jak poznáte, že vám vládne Ego 1.0? Pokud vám vlastní ego dovolí si tuhle otázku vůbec položit a trochu s ní pracovat, tak vám dovolí i odhalit, že díky němu vedete svůj vnitřní dialog plný slov jako: měl bych nebo musím. Diktuje nám naše akce a reakce, brání se změnám a drží nás daleko od toho, abychom získali další zkušenosti a naučili se něco nového.

Tohle ego ale není úplně hajzl, kterýho je potřeba se zbavit. Má svoje vlastní výhody, zejména pokud se na ně díváme z pohledu přežití a individuálních potřeb.

Tady jsou některé jeho výhody:

• Ochrana a bezpečí
  Ego 1.0 pracuje na bázi zachování sebe sama za každou cenu. Připravuje se na hrozby a reaguje na ně tak, abychom byli v bezpečí. Může se tedy hodit v situacích, kde potřebujeme rychlé a rozhodné jednání.

• Asertivita
  Asertivita pomáhá postavit se za své zájmy. Pomáhá, aby náš názor byl slyšet a dovoluje nám se prosadit v konkurenčním prostředí.

• Sebedůvěra
  Silná sebeúcta a jasné, i když rigidní chápání vlastních hodnot a přesvědčení.

• Nastavování hranic
  Efektivní stanovení a udržování osobních a profesních hranic.

• Motivace
  Díky soutěživosti a touze nakrmit vlastní ego úspěchem se dokážeme namotivovat a dosáhnout osobních i profesních cílů.

• Odolnost
  Občas tenhle náš egoismus dokáže být jako brnění v situacích, kdy nám osud úplně nepřeje.

Ego 2.0: Osvícený průvodce

Termín ego 2.0 je poměrně nový. Přechod nebo upgrade si můžeme představit jako výměnu primitivního strážce za osvíceného průvodce. Jakkoli to asi bude znít blbě, ego 2.0 vychází z toho, že bychom měli mít rádi nejen sebe, ale i ostatní, a že je na světě všeho pro všechny dost. Podporuje zkoumání, učení a přijímání nových výzev jako cesty k růstu. Tohle ego se vyznačuje vřelostí a vděčností. Je flexibilní a otevřené. Jde o posun od fixního myšlení k myšlení růstovému, kdy výzvy nejsou vnímány jako hrozby, ale jako příležitosti. Tenhle upgrade se nestane jednou událostí nebo v nějakém jednom okamžiku. Nejde si strčit jedno USB do zadku a druhé do centrálního mozku světa a přebootovat na vyšší verzi. A jestli to jde, tak to s přechodem k novému pojetí vašeho ega asi moc nepomůže. Co pomůže je vědomé vnímání světa a dění kolem nás, zkoumání vlastních emocí, myšlenek, pocitů, reflektování těchto cizích pocitů a postojů a pravidelné vystupování ze své vlastní komfortní zóny. Zaměřit se na to, proč se v dané situaci chováme, tak jak se chováme, může být první důležitý krok. Právě tady může být kouč tím, kdo na cestě k novému pojetí sebe sama pomůže. Kouč může poskytnout perspektivu, nástroje a podporu potřebnou k tomu, abyste mohli zdravě a produktivně procházet vývojem ega.

Self – koučovací okénko pro upgrade vlastního ega:

• Všímejte si vlastních reakcí.
  Jak se chováte v různých situacích? Chováte se tak, jak se chcete chovat nebo byste své reakce nejraději změnili?

• Buďte lovci konstruktivní zpětné vazby.
  Jak často si o zpětnou vazbu říkáte? Jak se cítíte, když není zpětná vazba na vaši práci nebo chování úplně pozitivní? Jak byste to mohli využít?

• Najděte si mentora nebo kouče.
  Víte, že něco chcete změnit, ale nikdy to nedotáhnete do konce? Nebo to změníte, ale změnu dlouho neudržíte? Pomohla by vám změna perspektivy?

• Grow mindset
  Selhali jste? Co si z těch neúspěchů a chyb můžete odnést? Jaké výzvy byste měli přijmout, abyste se posunuli, něco nového se naučili a rostli?

• Buďte empatičtí a aktivně naslouchejte.
  Jak se cítí lidé v mém okolí? Jak je ovlivňuje moje chování? Opravdu rozumím tomu, co mi druzí říkají? Dokážu naslouchat, aniž bych hned odsuzoval nebo škatulkoval?

• Stanovte si hranice.
  Zná vaše okolí vaše hranice? Umíte říkat ne? Pozná na vás vaše okolí, kdy už máte dost?

• Buďte otevření osobnímu i profesnímu růstu.
  Jak byste mohli rozvíjet svoje kompetence? Co nového byste se měli naučit, abyste viděli věci z širší perspektivy? Jaké nové zkušenosti potřebujete zažít?

• Výzvy mimo komfortní zónu.
  Co mohu udělat jinak, než jak to obvykle dělám? Jaké nové způsoby myšlení a jednání si vyzkouším?
  

Závěr

Jsem zastáncem názoru, že lidé se mění. Je na nás samotných být takovými, jakými chceme být. Samozřejmě máme nějaké vrozené predispozice, ale stejně tak, možná důležitější, je naše okolí. Prostředí, ve kterém žijeme, lidé se kterýma se stýkáme, myšlenky, kterým se poddáváme, to všechno nás velmi výrazně formuje. Proč nebýt takovými, jakými jsme si vždycky přáli být? Je jen na nás, kolik tomu dáme času a dřiny. Je to tak vlastně se vším, o čem jsem tady psal. Stejně jako se může změnit naše osobní i profesní cesta, může se změnit i naše ego. Upgrade na Ego 2.0 je o rozvíjení vztahu k sobě samému, který je založen na lásce, porozumění, ale i na neustálém učení se, zvyšování svých kompetencí, vylepšování svých silných stránek, vystupování z komfortní zóny apod. Se správným smýšlením a podporou může být přechod z Ega 1.0 na Ego 2.0 důležitou transformační zkušeností, která nás dokáže posunout vpřed do neprobádaných oblastí sebepoznání, úspěchu a hlavně nesobecké spokojenosti. Využijte sílu vašeho ega k svému vlastnímu růstu.

Mějte se fajn

Ano, ano, a nebo radši ne...

12.11.2023

Už tady několikrát zaznělo, že bychom měli přijímat nové výzvy a na spoustu věcí říkat ano. Taky tady ale už několikrát zaznělo, jak je důležité říkat ne. Mám tedy kývat nebo vrtět? Kdo se v tom má vyznat. Myslím, že je nejvyšší čas si v tom udělat trochu pořádek.

Je pravda, že svět nám často nabízí rozporuplné rady. Na jedné straně nás vyzývá, abychom řekli "ano" novým příležitostem a vyšli ze své komfortní zóny. Na druhé straně nás učí, jak je důležité říct "ne," abychom si ubránili zdravý rozum, svůj čas, energii a osobní hranice. Jak tedy najít rovnováhu mezi těmahle dvěma mocnýma možnostma ano a ne? Vezměme to krok za krokem.

Ano: Klíč od dveří k novým příležitostem

Říct "ano" znamená otevřít dveře novým zkušenostem, novým vztahům nebo třeba vědomostem. Když řekneme "ano" na nové výzvy a příležitosti, vstupujeme do neznáma s otevřenou hlavou i srdcem. To nám může přinést radost, růst a změny, kterých bychom se ani nenadáli.

Osobní a profesní růst

Když přijmeme nové výzvy, rozšiřujeme své obzory a získáváme zkušenosti, které nás posouvají vpřed v naší kariéře i osobním životě. Není výzva jako výzva, ale věřím, že při použití zdravého rozumu si každý dokážeme upřímně říct, jestli pro nás má konkrétní výzva přínos nebo je to jen zabiják času.

Vytváření vztahů

Říct "ano" může znamenat také vstup do nových sociálních kruhů a vytváření hlubokých a smysluplných vztahů. Od té doby, co jsem začal říkat ano novým lidem jsem rozhodně zextrovertněl a poznal hromadu zajímavých osobností. Miluju, jak často se mi do života přimotají noví lidé právě v okamžik, kdy je potřebuju. Naše okolí a lidé v něm nás rozhodně formují. Obklopování se těmi správnými lidmi na nás má zásadní dopad.

Objektivní učení

Každá nová zkušenost nám poskytuje lekce, ať už je to úspěch nebo neúspěch. Mnohem víc si pamatujeme neúspěch než úspěch. Ale to vůbec nevadí. Alespoň tím snižujeme možnost, že bychom tu samou věc podělali víckrát. To znamená, že dělat chyby je pro nás vlastně dobré. Dělat tu samou chybu vícekrát už OK ale není. Pak je dobré se zamyslet, jaký je náš záměr, byť třeba jen podvědomý, že opakujeme pořád tu samou chybu. Ohledně učení, ve smyslu vlastního vzdělávání se, mám jasný názor. Pokud se člověk chce rozvíjet, bez učení to nepůjde. Opět ale pozor na pangejtismus. Když se budeme učit příliš, respektive když budeme vstřebávat neřízeně milion informací každý den, tak to může mít opačný dopad, než kterým je kýžený seberozvoj a posun.

Ne: Hraničář

Na druhé straně barikády je kouzelné slovo "ne." Ne je taková pohraniční stráž, která hlídá hranice našeho území, našeho já. Umění říci "ne" je zásadní pro udržení našeho duševního zdraví a integrity. Často jsou to situace, kdy se chceme někomu zalíbit, vyjít vstříc nebo jakkoli pomoct. Řekneme “ano“ i přesto, že dobře víme, že je nám to proti srsti, že to jde proti našemu názoru nebo přesvědčení.

Sebeúcta

Když všem vycházíme vstříc a na všechno hned kývneme, tak to narušuje naší osobnost, náš postoj, naše hodnoty. Někdy více, jindy méně. Naopak, když se postavíme za tyhle naše principy, tak tím posilujeme vlastní integritu a ještě ukazujeme okolí, že si vážíme svého času, nervů apod. A ještě jako bonus to může paradoxně posílit vztahy s ostatními.

Zachování Energie

Ne všechny příležitosti nebo vztahy jsou pro nás vhodné. Umění říkat "ne" nám umožňuje ušetřit energii pro to, co je pro nás opravdu důležité. Když to hodně zjednoduším, tak ani já, kdo je schopen pro kamarády udělat co je v mých silách, bych nešel pomáhat třeba na stavbu ve chvíli, kdy bych věděl, že zrovna musím pracovat na vlastním baráku. Pokud víte, že na něco potřebujete svojí energii a čas, tak tyhle zdroje ne vždycky můžete přesunout jinam, než kde je opravdu potřebujete.

Naučte se říkat "ne" s laskavostí

"Ne" nemusí být vždycky konfrontační. Nemusí to nutně vyznít jako: nemám na tebe čas, nejsi pro mě dost důležitý/á, poraď si sám apod. Můžete zdvořile odmítnout nabídku nebo požadavek a vysvětlit důvod svého rozhodnutí.

Jak tedy zjistím, jestli mám kývnout nebo odmítnout?

Klíčem je najít rovnováhu mezi tímto ano a ne. Jak té rovnováhy dosáhnout?

Sebepoznání

Pochopte své hodnoty, priority a to, co vás opravdu motivuje. Když znáte své osobní a profesní cíle, může být snazší rozhodovat se mezi ano a ne. Sebepoznání je v tomhle pro leckoho taková rada k ničemu. Spousta z nás se pořádně nezná nebo si nechce připustit, že je taková nebo maková. Naštěstí nám tady často pomůže vlastní tělo, když mu dáme šanci. Tím mám na mysli to, že se zastavíme, např. metoda S.T.O.P. viz článek Mindfulness a zkusíme si všimnout, co se nám při tom rozhodování mezi ano a ne děje. Někdy jsou to zvláštní pocity v oblasti břicha, jindy sucho v puse, někdy zase náhlá bolest hlavy, tlak, bušení srdce apod. Tohle zastavení se nám dá prostor uvědomit si, jestli do toho jít nebo ne.

Čas na reflexi

Kromě sebepoznání někdy stačí jen čas a jednoduchá tabulka pro a proti. Předtím, než řeknete ano nebo ne, věnujte čas na zvážení dopadů vašeho rozhodnutí. Zní to možná dost pragmaticky a taky ne vždycky máme ten luxus mít čas, prostor nebo i chuť na takové rozumové rozhodování.

Komunikace

Otevřená a upřímná komunikace s ostatními může pomoci vyjasnit vaše hranice a také porozumět příležitostem, které přicházejí vaším směrem. Nebát se položit tu správnou otázku je často ten rozdíl mezi tím, jestli budete naštvaní na sebe, případně na někoho jiného nebo jestli vám to, na co kývnete nebo naopak nekývnete, vlastně udělá radost.

Flexibilita

Flexibilita je v dnešním rychlém, nepředvídatelném, komplexním a mnohdy dvouznačném světě čím dál tím častěji skloňovaný pojem. Být flexibilní v našem rozhodování mezi ano a ne může být klíčové. Svět se mění a my také. Na co bychom včera nikdy nekývli, se dneska může zdát jako docela dobrý nápad.

Self-koučovací okénko

• Jak se cítím ohledně toho, že bych měl přijmout tuhle výzvu (říct ano)?

•  Co to ve mně vyvolává?

• Mám dostatečné zdroje (čas, energie, peníze, etc.), abych výzvu přijal/a?

• Co by na to řekl (dosaďte si někoho, kdo vás v životě inspiruje)?

• Co by mi poradil?

• Koho moje rozhodnutí zda “ano“ nebo “ne“ ovlivní?

• Co moje rozhodnutí může způsobit?

• Dá se moje rozhodnutí vzít zpátky?

• Co všechno potřebuju ještě vědět, abych se mohl/a dobře rozhodnout?

• …

Zkrátka, každé "ano" a "ne" má svou váhu a svoje dopady. S průběžnou reflexí, sebeuvědoměním a otevřenou komunikací se můžeme lépe navigovat touhle cestou mezi ano a ne a udělat tak rozhodnutí, která nás posunou vpřed. Zkrátka a dobře, být "yesman" může být trochu na palici. Říkat příliš často ne nám někdy braní žít naplno. Na závěr bych se s váma chtěl rozloučit citátem mýho táty:

Člověk nesmí bejt ani moc velkej dobrák ani moc velký hovado.

Mějte se fajn

Dlouhověkost

19.11.2023

Jako další jsem si vybral téma, které je v mém okolí skloňované ve všech pádech. I se mnou samým dost rezonuje. Někdy mě přepadne momentální úzkost z toho, že tahle jízda jednou skončí. Uklidním se tím, že to ještě aspoň 60 let nebudu muset řešit. Ano, plánuju tady strašit aspoň do kila. Ale stejně je to tam v té hlavě někde vzadu pořád schovaný. Proč to sakra vůbec musí končit? Minimálně v tom smyslu, v jakém život známe. Přitom je to asi ta největší jistota, na kterou se v životě můžeme spolehnout. Že všechno jednou skončí.

Otázka vlastní smrtelnosti a touha po dlouhověkosti je něco, s čím se lidský druh potýká asi od nepaměti. Možná, že dneska každej druhej sype Bachovky o to spíš, že na tyhle  věci si naše vědomí i podvědomí najde čas mnohem snáz než v dobách minulých. Tehdy naši předci měli jediný cíl. Hlavní bylo najít něco, čím nakrmit sebe a svojí rodinu a přežít. Nebylo tolik prostoru dlouhosáhle dumat o tom, kdy zaklepeme bačkorama.

Aby nám z těchhle vážných myšlenek hned nejeblo, vybavila nás příroda nějakými obrannými mechanismy:

Popření
Jedním z nejzákladnějších obranných mechanismů je popření, kdy si jedinec neuvědomuje nebo prostě ignoruje realitu smrti.

Víra a spiritualita
Náboženství a duchovní přesvědčení mohou poskytovat pocit účelu, kontinuity a naděje na posmrtný život nebo reinkarnaci, což může zmírnit úzkost ze smrti.

Symbolická nesmrtelnost
Mnozí lidé se uchlácholí myšlenkou, že nějaký aspekt jejich bytí (například jejich práce, děti, nebo prospěšnost společnosti) přetrvá i po jejich smrti.

Životní cíle a seberealizace
Dosahování osobních a profesních cílů může poskytovat pocit, že život má smysl a účel, čímž se snižuje úzkost ze smrti.

Vztahy
Silné sociální vazby a pocit, že jsme součástí nějaké party, nějaké komunity, mohou pomoct cítit se méně izolovanými a více smířenými s myšlenkou smrtelnosti.

Humor
Humor může fungovat jako obranný mechanismus. Blbě se usmíváme, i když se bojíme nebo jsme ve stresu. Sranda, obzvlášť černý humor, umožňuje lidem mluvit o smrti nebo přemýšlet o ní způsobem, který není tak strašidelný. Mimochodem, když nahodíte úsměv, byť nuceně, tak vám to po 16 vteřinách údajně zaručeně zlepší náladu. Nevím, jestli po 16 vteřinách, ale funguje mi to.

Filozofie
Někteří lidé se obrací k filozofickému nebo existenciálnímu zkoumání života a smrti, aby našli nějaké vlastní smíření s konceptem smrtelnosti.

Odklad
Lidé mohou také jednoduše odkládat myšlení na smrt tím, že se zaměří na každodenní život a jeho požadavky.

Tyhle mechanismy se vzájemně nevylučují a mohou se u různých jedinců projevovat v různé míře. Je taky dobré poznamenat, že tihle zmínění pomocníci, díky kterým se z téhle myšlenky hned nezblázníme, mohou být adaptivní a pomáhat lidem v jejich každodenním životě. Ale ani v tomhle případě to není úplně černobílý.  Jsou i situace, kdy se z pomocníků stávají zrádci. To se může projevit třeba úplným popřením reality nebo jinými neproduktivními nebo dokonce destruktivními vzorci chování.

Ale pryč od tohodle sice reálnýho, ale nepříjemnýho tématu k něčemu konstruktivnějšímu. Teď se zaměřme hlavně na to, jak to udělat, abychom tady mohli dýchat vzduch co nejdéle.

První krok jsme už nakousli ve článku o IKIGAI.
Dát vlastnímu životu smysl je rozhodně jedna z nejdůležitějších věcí, které bychom pro sebe měli udělat. Uvědomění si vlastního smyslu, tedy toho proč tady vlastně jsme, jaký má naše existence konkrétní význam, je něco, co může být nevyčerpatelným zdrojem na cestě životem. Oni ti Japonci, kteří mají na svědomí právě zmiňované IKIGAI, mají poměrně jasný návod na dlouhověkost.

Dalším bodem je podle Japonců Kaizen.
Je to takový životní hack, co pomůže krok za krokem dělat věci líp. Představte si to jako neustálý upgrade všeho, co děláte – v práci, doma, při cvičení, prostě ve všem. Nejde o žádné velké skoky. Spíš o to být každý den o kousíček lepší. Základ je v malých změnách, díky kterým se pomalu ale jistě zlepšují vaše dovednosti, zvyšuje se produktivita nebo se třeba i zlepšují vaše vztahy. Kaizen je o tom nepřestat mít tah na branku. Nepřestat směřovat dál dopředu. A to jakkoli mrňavými krůčky. Dá se to aplikovat snad úplně na všechno. Chcete být lepší v práci? Kaizen. Chcete být ve formě? Kaizen. Chcete zlepšit vztahy? Kaizen. Je to o mindsetu, který vás drží v pohybu a tak nějak lehce vede k neustálému vylepšování. Tímhle zlepšováním udržujeme mozek i tělo v pohybu a na stáří prostě nezbývá čas.

Hara Hachi – aneb nepřežírejte se.
Vliv na naše zdraví má rozhodně to, co a taky jak baštíme. Hara Hachi bu je přístup k jídlu, který rozhodně dává smysl. Místo abyste se nacpali k prasknutí, tak přestanete jíst, když máte tak akorát plnej žaludek. Údajně plnej na 80 procent, ale nevím, jak se to měří.  Znamená to, že si dáte porci, co vás zasytí, ale necháte si tam nějaký prostor, abyste se necítili jak po štědrovečerní žranici. Hara Hachi bu doslova znamená "břicho na 80%", a je to super způsob, jak si udržet lajnu bez počítání kalorií nebo drsných diet. Představte si to jako vnitřní stopku, kdy vám tělo samo řekne: "Máš dost." Jediný, co musíte v tu chvíli udělat, je uvědomit si tenhle pocit včas a svoje tělo poslechnout. To je vše. Takhle jednoduchý a zdravý to je a vede to k tomu, že vám bude líp nejen tělesně, ale i ze sebe budete mít lepší pocit a budete mít víc energie.

Shoshin
Shoshin je mindset, kdy se na věci díváte očima nováčka, i když už jste třeba expert. Jde o to zapomenout na staré zaběhlé postupy a předsudky a přistupovat k čemukoliv s dětskou zvědavostí a otevřeností, jako byste to dělali nebo zažívali poprvé. Představte si, že každý den můžete objevovat nový svět. Například v práci se nebojíte ptát, nebojíte se zkoušet nový věci, ve vztazích toho druhého posloucháte, jako byste ho slyšeli poprvé, apod. Shoshin může otevřít oči, protože když si dovolíme opustit staré návyky, předsudky, paradigmata, tak najednou vidíme hromadu možností, které jsme předtím možná přehlíželi. Díky Shoshin nás život může opět nadchnout a zaujmout i tou největší blbostí, kterou denně zažíváme.

Wabi-Sabi „Růst je možný pouze v nedokonalosti.“
Je to další cesta, která vám ukáže krásu v nedokonalých věcech. Je to o oceňování skromných a pomíjivých věcí. Tahle  japonská filozofie říká: "Hele, ne všechno musí být tip-ťop a nové, aby to bylo cool." Wabi-Sabi můžete hledat v rozbitém hrnku, co má příběh, nebo ve starých prodřených džínách, které sice mají to nejlepší za sebou, ale pořád se v nich cítíte nejlíp na světě. Je to o tom vidět krásu v prasklinách a šrámech života a oslavovat, že věci nejsou vyrobený na věčnost a mění se. Pokud tohle dokážeme pochopit a přijmout, tak se život stane méně stresující, protože už nechceme mít najednou všechno pod kontrolou a dokonalý.

Není to jen o počtu svíček na dortu.

Žijeme v době, kde věda a medicína lákají vizí dlouhého života bez vrásek. No přiznejme si to. Kdo z nás nechce dožít sto let s tělem třicátníka? Tady přichází na řadu důležitá filosofická otázka:

Je to opravdu o tom, kolik let se dožijeme, nebo spíš o tom, jakým způsobem ten život budeme žít?

Ve článku o Egu jsme si definovali pojmy Ego 1.0 a Ego 2.0. U dlouhověkosti budu s tímhle trendem pokračovat. Verzování se tady opět nabízí.

Dlouhověkost 1.0: Závod s časem
Tohle je verze, kdy se snažíme za každou cenu přetnout cílovou pásku vlastní existence s co nejvyšším číslem. Znáte to: superpotraviny, vitamíny, suplementy, nekonečné hodiny ve fitku, … Všechno pro dlouhý život. Jenže občas se zdá, že nás tohle všechno dostává do bodu, kde zapomínáme žít.

Dlouhověkost 2.0: Kvalita před kvantitou
A pak je tu Dlouhověkost 2.0. To je právě ten upgrade. Co zkusit život začít počítat ne na roky, ale na zážitky? Nechceme přeci jen přežívat, ale opravdu žít. Co to znamená? Že se smějeme víc, objímáme víc, milujeme (se) víc. Navíc k tomu všemu se také víc učíme. Přijímáme úděl celoživotního učení se a bereme si cenné zkušenosti a lekce z toho dobrého i špatného, co už jsme si prožili.

Souhrn: Jak na to?

Zdraví: Nejenže je třeba se starat o své tělo, ale i o mysl. Ve zdravém těle, zdravý duch. Tělo chce mít každej v kondici. Mít velký bicáky pro někoho může být důležité, ale k čemu je to dobrý, když jeho mysl vypadá jak zpráskanej pes krčící se v koutě.

Vztahy: Tohle není o tom domluvit si co nejvíc rande na Tinderu. Tohle je o celoživotních přátelstvích a lásce, která odolá i těm největším zemětřesením. O sdílení radostí, starostí apod. Jestliže život počítáme na zážitky, chceme tyto zážitky taky mít s kým sdílet.

Smysl: Najděte si to, co vás baví a dělejte to. Ať je to sbírání známek nebo skákání padákem, pokud to dává smysl vám, dává to smysl.

Neustálé učení: Ať už je to nový jazyk nebo pletení košíků, vzdělávání, učení a zlepšování se prodlužuje nejen život, ale i jeho kvalitu.

Plus všechna ta moudra od Japonských bratrů. :)

Závěrem
Co je vlastně cílem? Nežít jen pro to, abychom dosáhli vysokého věku, ale dožít se ho tak, že když se ohlédneme zpět, řekneme si: „To byla jízda!“ Je to o svobodě – o tom nenechat se svázat vlastními omezeními ani omezeními, která před nás staví někdo jiný. Ego se nám může snažit vsugerovat, že už jsme příliš staří nebo líní na nové věci, ale stačí si uvědomit, jak daleko jsme se už dostali. Ve zkratce “nobullshit“ pohledem: život je přece jen o tom, jak si ho užijeme, ne o tom, jak dlouho se budeme zuby nehty držet ve hře. Přeju všem, aby si život užili a mohli si ho užívat co nejdéle.

Mějte se fajn

Kritické myšlení

26.11.2023

Tenhle pojem je další v řadě velmi užitečných věcí, které nám na cestě osobního i profesního rozvoje pomáhají. Jedná se o schopnost nejen absorbovat informace, ale také je analyzovat, hodnotit, a dívat se na ně z různých perspektiv. V podstatě je kritické myšlení o vyváženém, objektivním přístupu k informacím, názorům a argumentům, s cílem dosáhnout jasného a logického závěru. Tento článek nabízí jasný, výstižný a snad srozumitelný pohled na kritické myšlení, jeho historii, principy, a praktické aplikace v našem osobním i profesním životě.

Kdy se vám to může hodit?

Téměř v každé debatě, kde probíhá nějaká argumentace. Hodí se i při scrollování sociálníma sítěma. Často poslední dobou například narážim na diskuse, kde se lidi rvou do krve za to, že je Země placatá. Tak kulatá (šišatá) nebo placatá? Jak by to vysvětlil někdo, kdo ovládá kritické myšlení? Tady tomu konkrétnímu případu se pověnuju na konci článku…

Historie a Vývoj Kritického Myšlení

Historie kritického myšlení sahá až do antického Řecka, kde filosofové jako Sokrates položili základy pro skeptický přístup k informacím. Sokratova metoda, která se skládá z řady otázek a odpovědí vedoucích k hlubšímu porozumění a odhalení nepravd a nejasností, je dodnes základním kamenem kritického myšlení. Mimochodem, věděli jste, že Sokrates je i praotec koučování? Moc toho nevěděl, jen se všech bezelstně ptal. Ptal se tak moc, že za to schytal nejednou výprask. Vybočoval z řady díky tomu, že si dobře uvědomoval, že nevědění je začátek vědění.

V renesanci a osvícenství tyto principy dále rozvíjeli filosofové jako René Descartes (to je ten co řekl: "Cogito, ergo sum" - "Myslím, tedy jsem") a John Locke (představitel empirismu, směru, který klade důraz na zkušenost a pozorování jako hlavní zdroj poznání), kteří zdůrazňovali důležitost pochybování a používání rozumu jako prostředku k dosažení pravdy. V dnešní době plné desinformací, polopravd a vytrhávání z kontextu kritické myšlení stalo základním nástrojem pro navigaci v komplexním a často zkresleném informačním prostoru.

Ok, trochu už jsme si řekli, co to kritické myšlení je. Pro ještě lepší pochopení je tady seznam toho, co kritické myšlení není…

• Negativní myšlení nebo bezdůvodný skepticismus bez důvodu
  Kritické myšlení neznamená automaticky všechno zpochybňovat nebo být negativní vůči všem názorům nebo informacím, které se k nám dostanou. Je to spíš o vyváženém hodnocení informací, důkazů a argumentů.

• Předsudky nebo zaujatost
  Ten kdo myslí kriticky nepřistupuje k informacím s předem daným názorem nebo zaujatostí. Naopak se snaží o objektivní a nezaujaté hodnocení.

• Zbytečná složitost
  Kritické myšlení není o komplikování jednoduchých věcí nebo přidávání složitosti tam, kde není potřeba. Jde spíše o jasné a logické usuzování. Prostě no bullshit.Cynismus a nedůvěra:
  Kritické myšlení není to samé jako cynismus, kdy člověk nedůvěřuje nikomu a ničemu. Když máme rozvinuté kritické myšlení, můžeme být otevření různým názorům a přijímat je, pokud jsou teda dobře argumentované a podložené.

• Samoúčelné argumentování
  Kritické myšlení není o tom, vyhrát hádku nebo diskusi. Je to spíš o hledání objektivní, podložené pravdy, porozumění nebo nejlepšího řešení problému.

• Izolované myšlení
  Kritické myšlení neznamená zavírat se do vlastních názorů a ignorovat názory ostatních. Naopak, zahrnuje otevřenost k různým perspektivám a ochotu přehodnotit své názory na základě nových důkazů nebo argumentů.

Základní pravidla kritického myšlení

Je tak snadný udělat si názor během prvních vteřin, minut, … Je tak snadný uvěřit informacím, který přichází od někoho, koho respektujeme nebo máme rádi. Je tak snadný uvěřit něčemu jen proto, že tomu věří lidi v mém okolí… Je tak těžký, si pak přiznat, že jsme se se svým názorem, rozhodnutím, argumentem trochu unáhlili. Je tak těžký změnit postoj a směr.

Tohle všechno si můžeme ušetřit, když se naučíme kriticky myslet. Nejde to lusknutím prstu, ale moc bych si přál, abychom to všichni zkusili. Sice už pak nebude náš národ plný hokejových trenérů, odborníků na politiku nebo zdravotnictví, ale o to větší budeme mít přehled a o to lepší budou naše faktama podložené názory a argumenty udávat směr k mnohem plodnějším diskusím, než je hádání se na sociálních sítích mezi sebou a rozdělování společnosti na dva nesmiřitelné tábory.

8 zákonů kritického myšlení

1. Zákon jasnosti
   Ujasněte si otázku nebo téma, o které se jedná. Definujte pojmy a vyhněte se nejasnostem. Nešířit názor dokud mu opravdu dobře nerozumím. Stejně tak nezavrhovat postoj nebo názor kvůli tomu, že mu nerozumím.

2. Zákon dokazování
   Své názory a závěry opírejte o racionální důkazy. Vyvarujte se unáhlených závěrů bez dostatečných důkazů. Často pomáhá vědecký přístup. To myslím v tom smyslu, že hledáme informace a fakta, která náš názor mohou negovat nebo jakkoli znehodnocovat.

3. Zákon nepopírání
   Vaše argumentace by měla být konzistentní a bez rozporů. Dvě protichůdná tvrzení nemohou být pravdivá zároveň. Identifikujte a vyřešte všechny rozpory ve své argumentaci.

4. Zákon relevance
   Dbejte na to, aby všechny body a důkazy byly relevantní pro dané téma. Nerelevantní informace mohou vést ke zmatku a oslabit váš postoj při argumentaci.

5. Zákon logiky
   Používejte hlavu. To zahrnuje pochopení a použití zásad logiky, jako je příčina a následek, analogie a sylogismus (když je závěr odvozen z předchozích předpokladů). Vyhýbejte se logickým chybám.

6. Zákon spravedlnosti
   K argumentům přistupujte s otevřenou myslí a férovým přístupem. Zvažte objektivně všechny názory a vyhněte se zaujatosti. Neodmítejte ani nepodceňujte opačné názory bez náležitého uvážení. Někdy je to fakt dřina.

7. Occamova břitva
   Pokud se setkáváme s více hypotézami nebo vysvětleními jedné věci, je obvykle správně to nejjednodušší. Vyhněte se zbytečné složitosti. V jednoduchosti je krása.

8. Zákon reflexe
   Věnujte čas reflexi vlastních předsudků, předpokladů a hodnot. Zkuste se chvíli pošťourat v tom, jak mohou ovlivňovat vaše myšlení. Snažte se myslet kriticky a objektivně.

Dodržováním těchto zásad můžete zvýšit svoji schopnost kritického myšlení a rozhodovat se tak logicky a navíc mít svá rozhodnutí podložená dobrým odůvodněním.

Přehlcenost informacemi, co s ní?

Bez internetu a sociálních sítí už to dneska dost dobře nejde. Jsme svědky nárůstu dezinformací, což činí kritické myšlení důležitějším než kdy dřív. Moc bych si přál, abychom na každou senzaci dokázali reagovat právě s kritickým myšlením a ne to hned přesdílet a posilovat tím možnou desinformaci. Je důležité si ověřit fakta prostřednictvím několika nezávislých a spolehlivých zdrojů, než přijmeme informace za pravdivé. A ano, není úplně lehké identifikovat, které zdroje jsou nezávislé a spolehlivé. Zkrátka je potřeba jít po faktech.

Kritické myšlení v osobním životě

Kritické myšlení není jen akademickým nástrojem, ale je klíčové i v našem osobním životě. Pomáhá nám činit informovanější rozhodnutí, řešit problémy a lépe porozumět názorům ostatních. Ve vztazích nám umožňuje lépe komunikovat a vyhýbat se nedorozuměním. Například při rozhodování o investicích nebo budování je důležité nejen sledovat emoce, ale také logicky hodnotit dostupné informace a možné důsledky našich rozhodnutí.

Kritické myšlení z profesního hlediska

V profesním životě je kritické myšlení nástrojem, bez kterého je dneska řešení problémů, inovace, ale i efektivní komunikace mnohem těžší. Někdy třeba i nemožné. Manažeři a lídři, kteří myslí kriticky, jsou schopni lépe hodnotit strategie, rozhodovat o investicích a řídit týmy.

Rozvoj kritického myšlení vyžaduje praxi a otevřenost novým zkušenostem. Jedním z klíčů je aktivní naslouchání a formulování otázek, které vedou k hlubšímu porozumění. Další technikou je tzv. "Six Thinking Hats" od Edwarda de Bona, která podporuje pohled na problémy z různých úhlů. Základem je také neustálé učení a sebevzdělávání. Výzvou je neustále se ptát "proč" a hledat skutečné důvody a souvislosti.

Příklad

Na začátku článku jsem se zmínil o boji mezi zastánci “placaté“ a “kulaté“ Země. Při respektování výše zmíněných zákonů kritického myšlení, dokážeme jasně a jednoduše argumentovat, zatím co toho druhého respektujeme, i když má jiný názor. Třeba by to k něčemu mohlo být dokonce i dobré, že má jiný názor, že…?

Jako lidstvo máme mraky historických záznamů, vědeckých experimentů, přímých pozorování a fyzikálních zákonů, které jasně podporují argument, že Země je kulatá. Tak např.: Magellanova expedice v 16. století, která úspěšně obeplula svět, Eratosthenes, který vypočítal obvod Země už ve 3. století př. n. l. pomocí stínů slunečních paprsků v různých místech, fyzikální zákony - zejména gravitace, která táhne všechny objekty směrem k středu hmoty, časová pásma - různé části Země zažívají den a noc v různých časech, což by bylo nemožné, pokud by Země byla plochá a v neposlední řadě fotografie Země z vesmíru.

Kritické myšlení v tomto případě vyžaduje nejen zvážení těchto důkazů, ale také rozpoznání, že alternativní teorie (např. plochá Země) nedokážou uspokojivě vysvětlit tuto širokou škálu fenoménů a pozorování.

Závěrem

Kritické myšlení je v koučování neocenitelným nástrojem, jak pro kouče, tak pro klienty. V rámci No Bullshit Coaching přístupu, může kritické myšlení sloužit jako základní princip, který pomáhá klientům vidět věci jasněji, bez iluzí a nerealistických očekávání, a umožňuje jim dělat lepší, uvážlivější a efektivnější rozhodnutí ve svých životech a kariérách.

Mějte se fajn

AI: jak mění svět osobního rozvoje?

03.12.2023

Umělá inteligence (AI) je horkým tématem posledních měsíců, tak mi přišlo zajímavé ho zařadit do seznamu No Bullshit Coaching článků. Přeci jen AI mění svět, ať chceme nebo nechceme. Ani koučování se těmto změnám nevyhne. AI, která byla považována za doménu vědců a IT geeků, se dneska stává nástrojem, který může používat v podstatě kdokoli. Dokáže ulehčit práci koučům a mentorům. V tomhle článku se mrkneme na to, jak AI transformuje koučovací praxi. Jaké nové možnosti přináší pro osobní a profesní rozvoj každého z nás. Navíc vás na konci článku čeká seznam AI aplikací, které určitě stojí za vyzkoušení.

Základy AI: Co to je a jak to funguje?

Umělá inteligence je stručně řečeno oblast informatiky, která se zabývá vytvářením inteligentních nástrojů. Tyhle nástroje mají pomáhat lidem nahradit monotónní procesy tak, aby se lidé mohli věnovat kreativnějším činnostem. AI zahrnuje všechno od robotiky po programy schopné se učit a přizpůsobovat se. Když trochu zabrousíme do detailu… Hlavní součásti AI jsou strojové učení a neuronové sítě. Strojové učení umožňuje AI, aby se  učila z vlastních zkušeností. Neuronové sítě napodobují lidský mozek, aby mohly zpracovávat složitá data. V praxi to znamená, že AI může rozpoznávat řeč, provádět sofistikovanou analýzu dat, a dokonce předvídat chování na základě minulých událostí a trendů. Termín AI je známý od 50. let minulého století. Už v 80. letech byla umělá inteligence komerčně využívána v automatizaci výrobních procesů a dokonce už v 50. letech začala éra Computer Vision applikovaná na čtení čárových kódů. Díky Computer Vision dneska například váš foťák rozpozná obličeje, auto si hlídá jízdní pruh nebo čte značky apod. Dnes zažívá AI boom hlavně proto, že výpočetní technika dosáhla takové úrovně, která umožňuje pracovat s obrovským množstvím dat v reálném čase. Není úplně cílem tady rozebírat technické detaily o AI, ale kdo by o ně měl zájem, tomu rád pošlu podklady z kurzu Executive Briefing: AI + ChatGPT od Super Data Science.

AI ve světě koučování

Už víme, že AI je studnice nepředstavitelného množství informací a zkušeností. Pro mě je nedocenitelné, že mi tenhle nástroj pomáhá nahlížet na problémy z různých perspektiv. Pomůže mi najít řešení, když se s něčím sám dlouho peru. Samozřejmě ji lze využít i v práci s klienty. Příprava nebo studium metod, které by pro daného klienta nebo klientku mohli být zajímavé, je teď mnohme snazší a rychlejší. Lze ji využít i přímo při sezení s klienty, ale upřímně, na to jsem si zatím netroufl. Ale bylo by zajímavé to někdy se svolením klienta vyzkoušet. Každopádně potenciál tam určitě je. AI může podporovat koučovací proces a tím zvyšovat efektivitu a dopad na koučovaného.

Tak třeba:

• Analýza komunikace
  AI může analyzovat to, co klient říká. AI zachytí úplně všechno, zatímco koučovi může něco proklouznout. Z textového nebo zvukového záznamu dokáže identifikovat klíčová slova nebo fráze, které nejen že prozradí, co je pro klienta opravdu důležité, ale také ukazují vzorce myšlení nebo emoční stavy.

• Real-time zpětná vazba
  Důležitost zpětné vazby jsem zmiňoval už mnohokrát a právě AI je skvělý pomocník. Během rozhovoru může koučovi poskytnout okamžitou zpětnou vazbu nebo dát návrhy na otázky, které by mohly prohloubit rozhovor a efektivněji vést k dosažení klientových cílů a potřeb.

• Monitorování pokroku
  AI může sledovat pokrok klienta v čase. Což dokáže samozřejmě i kouč, ale AI je tady v roli pozorovatel - pomocníka, který umí detailně analyzovat změny v odpovědích a chování. Pomáhá koučovi identifikovat oblasti, kde došlo k významnému rozvoji nebo místa, na která je potřeba se více zaměřit.

• Správa času a fokus
  AI dokonce může koučovi pomoct regulovat délku sezení. Navíc umí říct, kdy je klient nejvíce otevřený, což umožňuje kouči efektivněji řídit sezení.

• Prevence vyhoření
  Díky převzetí administrativních a analytických úkolů může AI pomoci zabránit vyhoření kouče, což mu umožňuje soustředit se více na interpersonální aspekty koučování. My koučové si musíme zapisovat každé sezení a to může být často nadbytečná administrativa a otrava. Ve chvíli, kdy zapojíme AI, tak tenhle druh úkolů můžeme delegovat na ni. Jedním povelem nám vyplivne stručný zápis i s datumem a kdo ví s čím ještě.

• Podpora rozhodování
  AI může nabídnout podklady a analýzy, které koučovi pomohou lépe porozumět tomu jak a kam dále směřovat koučovací proces.

Všechny tyhle procesy by měl zvládat kouč. Ale jsme jen lidé, a AI může být v mnohých věcech detailnější a přesnější. 

Nevýhody koučingu nebo terapie s AI

Ale pozor, není to všechno jen růžové. AI má i své stinné stránky. AI je pořád jen stroj – nemá empatii, neumí pochopit lidské emoce na hlubší úrovni. To může být problém, když se snažíme pracovat na emocionálně citlivých tématech. Pak je tu otázka soukromí a důvěrnosti. Jak můžeme mít jistotu, že informace zůstanou mezi koučem, klientem a AI? A co když AI něco "pochopí" špatně? Může dát koučovi špatný nápad nebo špatně vyhodnotit situaci. Je důležité si uvědomit, že AI není všemocná a měla by být v koučingu používána moudře.

Konkrétní nástroje AI pro psychické zdraví a wellbeing

Pokud vás ale AI láká a chcete ji vyzkoušet, tady je pár nástrojů, které stojí za pozornost. Chatboty jako Woebot nebo Wysa pomáhají lidem zvládat stres a úzkost pomocí technik kognitivní behaviorální terapie. Pak jsou tu platformy jako Ginger nebo Talkspace, které nabízejí terapeutické služby s podporou AI. Tyto nástroje mohou být skvělým doplňkem klasické terapie nebo koučování – nabízejí okamžitou pomoc a podporu. To je za mě jejich největší přínos. Někdy čekání na terapeuta než bude mít čas, může pro některé klienty být zásadní.

Mimo koučování chci zmínit několik zajímavých aplikací, které používám a které díky AI umí divy.

• ChatGPT – Je to úplný základ. Doporučuju placenou verzi. Od září 2023 už to umí prohledávat i web a dokonce si s ním i pokecáte. Umí využít spoustu pluginů, které jsou zaměřeny na analytiku, nákup, export do různých formátů a na spoustu dalších věcí.  Samozřejmě díky DALL.E taky můžete přímo vytvářet obrázky.

• MidJourney – To je takovej ten nástroj, co umí vytvářet super realistický obrázky. Někdy je to opravdu až zázračný, co to dovede vytvořit. Má spoustu možností, jak si už vytvořený obrázek dál upravovat. Nutné mít zaregistrovaný Discord a pak už jen napsat to magické /imagine.

• Kaiber – Zajímavá aplikace, která vám vytvoří video nebo animaci na základě vašeho promptu (zadefinování toho, co chcete vykreslit) a stylu, v jakém to chcete vytvořit. Můžete tamnahrát vlastní obrázky nebo videa, která slouží jako předloha.

• Voicella – Appka na automatické vytváření titulků.

• Motionleap – Další užitečná věc na rozpohybování obrázků a jejich úpravu. Škoda jen, že je tahle appka trochu drahá.

• Adobe – Umí toho díky AI opravdu hodně. Od úpravy zvukových stop, ze kterých udělá studiovou kvalitu až po úpravy obrázků a videí a spousty dalších. Mimochodem všichni máme dostupnou funkci čtení nahlas z PDF. Používáte to? Zkuste.

• ElevenLabs.io – Dokáže vám jakýkoli váš text převést do řeči. Co víc, dokážete si naklonovat vlastní hlas, kterým AI váš text potom přečte.

Seznam by mohl být nekonečný. Každý den přibyde nějaká nová aplikace, nějaký nový plugin. Často to vychází z ChatGPT. Z těch hlavních AI nástrojů, co používám téměř každý den, je to snad všechno. Ohledně všech AI funkcí, kde je potřeba definovat vstupy, nezapomeňte na to, že AI některé věci chápe po svém. Je proto zásadní naučit se zadávat text pro AI tak, aby vám vypadlo to, co opravdu chcete.

Závěr

AI je super nástroj a je až s podivem, jak rychle se šíří do všech možných oblastí našich životů. Jasně, má to hodně neznámých a není to mnohdy dokonalé nebo dokonce legislativně vyřešené, ale i tak jsem osobně hrozně rád, že máme tu možnost tyhle nástroje využívat. V koučování a terapii je AI jako koření v jídle – ve správné míře může udělat zázraky, ale taky může mnoho pokazit. Koučové by měli být velmi opatrní a využívat AI správně a eticky. AI má potenciál pomoci koučům lépe porozumět klientům, ale nesmí se zapomenout, že nejdůležitější v koučování je lidský přístup, dotek, porozumění a empatie. AI je nástroj, ale koučování je umění, které vyžaduje lidské srdce a mysl.

Mějte se fajn

Důvěra

10.12.2023

Dneska je mým cílem dát vám komplexní přehled o důvěře, její důležitosti a praktických způsobech, jak ji efektivně rozvíjet a udržovat. Na konci článku se dočtete, jak na důvěře pracovat. Doufám, že se dozvíte taky nějaké pro vás nové náhledy a nástroje pro zlepšení vašich mezilidských vztahů a profesních interakcí.

Důvěra je neviditelné lepidlo, které drží všechny naše vztahy pohromadě. Ať už jde o rodinné pouto, přátelství nebo profesní partnerství, bez důvěry je náš život takový nestabilní a plný nejistot. Ale co přesně důvěra je?

Důvěra je pouto založené na víře v charakter, schopnosti a silné stránky jedince nebo v pravdivost určité věci či informace.

S důvěrou je to takový ošemetný. Důvěra není něco, co se dá jednoduše získat. Většinou trvá dlouho ji vybudovat, ale ztratit ji lze ve vteřině. Vyžaduje konzistenci a především pravdivost a opravdovost.

V následujících kapitolách prozkoumáme, jak důvěra ovlivňuje různé aspekty našeho života a jak ji můžeme účinně budovat a udržovat. Porozumění důvěře a jejím konsekvencím nám umožní nejen rozvíjet lepší osobní a profesní vztahy, ale také pracovat sami na sobě jako na jednotlivcích. Schopnost důvěřovat a zároveň být důvěryhodní je zásadní proto, abychom si vytvořili a udrželi nějakou vlastní identitu a byli v ní opravdoví a v souladu se sebou samotnými.

Důvěra v osobním životě

Jaké by byly naše osobní vztahy bez důvěry? Ruku na srdce, často není potřeba vymýšlet nic hypotetického. Stačí se na některé naše zanedbané vztahy podívat. Jsou nestabilní a plné nejistoty? Když důvěřujeme našim blízkým – rodině, přátelům, partnerům – můžeme s nimi sdílet naše nejhlubší myšlenky a pocity bez obav z odsouzení nebo zrady. Tahle vzájemná důvěra vytváří bezpečné prostředí pro růst a vzájemnou podporu. Důvěra tedy vztahy prohlubuje. Na druhou stranu, když je jí nedostatek, objevují se pochybnosti a nedorozumění, což může vést k nejistotě, konfliktům, nespokojenosti a třeba i ke zkáze těchto vztahů.

Miluju citáty a proslovy Jana Wericha a v jednom z jeho povídání se věnuje přátelství a důvěře. Přepsal jsem to pro vás. Tak nemáte zač. :)

„Přátelství se skládá ze dvou částí. Ta první část, to násobí život, to násobí radost ze života. To dává člověku radost a příjemný pocit, že může být v blízkosti člověka, kterého obdivuje, kterému věří a kterého miluje. A současně mu to dává pocit, že sám je obdivován a milován a že se mu věří. To je ta jedna část, která násobí. A pak je ta druhá část přátelství, která dělí. A totiž to je ta část, kde se s přítelem člověk dělí o starosti a o bolesti, protože někdy osud naloží člověku na ramena takovej balík, že ho sám nemůže unést a potřebuje někoho, kdo by mu pomoh. A to je funkce přátelství. Ovšem podstatou toho je důvěra a víra v toho přítele. Protože pravé přátelství znamená, že když někdo přijde k vašemu příteli a začne vás pomlouvat, tak ten přítel ty pomluvy vyvrací. Ten ví, že lžou, protože on vám věří. A to je podstata přátelství. Je to nejenom láska, ale i důvěra."

Důvěra v profesním životě

V pracovním prostředí je důvěra takovou magickou přísadou. Zvyšuje efektivitu a zlepšuje spolupráci. Když si kolegové navzájem důvěřují, mohou pracovat jako tým, mohou otevřeně sdílet názory a nápady  a efektivně řešit problémy. Důvěra by neměla panovat jen v týmu, tedy při horizontální komunikaci, ale napříč celým podnikem (tedy vertikálně i diagonálně).  Například mezi zaměstnanci a vedením je klíčová pro budování firemní kultury. Aby lidé za takovou firemní kulturou sami stáli a chtěli ji tvořit a podporovat. Aby se cítili být hodnotní a respektovaní. Pokud byste se mě zeptali na 2 nejdůležitější věci, které podpírají úspěšné týmy, tak je to důvěra a uznání. Bez důvěry na pracovišti se můžou snadno šířit pomluvy a nepravdy. Může se objevovat podezřívání a komunikace jde do kopru. To má za následek snižování morálky a produktivity. A to nikdo nechce.

Důvěra v koučování a mentoringu

V koučovacím nebo mentorovacím vztahu je důvěra základem úspěchu. Klienti musí mít důvěru v kouče nebo mentora, že je správně povedou a podpoří v jejich rozvoji a že jsou pro ně ti správní, kdo jim opravdu dokáže pomoci v rozletu. Pak roste šance, že nám budou důvěřovat a svěří nám své nejniternější myšlenky, obavy a sny. Důvěra dává ve vztahu kouč – klient možnost být otevření a zranitelní, což je to správné prostředí, kde se hezky roste.  Kouči a mentoři se musí snažit budovat důvěru prostřednictvím empatie, pochopení, konzistentní podpory, jejich vlastní uvěřitelnosti a opravdovosti.

V každém z těchto aspektů našeho života hraje důvěra klíčovou roli. Je to základní stavební kámen, který umožňuje vztahům růst a rozvíjet se, ať už jsou osobní, profesní nebo v oblasti osobního rozvoje. Je to užitečný spořič energie a zároveň katalyzátor pozitivních změn. Bez důvěry se stáváme izolovanými a naše vztahy trpí nedostatkem hloubky a opravdovosti.

Překážky na cestě k důvěře

Jednou z největších výzev je překonání předchozích zkušeností, kdy byla důvěra nějakým způsobem narušena. Ať už v osobních nebo profesních vztazích, zklamání může zanechat hluboké rány a může být velkou překážkou na cestě k opětovnému vytvoření důvěry.

Další překážkou může být nedostatek komunikace. Často máme pocit, že není potřeba konkrétní věc nějak probírat, že je to přeci jasné. Ale druhá strana to může chápat úplně jinak. Bez schopnosti otevřeně sdílet myšlenky a pocity může být těžké vybudovat důvěru.

Roli hraje také nejistota a strach z odmítnutí. Někdy prostě stojí za to zariskovat a položit karty na stůl. Sundat brnění a ukázat, že jsme zranitelní.

Jak získat něčí důvěru?

Pokud chceme být pro lidi v našem okolí dlouhodobě důvěryhodní, tak se to neobejde bez následujících charakteristik.

• Integrita
  Chováme se v souladu s našimi hodnotami. Téměř nikdy nebo jen velmi málo dokážeme jednat proti vlastním přesvědčením a principům. → Když jsme konzistentní a dodržujeme naše vlastní zásady a hranice, pak jsme pro ostatní důvěryhodní a uvěřitelní.

• Schopnosti
  Být dobří v tom, co děláme, je další základní předpoklad toho, proč by nám lidé měli věřit. S rozvinutými schopnostmi jde ruku v ruce i úspěch. Čím jsme lepší, tím více času máme věnovat se ostatním atributům a zvyšovat svoji důvěryhodnost. → Když jsme v něčem dobří a úspěšní, máme určitou autoritu. Lidé mají tendenci věřit šikovným a úspěšným lidem.

• Benevolence / laskavost
  To znamená, že děláme správné věci. Pomáháme, podporujeme a ne proto, že nám samotným to něco přinese. Ono nám to samozřejmě něco dá, ale neměl by to být primární motiv. Víc najdete ve článku Vstřícnost a vděčnost. → Když ostatní vidí, že jim rádi pomůžeme a vyjdeme vstříc, že nám na nich záleží, tak to do vztahu vnáší opět další dávku důvěry. 

• Dopad na ostatní
  To jak nás lidé vnímají, je pro získání nebo ztrátu důvěry zásadní. Mrzoutům, stěžovačům, pomlouvačům, udavačům a podobným charakterům se prostě moc věřit nedá. → Pozitivní a aktivní lidé, kteří nám energii předávají a ne berou, si naši důvěru získávají tak nějak automaticky.

Dalšími atributy na cestě k důvěře mohou být: spolehlivost, důslednost, empatie, neodsuzování, ochota pracovat na vlastních chybách nebo respektování hranic.

Příklad: Jak naučit firmu důvěřovat?

Ve firmě Ošidil&Krach nastalo zemětřesení. Vedení provedlo několik změn - někteří lidi letěli, jiní dostali nové role. V kanceláři to začalo vřít. Lidé byli nervózní, plní otázek a morálka šla do kytek.

Problémem byla nedůvěra a nejistota. Řešilo se to každý den. Nikdo nevěděl, co se děje a začaly se šířit fabulace a nesmysly. Atmosféra byla hustá jak v sauně a produktivita klesala rychleji než akcie v roce 1929.

Bylo jasné, že takhle to dál nejde. Vedení vytvořilo plán, jak situaci zlepšit. Hlavními body byla upřímnost a otevřenost. Nastavila se pravidelná setkávání a zlepšila se komunikace. Vedení jasně řeklo, co se děje, kam firma směřuje. Byly zodpovězeny všechny otázky. Proběhly workshopy, kde každý mohl být slyšet a přinést své řešení nebo pohled na věc. Výsledkem toho bylo uvědomění, že lidé uvnitř firmy spolu umí makat i se dobře bavit. Zároveň byly nastaveny schůzky jeden na jednoho, kde se manažeři pravidelně každého zaměstnance u kafe ptali na to, jak se cítí, co potřebuje, co ho štve. Díky systému zpětné vazby, která byla anonymní, vedení sbíralo cenné informace o tom, jak na zavedené změny a systémy lidé reagují.

Za pár měsíců se to začalo obracet k lepšímu. Lidé si uvědomili, že vedení to s nima vlastně nemyslí špatně a začali zase věřit tomu, kam firma směřuje. Atmosféra se uvolnila, lidé začali zase mluvit, smát se a makat na plné obrátky.

Firma Ošidil&Krach je fiktivní, ale můžete si tam dosadit jméno firmy, jaké chcete. Mnoho firem se s tímto problémem potýká.

Důvěra není samozřejmost. Musí se budovat, a když jednou začne upadat, není jednoduché ji zvednout. Když firma ukáže, že poslouchá, je upřímná a chce pro zaměstnance to nejlepší, dá se to zvládnout. Být transparentní, otevření a ukázat, že vám na lidech záleží – to jsou kameny, na kterých se důvěra dá stavět.

Závěr

Už víme, jak důležitá je důvěra ve všech aspektech našeho života. Je základním kamenem, na kterém stojí úspěch a hodnota našich životů. Je to lepidlo, které spojuje lidi a umožňuje jim pracovat společně, dosahovat lepších výsledků a hlubších vztahů. Je důležité si uvědomit, že důvěra vyžaduje čas a úsilí k jejímu budování. Vyžaduje konzistenci, empatii a otevřenost. A i když je možné důvěru ztratit, je také možné ji znovu vybudovat. Každý z nás má schopnost si důvěru získat a zároveň se naučit důvěřovat ostatním.

Držím vám palce při práci na posilování důvěry ve vašem životě. Nezapomeňte, že důvěra je cestou, ne cílem a každý den nám nabízí příležitosti k jejímu prohlubování.

Mějte se fajn

Chaos

17.12.2023

Znáte zkratku VUCA? Mám pocit, že VUCA world slyším v každé druhé prezentaci nebo čtu v každé knize. Je to akronym z anglických slov. V – volatile (nestálý), U – uncertain (nejistý), C – complex (složitý), A – ambiguous (nejednoznačný). Kdokoli tuhle zkratku používá, chce tím říct, že:

• dnešní svět se rychle mění a je čím dál tím obtížnější nějak předpokládat budoucí vývoj událostí;

• téměř nic není na tomhle světě jisté;

• to, jak se některé věci zesložiťují a obsahují více informací, vyžaduje velkou přizpůsobivost;

• až moc často se pereme s nejasností a rozporuplností některých informací.

Zdá se tedy, že jedinou konstantou je právě chaos. Chaos není jen v náhlých katastrofách nebo velkých životních změnách. Často se objevuje v drobnostech našeho každodenního života. Neustále hledáme work-life balance, neustále se snažíme zlikvidovat úkoly na našem stále rostoucím to-do listu.

Rozhodně nepomáhá ohromná rychlost, jakou vznikají nové technologie. Nepomáhají tomu ani válečné konflikty, které se dějí doslova pár stovek kilometrů od nás. Nepomáhají tomu ani politické tahanice a rostoucí nejistota životní úrovně mnoha lidí. Nepomáhají tomu ani věci, o kterých jsme se tady už bavili v předchozích článcích. Mám na mysli především egoismus, klesající důvěru, špatnou komunikaci apod. Ale co by nám v tom boji s chaosem mohlo pomoct nejvíc? Odpověď je možná snazší, než si myslíte. Není potřeba vymýšlet nové přístupy, revoluční myšlenky, církve, sekty apod. Věřím, že odpověď, lék nebo zbraň proti tady tomu chaosu je starověká řecká filosofie – STOICISMUS. Zakladatel tohoto způsobu myšlení, této filosofie, je Zénón z Kitia. Dalšími důležitými představiteli byli Seneca, Epiclétos nebo třeba Marcus Aurelius.

Tahle zdánlivě jednoduchá věc přináší nejen uklidnění a perspektivu v našem turbulentním světě, ale také praktické nástroje pro zvládání životních výzev.

Chaos přináší pocit ztráty kontroly a právě zde stoicismus může poskytnout kotvu. Stoicismus nás může naučit jak rozlišovat mezi věcmi, které ovlivníme a které ovlivnit prostě nemůžeme. Nabízí způsoby, jak udržet chladnou hlavu, i když se zdá, že se svět řítí do s*aček.

V tomhle článku se podíváme na to, jak nám stoicismus, tenhle starý, ale nadčasový nástroj může pomoci nejen přežít, ale i mít se co nejlíp. Dozvíte se principy, díky kterým se naučíte zachovat klid a způsoby, jak to aplikovat v osobním i profesním životě.

Principy a uplatnění stoicismu

• Přijetí
  Prvním a možná nejdůležitějším principem stoicismu je přijetí. Stoikové učí, že mnoho aspektů života je mimo naši kontrolu, a proto je důležité přijmout věci takové, jaké jsou, místo toho, aby nám z nich šedivěly vlasy. Tento přístup pomáhá zůstat v klidu a vyrovnaní i v těch nejchaotičtějších situacích. Život prostě přináší různé situace, a to je na něm to krásné a zajímavé. Nemá smysl bojovat s tím, co už přišlo nebo co už se stalo.

• Sebekontrola
  Druhým principem je sebekontrola. Jádro pudla je v důležitosti sebekontroly a disciplíny, a to i ve vlastních myšlenkách a emocích. Je to o tom, že se naučíme ovládat naše reakce na vnější události. Právě to jak reagujeme na cokoliv, co se nám děje, je jenom naše volba. Stačí včas přerušit automatický proces řízený emocemi a pudy. Nadechnout se a pro sebe si říct: "Je tohle vážně cesta, jakou chci jít? Opravdu se chci takhle zachovat? Povede moje reakce k tomu, co opravdu chci?" Můžeme tak lépe zvládat stres a úzkost, které přináší chaos. O stresu si můžete pro změnu počíst ve článku s příznačným názvem Stres.

• Vliv
  Nakonec stoikové zdůrazňují význam rozlišování mezi tím, co můžeme a co nemůžeme ovlivnit. Toto rozlišení nám pomáhá uvolnit se od zbytečného stresu a soustředit se na to, kde můžeme skutečně udělat rozdíl. Je to o tom naučit se soustředit energii tam, kde nějak můžeme věci ovlivnit, místo toho, abychom se zbytečně trápili kvůli tomu, co změnit prostě nemůžeme.

Dalšími principy a praktickými dovednostmi jsou třeba:

• Seberozvoj a osobní růst
  Stoicismus nabádá k neustálému seberozvoji a osobnímu růstu, což nám umožňuje lépe čelit výzvám a neustálým změnám v našem životě. Koresponduje to tedy i s tím, že si zrovna čtete tenhle článek. Vzděláváte se, makáte na sobě.

• Mentální odolnost
  Stoicismus posiluje mentální odolnost vůči každodenním stresům a nepředvídatelným situacím. Učí nás, jak zůstat klidní a vyrovnaní, i když se věci nedaří podle plánu. To se dá trénovat každý den. Jak často se vám stane, že věci nejdou podle plánu? Co to s váma dělá, když se plány začínají sypat?

• Denní reflexe
  Pravidelné zhodnocování našich postojů a akcí může pomoci udržovat náš mindset. To může zahrnovat nastavení denních cílů a večerní vyhodnocení, jak dobře jsme tyto cíle v konkrétní den plnili. Nemusíme být až příliš analytičtí. Stačí si uvědomit, co všechno jsme zvládli, co z toho, co jsme udělali, nám udělalo radost apod.

• Negativní myšlení
  Najdete o tom tady celý článek. Představováním si těch nejhorších možných scénářů se na ně dokážeme připravit. Když se budeme seznamovat s tím, čeho se bojíme a naučíme se, že většinou se tenhle disaster stejně nestane.
  

Takhle se zvládá chaos. Stoicismus, jakkoli archaicky zní, je aktuálnější než kdy dřív. Učí nás, jak přijímat životní nejistoty a zaměřit se na vlastní růst a zlepšování.

Stoicismus v akci

Asi před dvěma lety se mi stala zlá nepěkná věc. Měl jsem půjčené auto od kamaráda, černého Superba, a jako naschvál mě na křižovatce sejmula holka, která jela na červenou. Místo toho, abych na dotyčnou začal křičet: „Co to děláš? Píp, píp, píp, …“ tak jsem se jí zeptal, jestli je v pořádku a jestli odstavíme auta u nedaleké čerpací stanice, abychom neblokovali dopravu. Slečna vezla přítele a k mému údivu ani on nevyužil příležitosti, aby na svoji milou začal křičet anebo začal udělovat lekce v řízení. Asi dotyčný taky trénoval principy stoicismu. Věřím, že ani doma slečna nedostala přednášku a kritiku. V danou chvíli je důležité si uvědomit, že co se stalo, to se stalo a nejde to změnit. Resp. přijali jsme danou situaci. Díky sebekontrole jsme dokázali zastavit emoce a nenechat reaktivní chování, aby ovládlo naše jednání. Taky jsme správně odhadli, co v danou chvíli můžeme ovlivnit. Odnesly to jen plechy, a tak jsme mohli ovlivnit to, že nebudeme blokovat dopravu a tím komplikovat život dalším řidičům. Pomlácená auta jsme tedy odvezli z místa činu. Vyměnili jsme si všechny potřebné údaje a pojišťovna všechno zaplatila. Mělo to samozřejmě mnoho dopadů, především na čas, který řešení tohodle incidentu bylo potřeba věnovat, ale to je součást přijetí. Bez řešení to nejde, když už se to stane. Důležité je, že kamarád měl zas auto v pořádku a já si od něj auto radši už nikdy nepůjčím.

Další nedávnou událostí, kdy jsem díky stoicismu neztratil náladu a ustál situaci (ano, je potřeba se pochválit), byl nedávný střet s paní, která šla s jorkšírem navolno proti mně a mému psovi Maggie (amstaff), která byla taky samozřejmě navolno a ťapkala si s míčkem v puse. Paní začala hlásit něco o p*delích, že mi můj pes „zabiják“ chodí navolno. Ale koukala při tom pořád do země. Tak jsem využil svojí momentální mentální odolnosti a pustil se s ní do krátkého dialogu, který probíhal asi takhle: „Dobrý den, co vás trápí?“ Paní na to: „To si děláte p*del, s tím psem.“ Já: „Tý se nemusíte vůbec bát, ta neublíží mouše.“ Paní: 3x prdel a dál pokračovala v používání svojí vytříbené slovní zásoby. Já: „Tak hezký den přeju.“ 100 lidí by tuhle situaci zvládlo 100x jinak, ale pro mě v tu chvíli bylo důležité, že mi zůstala dobrá nálada a nenechal jsem se strhnout k nějakému zbytečnému konfliktu.

Závěr

Díky stoicismu máme k dispozici nástroje, které nám pomohou zvládat každodenní chaos. Klíčovými prvky jsou sebekontrola, přijímání nezměnitelných okolností a soustředění se na to, co lze ovlivnit. Jeho principy nás učí rozlišovat mezi tím, co můžeme a nemůžeme kontrolovat, čímž snižují stres a umožňují nám žít vyrovnanější život. Důležité je, že stoicismus není dogmatický; je flexibilní a přizpůsobitelný individuálním potřebám a životním situacím každého z nás. Můžeme ho začít uplatňovat v malých dávkách. Jako KAIZEN – zlepšovat se krůček po krůčku. Tím získáváme odolnost a klid v nejistých časech. Stoicismus tak není jen filozofie, ale praktický životní postoj, který nás vede k vyrovnanosti a vnitřnímu klidu.

Mějte se fajn

Není dárek jako dárek

24.12.2023

Osud tomu chtěl, že další článek vychází právě na Štědrý den. Na Štědrý den, kdy se svět zpomalí a my máme čas se zastavit a přemýšlet, je ideální chvíle popřemýšlet o tom, co to dávání doopravdy znamená. Právě v ten den, kdy se v dětských očích lesknou jiskřičky z očekávání a nadšení. My dospělí se pak dojímáme nad tou upřímnou dětskou radostí a zvědavostí, jak to, že to ten miminko Ježíšek všechno unese… Jako dítě jsem Vánoce miloval. Čas klidu, míru, pohádek, spousty jídla a hlavně dárků. Dneska už to vnímám bohužel jinak. Marketingová masáž ze všech médií je pěkně otravná a stres z toho, jestli máme dárek pro všechny, pro koho jsem měl mít, je taky docela nepříjemný. Přitom stačí prosté věci, abychom si ty Vánoce užili zas jak malé děti. Dárky k tomu rozhodně mohou pomoct, ale nemusí to být nutně nový mobil nebo televize. Mám na mysli dávání obecně. Ve světě, kde je všechno rychlé a povrchní, se často zapomíná, že nejcennější dary nejsou ty, co můžeme koupit. Dát si lásku, dát si podporu, dát si pauzu od všeho toho celoročního shonu a vyvalit se na gauč k pohádkám. To jsou teprve dary. Když dáváte svůj čas, ukazujete, že pro vás někdo opravdu něco znamená. Když nasloucháte, ukazujete, že jste ochotni vejít do světa někoho jiného. A když nabízíte empatii, nabízíte porozumění a vytváříte hlubší vztahy. Tohle všechno jsou věci, které za peníze nekoupíte a které vydrží déle než nejnovější nové apple watch. Právě dávání je možná klíčem k tomu, jak si ty Vánoce užít v jakémkoli věku. Co myslíte?

Proč dávat?

Moje babička vždycky říkala: „Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere.“ To možná platí, když vám někdo cpe hodně peněz. Ale ve smyslu dávání, o jakém se tady snažím psát, si troufnu říct, že to neplatí. Možná bych to přeformuloval na: „Chytrý, kdo bere, chytřejší, kdo dává.“ Ono to dávání má prostě spoustu výhod. Dáváním získáváme. A nejde jen o nějaký umělý pocit spokojenosti. Mluvím o reálných, vědecky podložených psychologických a emočních benefitech. Když se rozhodnete dát něco svého – čas, pozornost, podporu – něco se stane i ve vás.

1. Dávání aktivuje oblasti v našem mozku spojené s pocitem odměny. Je to biochemický proces. Když někomu pomáháme, cítíme se dobře, a ne protože bychom měli, ale protože náš mozek to tak má naprogramované. Je to win-win situace: pomáháte ostatním a jako side-effect se nám zlepší nálada a máme z toho dobrý pocit.

2. Dávání posiluje naše sociální vazby. Jsme sociálové, tím myslím, že je nám dobře ve skupině, komunitě apod. Naše spojení s ostatními mají obrovský vliv na naše štěstí a celkovou spokojenost v životě. Když dáváme, vytváříme a upevňujeme tyhle vazby. Dáváním ukazujeme, že nám na někom záleží, což obvykle vede k prohlubování vztahů.

3. Dávání nám pomáhá poodstoupit od našich vlastních problémů. Když pomáháme ostatním, získáváme perspektivu na vlastní život a často si uvědomíme, že na tom jsme vlastně dost dobře. To může vést k sebepoznání a uvědomění, že i přes všechny naše problémy máme možnost být někomu prospěšní.

Takže, ano, dávání je o tom pomáhat ostatním, ale taky je to o tom pomáhat sobě. A to není sobecké, vychytralé ani prospěchářské – je to prostě fajn. Dávání nás činí šťastnějšími, zdravějšími a spokojenějšími lidmi. A kdo z nás to nechce, ať zvedne ruku… Já si to myslel.

Osobní růst

Co má společného dávání a osobní růst? Hodně. Dokonce je to klíčová součást osobního růstu. Jakkoli blbě to může znít, když dáváme, tak jsme na té správné cestě k osobnímu rozvoji. Jak to?

Když nám opravdu začne trochu víc záležet na potřebách druhých, začneme rozvíjet důležité dovednosti jako je empatie, trpělivost a aktivní naslouchání. Tyto dovednosti nejsou jen důležité pro budování vztahů s ostatními, ale také pro naše vlastní vnitřní zpracování a porozumění. Empatie, schopnost vcítit se do situace druhého, nám napomáhá lépe chápat a interpretovat i naše vlastní zkušenosti.

Dávání nám taky dává příležitost zkoumat naše vlastní hodnoty a přesvědčení. Když se někomu rozhodneme pomoci, odráží to i to, co je pro nás důležité a jaký chceme mít vliv na svět. To je nepostradatelná část osobního růstu – porozumění tomu, kým jsme a kým se chceme stát.

Co víc, dávání nás vystavuje novým situacím a výzvám. Tyto zkušenosti nás posouvají mimo naši komfortní zónu. A tam chceme být. Tam rosteme nejrychleji a nejefektivněji. Učíme se být kreativní a hledat nová řešení, což jsou dovednosti, které jsou nepostradatelné nejen v osobním, ale i profesním životě. Díky tomu se přizpůsobujeme novým situacím a rozšiřujeme si zkušenosti i znalosti. Taky to vede k získání nových pohledů na svět. Když pomáháme ostatním, často se dostáváme do situací, které bychom jinak nezažili. Tyto zkušenosti nám umožňují vidět svět očima jiných, což je neocenitelný nástroj pro osobní rozvoj.

Takže, když příště pomůžete někomu na ulici, podpoříte kámoše nebo věnujete svůj čas nějakému dobrému účelu, vzpomeňte si, že to není jen o nich. Je to i o vás a vašem vlastním růstu. Dávání je cesta, která vede ke spokojenějšímu, plnějšímu a bohatšímu životu.

Podpora ve společnosti

Pojďme se na to dávání teď podívat z trochu širší perspektivy. Dávání a vzájemná podpora nejsou jen o individuálním růstu a vztazích, mají obrovský dopad i na společnost jako celek. Když se lidé ve společnosti navzájem podporují, vznikají tolik důležité komunity, což vede ke zdravější a šťastnější společnosti. Každý toužíme po tom někam patřit a mít svojí základnu podporovatelů. Je to tak?

Pomáhat ostatním, to je závislost. Je to jako domino efekt dobré vůle. Tenhle řetězec pozitivních akcí může vést k vytvoření silnějších, soucitnějších a propojenějších komunit. A to není jen teorie, výzkumy ukazují, že ve společnosti, kde jsou lidé více zapojeni do pomoci ostatním, mají nižší kriminalitu, jsou spokojenější a obecně žijí kvalitnější život. Viz studie z New York University (https://www.brennancenter.org/our-work/analysis-opinion/community-organizations-have-important-role-lowering-crime-rates).

Nějakým zázračným způsobem to lidi spojuje. Je to takové dobro, které často nemohou ignorovat i ty nejtvrdší palice. Především v časech krize nebo nejistoty se ukazuje, jak jsou lidé ochotni se navzájem podpořit a pomoci. Například když začala válka na Ukrajině. Vzpomínáte, jak všichni posílali, co mohli, jen aby trochu pomohli? To bylo moc hezký. Tahle solidarita je klíčová pro překonávání společenských výzev a budování stálejších a odolnějších společenství.

Praktické tipy

Teď, když už známe význam dávání, je na čase si říct, jak to začít praktikovat v každodenním životě. Dávání nemusí být nic extra velkého a náročného; i malé gesto může mít pro někoho velký dopad. Tady je několik tipů, jak začít:

• Aktivní naslouchání
  Když s někým mluvíte, opravdu naslouchejte. Nenechávejte se rozptylovat a soustřeďte se na to, co říkají. Tím jim jasně dáváte najevo, že jim věnujete svůj čas a pozornost. Je to někdy dřina, ale věřte, že je to opravdu důležité. Najdete o tom spoustu dalších informací ve stejnojmenném článku tady na blogu.

• Nabídněte pomoc
  Ať už je to v práci, v rodině, nebo mezi přáteli, buďte ti, kdo se ptají, ti kteří se zajímají o to, jestli někdo nepotřebuje pomoc. Někdy stačí jen jednoduchá otázka, nabídka pomoci, aby se někdo cítil díky vám úplně jinak. Aby se cítil, že vám na něm / na ní záleží.

• Dělejte malé laskavosti
  Třeba někomu uvolnit místo v autobuse nebo jen podržet dveře, pomoct belhající se babičce z Lidlu s nákupem nebo se jen usmát na cizího člověka. Tyto malé dobré skutky a slušné chování mohou mít obrovsky pozitivní dopad. Každé ráno se snažím být ten jeden z mála, kdo pozdraví vrátnou a usměju se na ní. Mě to nic nestojí a jí to třeba zlepší den.

• Věnujte čas dobrovolnictví
  Zvažte věnování části svého času dobrovolnické činnosti. Může to být cokoli, od pomoci v nejakém komunitním centru po práci pro charitativní organizaci. Případně jen přispívání na nějakou charitu apod.

• Budujte pozitivní prostředí
  Snažte se vytvořit kolem sebe pozitivní atmosféru. Vaše pozitivita může být nakažlivá a inspirovat ostatní k dávání a vzájemné podpoře. Není potřeba být pozitivní za každou cenu. Když jsme pozitivně naladění, tak máme mnohem větší šanci na to najít řešení, a vytvářet kreativní prostředí, kde bude lidem příjemně.

A protože už je čas jít si zahrát koledy, popíjet a přežírat se, tak se dneska rozloučím jen jednou větou… Pamatujte, že dávání není soutěž ani povinnost; je to cesta, jak žít život plně.

Krásný svátky a mějte se fajn.

Novoroční předsevzetí

31.12.2023

Poslední den roku 2023 se nachýlil. Je to jen náhoda, že poslední nobullshit článek vychází právě na poslední den v roce? Nemyslím si. Jen mě to utvrzuje v tom, že věci jsou přesně tak, jak mají být. Silvestr je jedinečnou možností, jak využít tenhle přelom, kdy něco končí a něco nového začíná. Jak to ale využít správně? Právě teď je potřeba si říct, jaká předsevzetí chceme sami sobě dát. Ale tentokrát to pojďme udělat trochu jinak. Těch předsevzetí, která jsme v minulosti porušili při troše vůle už koncem ledna, bylo dost. Stanovování smysluplných předsevzetí není jen o vytvoření seznamu přání; jde o vytváření základu pro nový rok plný osobního růstu a úspěchu.

Jak to, že tak často selháváme při plnění svých předsevzetí?

Znáte to, je 1. ledna a vy jste plní optimismu a nadšení. S obrovskou vnitřní motivací se pustíte do svého seznamu předsevzetí. Ale co se děje pak? Proč to nakonec stejně nedopadne? Proč si to cigáro na první větší pařbě stejně zapálíte, proč do toho fitka po měsíci už nestrčíte ani nos, proč se po pár týdnech stejně zprasíte ve fast foodu, i když jste chtěli už jíst jenom zdravě? Napřed se podíváme, kde děláme chyby, abychom je později mohli začít opravovat.

Běžné chyby:

• Nerealistické cíle
  Dáváme si taková předsevzetí, která jsou příliš ambiciózní nebo nejasná. Příkladem může být "zhubnout" nebo "být šťastnější". Tyto cíle nejsou konkrétní a mohou být příliš abstraktní na to, abychom věděli, jak na ně dosáhnout. Už jsem to tady někde v jiném článku psal. Definice toho, čeho chceme dosáhnout, je základní kámen úspěchu.

• Nedostatek plánování
  Bez jasně naplánovaných jednotlivých kroků, jak dosáhnout cíle, se předsevzetí často ztrácí v každodenním shonu. Bez plánu naše předsevzetí prostě tak nějak vysublimuje a ustoupí jiným důležitějším věcem, starostem nebo radostem.

• Zlatý oči
  Často očekáváme rychlé výsledky a když je nevidíme, snadno nás to odradí. Prostě čekáme, že když si dojdeme párkrát zacvičit, tak budeme vypadat jako Arnold, že přestaneme kouřit a okamžitě se nám zlepší fyzička apod. Chybí nám trpělivost a i takový ten pohled na komplexnost toho, co díky předsevzetí chceme změnit. Že zhubnout neznamená přestat žrát, že to neznamená najít si jednu metodu hubnutí a do té dát všechno. Často jedno souvisí s druhým a to druhé souvisí se třetím a čtvrtým atd. Rozumíme si…

Jaké přesně mají tyhle běžné chyby důsledky?

Díky těmto chybám docházíme k pořád stejným závěrům a utvrzujeme sami sebe v názoru, že předsevzetí je blbost, protože v týhle disciplíně zas a znovu selháváme.

Psychologické aspekty selhání:

• Sabotáž
  Jen proto, že se bojíme neúspěchu, se rovnou stavíme do role poražených. Mnozí z nás mají tendenci podvědomě sabotovat své úsilí kvůli strachu z neúspěchu nebo kvůli nízkému sebevědomí. Kvůli špatné zkušenosti nebo kvůli zažitým vzorcům svého chování nebo třeba i díky chování svých rodičů.

• Strach z neúspěchu
  Obava z neúspěchu může vést k tomu, že raději ani nezačneme, než abychom riskovali selhání. Sice si to předsevzetí napíšeme, ale vlastně už dopředu tam vzadu víme, že to ani nemá smysl zkoušet. To mi přivádí k dalšímu tématu. Tím je opět mindfulness, a to ve smyslu toho snažit se znát sami sebe, uvědomit si co cítíme, když se tomu kterému předsevzetí vystavujeme. Jestli je tam strach, tak kde se tam vzal? Je to opravdu předsevzetí (změna), které chceme?

• Nedostatek podpory
  Podpora je skvělá, důležitá a strašně silná věc. Bez podpůrného prostředí nebo komunity může být těžké udržet se na správné cestě. Když se zapíšete na nějaký kurz s kámošem, máte mnohem větší šanci, že ho dokončíte. Mít někoho, kdo vám řekne: „Zvedej zadek, jdeme cvičit.“

Pochopení těchhle běžných pastí je prvním krokem k jejich překonání. S tímto poznáním můžeme přistupovat k našim předsevzetím trochu jinak, víc systematicky, víc zkušeně a vědomě. Dokážeme si stanovovat reálné cíle a vytvářet plány, které nás dovedou k našemu jasně definovanému cíli.

Jak by měla tedy vypadat naše předsevzetí, aby byla smysluplná a dosažitelná a jak si udržet motivaci v průběhu celého roku?

Klíčem k úspěchu je vytváření cílů, které jsou SMART - specifické, měřitelné, dosažitelné, relevantní a  časově omezené. Psal jsem o tom už ve článku FROM vs. GROW. Díky pravidlům SMART cílů dokážeme z abstraktního cíle nebo přání udělat konkrétní kroky a dosáhnout konkrétních výsledků. Například místo "zlepšit fyzickou kondici" by cíl mohl znít "běhat třikrát týdně (po, st, pá) po dobu 30 minut". Místo "ušetřit více peněz" může být cíl "ušetřit 2000 Kč měsíčně". Místo "jíst zdravěji" může být cíl "zakousnout ke každému jídlu aspoň jeden kus zeleniny.“

SMART úkoly ale nespasí všechno. Jde samozřejmě o to, jak velké sousto pro nás konkrétní změna znamená. Rozdělení velkých kroků na menší je rozhodně užitečné. Pro ty ambicióznější z nás to může být náročné, ale můžeme si dovolit neudělat všechno hned a neplést si na sebe bič velkými změnami a úkoly, kterých se bojíme. Rozdělení velkých cílů na menší nám pomůže udržet motivaci a pocit úspěchu.

Když jsem byl malej kluk, asi šestiletej, trávil jsem hodně času ve vrátnici s panem vrátným na škole, kde jsme tehdy bydleli. Pana vrátného jsem pojal za dědu. Děda poměrně hodně kouřil, a jelikož byla vrátnice malá a „zahulená“ nemohl mě hlídat tak často, jak by chtěl. Sám chtěl s cigaretama seknout už hodněkrát, ale nedařilo se mu to. Začal jsem s dědou pracovat na jeho zlozvyku a každý týden jsme mu ubrali jednu cigaretu z celkového denního limitu. Snad jsem byl jeho dostatečnou motivací k tomu tenhle plán dodržovat, možná nedokázal lhát do dětských očí, každopádně to fungovalo a děda kouřil míň a míň a já za ním mohl chodit víc a víc. Kouřil dvacet denně, takže trvalo pár měsíců, než přestal kouřit úplně. Ale dokázal to. Ze silného kuřáka, který kouřil většinu svého života, se stal nekuřák. To jsem ho ale pěkně odkoučoval už v šesti letech, co? :)

Pak je tady ještě jedna věc, kterou bychom neměli při práci na vlastním předsevzetí opomíjet, a to je osobní přizpůsobení. Každý cíl by měl být přizpůsoben našim individuálním potřebám a životní situaci. Když se budeme snažit přestat chlastat zrovna, když nám někdo odejde nebo když jsme zkrátka v nějaké těžké životní situaci, tak si tak trochu házíme klacky pod nohy sami sobě.

Závěr

Asi bychom si o předsevzetích mohli psát ještě dlouho, ale je Silvestr a nemá smysl si přetěžovat mozek. Myslím, že zmíněné body stačí k tomu, abychom si mohli dát smysluplné a dosažitelné předsevzetí. Bez čeho to tedy nepůjde?

• Co nejdetailněji definovat budoucí stav a jasně popsat první krok na cestě k jeho dosažení.

• Používat SMART cíle.

• Jít do toho s trpělivostí a pokorou k sobě samým.

• Mít někoho, kdo nás ve změně podpoří a s kým můžeme sdílet náš progres.

• Uvědomit si, jestli je pro nás konkrétní předsevzetí v dané situaci opravdu lákavé, užitečné a potřebné.

Věřím, že novoroční předsevzetí nejsou blbost. Ten impulz v podobě začátku nového roku může být dobrý pomocníček a dodat odhodlání a odvahu. Tak proč ho nevyužít. Začněte tento nový rok s předsevzetími, která vás opravdu posunou vpřed. Sdílejte své cíle v komentářích a pojďme se navzájem podporovat na naší cestě ke štěstí. Přeju vám hodně úspěchů s vašimi předsevzetími v novém roce.

Mějte se fajn

Srdce nebo rozum?

7.1.2024

Přišla vám nabídka nové pracovní příležitosti, není první, ale něčím se liší. Mohla by to být práce snů. V současné práci jste spokojení a baví vás to, ale prostě máte teď životní šanci a řešíte, jestli jí nechat odejít. Odmítnout nabídku, která je za 10 let ta nejzajímavější a nejlákavější. Když jí přijmete, nejspíš nebude cesty zpět a všechno, co jste budovali v současný firmě, můžete vzít a hodit do koše. V lepším případě nechat to žít dál vlastním životem bez vás. Rozum říká: „Zůstaň tady, co ti chybí?“ Srdce říká: „Tohle už se nemusí nikdy opakovat, není čas se posunout a vrhnout se do práce svých snů?“

Jak se v takový situaci zachovat, kdy poslouchat rozum a kdy srdce, jak poznat, že vaše rozhodnutí je opravdu vaše? O tom bude tenhle článek. Doufám, že vám nabídne způsob, jak se v podobných dilematech, kdy rozum bojuje se srdcem, chovat a rozhodovat tak, abyste si zachovali vlastní integritu. Abyste zůstali sami sebou a byli opravdoví a upřímní nejen k sobě, ale i ke svému okolí. Tak vzhůru do toho.

Jedna z nejdůležitějších hodnot v životě je pro mě svoboda. Svoboda přináší velkou dávku zodpovědnosti a tím myslím i zodpovědnost za svoje rozhodnutí, kterých je život plný. Vždyť člověk udělá v průměru asi 35 tisíc rozhodnutí každý den. Některá jsou podvědomá a jednoduchá, ale některá jsou sakra těžká a staví nás na rozcestí, kde každá cesta má své "pro" a "proti." Představte si, že stojíte před volbou, která může totálně změnit váš profesní nebo osobní život. Jde o volbu, která vyžaduje poslechnout buď hlas srdce nebo rozumu.

Srdce může být impulzivní, vášnivé a odvážné. Je to ta část nás, která nás nutí riskovat a jít za tím, co opravdu chceme – bez ohledu na obavy nebo nejistotu. Na druhé straně rozum nám šeptá opatrnost, analyzuje rizika a snaží se najít nejbezpečnější a nejlogičtější cestu.

Rozum a srdce jsou tak strašně odlišní a často nám právě nabízejí absolutně rozdílná řešení a přístupy k dané situaci. Rozhodnutí, za která je zodpovědné srdce většinou odrážejí naše hluboké touhy a sny, zatímco rozhodnutí vedená rozumem vycházejí z racionálně vyhodnocené reality a pragmatismu. Jak můžeme rozhodovat tak, abychom byli věrní sobě samým, a přitom neignorovali ani rozum ani srdce?

Příběh o nabídce práce snů je jen začátek. Může být příkladem jakéhokoliv důležitého rozhodnutí, kterému v životě čelíme. Jak si poradit, když náš vnitřní hlas a naše logické myšlení nejsou ve shodě? Jak poznat, kdy je čas jít za svým srdcem a kdy dát přednost rozumu?

Otázek víc než dost, že jo? Zkusím vám tady nastínit průvodce těmito klíčovými otázkami, aby se vám lépe hledala cesta k zachování vaší integrity. Aby se vaše opravdové já odráželo v každém rozhodnutí, které uděláte.

Co potřebujete vědět, než může být o nějakém rozhodování vůbec řeč? V textu níž jsem připravil návod, jak postupovat, když stojíte před nějakým těžkým rozhodnutím. Pro následující NoBullshit metodu je zásadní myslet na to, že cílem je vyřešit konkrétní dilema nebo situaci, kterou potřebujete rozseknout, ať už je to změna zaměstnání nebo cokoli jiného.

Návod

1.      Hodnoty

Prvním důležitým krokem každého rozhodování je pochopení vlastních hodnot a přesvědčení. Pojďte si vzít kus papíru a něco na psaní a zamyslete se nad tím, co je pro vás v životě opravdu důležité. Tyto hodnoty by měly být základem vašich rozhodnutí a budeme se na ně odkazovat v dalších krocích rozhodovacího procesu. Pojmenovat všechny své hodnoty může být těžké, pro hledání a zařazení vlastních hodnot můžou dobře posloužit i „Hodnotové karty“. Zkuste si nějaké sehnat nebo vygooglit anebo si jen položte otázku: Co je pro mě v životě opravdu důležité? Podle jakých hodnot žiju, když se cítím nejvíc naplněný(á) a spokojený(á)?

• Napište alespoň 5 svých nejdůležitějších hodnot, kterými se řídíte, kterými žijete (čestnost, láska, integrita, zodpovědnost, pomoc druhým, …). Nejprve napište hodnoty, které vás samy napadnou a až potom se dívejte do karet a případně doplňte co chybí. Na počtu nezáleží, ale zkuste se držet spíš nižšího počtu, ať se v tom neztratíte.

• Jakmile máte hodnoty pojmenované, je čas rozlišit mezi těmi, které jsou pro vás nejdůležitější a těmi, které mají nižší prioritu. Jak důležitá je pro mě tato hodnota v mém životě na stupnici od 1  do 10, kde 1 znamená „nedůležité“ a 10 „velmi důležité“? Čím to je, že je pro mě tahle hodnota tak důležitá?

• Můžete se také pokusit nahlížet na hodnoty z různých úhlů pohledu, např., jak jsou tyto hodnoty důležité pro vaše tělo, pro vaši mysl, duši nebo víru (např. zdraví a bezpečí pro tělo, vzdělání pro mysl, láska pro duši, atd.). Nebo jak jsou ty hodnoty důležité z pohledu rolí, jaké v životě plníte. Jak se liší mé hodnoty, když jsem v roli  partnera/zaměstnance/otce/podnikatele, …?Jaké hodnoty jsou pro mě důležité v různých rolích?

Je to taková metoda hrou. Můžete to hrát buď sami nebo třeba s kamarádem nebo se svým koučem. Přemýšlejte nahlas, diskutujte se svým spoluhráčem a využívejte jeho poznatky i vlastní sebereflexi (nechte si říct, čeho si všímá, co slyší a vidí při vašem přemýšlení a rozhodování). Jak se vaše pocity a názory na konkrétní hodnoty změnily během tohoto procesu? Díky reflexím spoluhráče i díky vlastním myšlenkovým pochodům a uvědoměním si možná řeknete něco jako: Proč jsem tuhle hodnotu dal(a) jako nedůležitou, když je pro mě vlastně zásadní? Nakonec možná přehodnotíte, jak jste karty do jednotlivých kategorií zařadili. Pokuste se nakonec vybrat těch 5 až 10 nejdůležitějších hodnot, kterými se v životě řídíte a především těch, které jsou pro vás důležité v konkrétním případě, který se snažíte vyřešit.

2.      Emoce a logika

Když už vás čeká nějaké těžké rozhodnutí, zkuste zvážit jak emocionální, tak logické aspekty. Právě emoce a logika odráží vaše hodnoty a dlouhodobé cíle. Zase budeme potřebovat tužku a papír. Nadepište si na papír rozhodnutí, které potřebujete udělat. Může to být například rozhodnutí o kterém jsem psal na začátku – Po deseti letech skončím v současné práci a půjdu do nové. Papír si rozdělte na dvě poloviny. Jedna polovina je pro emoce a druhá pro logiku. Jestli máte více variant řešení, nadepište si klidně více papírů – pro každý scénář jeden papír.

Na první půlku papíru si napište všechny emocionální aspekty spojené s tímto rozhodnutím.

• Jak se cítím ohledně této změny? Jaké emoce a pocity přicházejí, když si představím tohle rozhodnutí?

• Když si představím, že jsem rozhodnutí už udělal(a), jak se v této nové situaci cítím?

• Kterých osobních hodnot se rozhodnutí týká a dotkne? Které jsou tím ohroženy a které budu následovat?

Na druhou půlku papíru si napište všechny logické aspekty daného rozhodnutí. Zde by měla být fakta, důsledky, praktické výhody a nevýhody.

• Jaká fakta jsou spojená s tímto rozhodnutím? Co vím, že mě čeká a že je reálné, že se stane?

•  Jaké jsou možné důsledky tohoto rozhodnutí (jak krátkodobé, tak dlouhodobé)? Jak mě a mé okolí dané rozhodnutí ovlivní?

• Jaká jsou praktické výhody a nevýhody spojené s tímto rozhodnutím? Co konkrétně rozhodnutí přinese a vezme?

Moje přemýšlení by mohlo vypadat třeba takhle: Když si představuju, že opouštím svou současnou práci po 10 letech, cítím se smutně, protože opouštím kolegy, s kterými jsem strávil mnoho let. Zároveň jsem nadšený z možnosti příležitostí růstu, které v současné práci nemám. Ohrožuju svou hodnotu stability a komfortu, kterou v současné práci mám a zároveň následuji hodnotu rozvoje a růstu, zodpovědnosti, vnitřní integrity, které jsou pro mě důležité. Ve staré práci mám s kolegy dobré vztahy a zázemí. Zároveň vím, že nová práce nabízí příležitosti, které v současné nemám. Zpočátku budu muset věnovat hodně času dokončování věcí v současné práci, abych mohl přejít do nové. Dlouhodobě v nové práci profesně porostu a budu mít vyšší plat…

A když máte sepsáno, je čas zvážit obě strany. Na obou částech papíru máte napsané aspekty, které můžete rozlišit jako „pro“ a „proti“. Vezměte si zvýrazňovač a zabarvěte všechna „pro“ zeleně a „proti“ červeně. Postup s barvama je obzvlášť vhodný, když máte více variant řešení. Podívejte se na papír (papíry) s řešením. Jak moc se barevně liší pravá a levá strana? Kde jsou v argumentech schované vaše hodnoty? Které aspekty pro vás mají větší váhu? Která strana se zdá být pro vaší situaci důležitější?

Hledané řešení by pro vás mělo být takové, kde emocionální potřeby vyvažují váš logický úsudek. Tzn., hledáme papír s řešením, kde je poměr barev nalevo i napravo přibližně stejný. Pokud máte více variant řešení, má některý papír více zelené než jiný? Pokud ano, tak ten, který se zelená nejvíc, má největší šanci být vaší cestou. Podívejte se ještě na vítězné řešení z pohledu vašich hodnot, které jste si určili v kroku jedna. Pokud vybrané řešení s těmito hodnotami není v souladu, zkuste vzít druhou nejzelenější variantu řešení a znovu ji konfrontujte se svými hodnotami. Je tohle řešení v souladu s tím, co je pro vás v životě či dané situaci nejdůležitější?Nikdy nechoďte proti hodnotám, které jsou pro vás v konkrétní situaci důležité.

3.      Intuice

Většinou se vyplatí poslouchat nějaký svůj vnitřní hlas, svojí intuici. No jo, ale co to ta intuice je a jak poznat, jestli nekecá. Můžeme mu věřit, že nás vede tím správným směrem? Je to takový ten hlas někde nejvíc uvnitř, který je někdy hodně ušlapaný našim rozumem, názory druhých, nebo všelijakými obavami. Vědci zjistili (třeba v téhle studii https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/9036851/), že náš mozek se dokáže správně rozhodnout ještě dávno před tím, než začne situaci analyzovat nebo důkladně přemýšlet, proč je ta daná volba správná. Intuice může být v některých rozhodovacích procesech mnohem rychlejší, než složitá analýza.  A když se potom zamyslíte, zjistíte, že to, co vám říká intuice jde velmi pravděpodobně v souladu s vašima hodnotama, což je dalším důležitým ukazatelem, že jí můžete věřit. Pokud to tak není, pravděpodobně tam pořád vstupují vnější faktory (strachy, nejistota, rozum), které s intuicí nesouvisí a je třeba dát na chvíli stranou.

Jestli ještě pořád nevíte, jak se k intuici dostat, můžete se také podívat zpětně na to, jak vám fungovala intuice dřív:

• Byla nějaká situace, kde jste v minulosti slyšeli svůj vnitřní hlas? Poslechli jste ho nebo ne? K čemu to rozhodnutí poté vedlo?

• Jaké byly situace, kde jste intuici dokázali slyšet a jak moc vás vaše intuice v minulosti nasměrovala tím správným směrem?

Využijte to, co už dřív fungovalo a nebo zkuste některý z těchto kroků, který by vás měl dostat blíž k svému vnitřnímu hlasu:

V klidu a tichu si sedněte a zaměřte svou pozornost do svého těla. Položte si otázku, kterou řešíte. Co to s vámi dělá? Objevuje se strach, úzkost nebo natěšenost, nadšení? Kde se to fyzicky projevuje? Svírá se vám srdce, hrdlo nebo máte v břiše motýly, jste napjatí nebo uvolnění? Tělo je hrozně dobrý ukazatel a rádce, bohužel ho moc často neposloucháme a místo toho jsme se ho naučili ignorovat. Buďte otevření ke všemu, co přichází – pocity, slova, myšlenky… 

Ukazuje se, že lidé se rozhodují lépe podle intuice, když jsou pozitivně naladění. Negativní emoce nám zamlžují intuici. Nechte své negativní pocity odeznít a vraťte se k tomu, až se budete cítit více v klidu a příjemně.

Sny mohou být také skvělým projevem intuice. Je něco, co se vám často zdá nebo ve snech vrací? Jak se v těch snech cítíte? Není důležité o čem sny jsou, ale jak se v nich v dané situaci cítíte. Co vám vaše sny mohou říkat o vašem rozhodnutí? Před usnutí se vědomě zamyslete nad nerozhodnutou otázkou, je pak větší pravděpodobnost, že podvědomí během spánku přijde s nějakou odpovědí (dostat se k intuici někdy dost trvá, tak to hlavně nevzdávejte po první noci nebo prvním pokusu).

V této fázi rozhodování už máte nejspíš jasno. Často víme, ale třeba si to ani nepřipouštíme, že to řešení už známe. Nebo jen nemáme dost odvahy na to vzít zodpovědnost za svůj život do svých rukou. Pokud je tam přesto pořád příliš mnoho pochybností a nejistot, tak se ještě můžete podívat zpátky do svého života do minulosti a využít cenné zdroje, které v ní máte.

4.      Sebezkušenost

Reflektujte svá minulá rozhodnutí a zkuste cokoliv co vám předchozí zkušenosti říkají využít pro rozhodnutí, která děláte právě teď.  

• Jak jste se v minulosti rozhodovali? Co vám to přineslo? Co vám v rozhodování fungovalo a nefungovalo?

• Jsou rozhodnutí, která se ukázala jako správná, za které jste vděční? Proč? Co je vystihuje?

• Jsou naopak taková, která byste neopakovali? Čím jsou jiná?

• Jaké lekce i z toho všeho můžete vzít pro sebe do budoucna?

Tento průvodce by vám měl pomoci lépe navigovat v komplexním světě rozhodování, zachovávat vaši integritu a být věrní sami sobě. Můžete si vzít na pomoc kamaráda, jen myslete na to, že rady kamarádů budou vždycky vycházet z jejich vlastních zkušeností, pohledů a hodnot, které jsou odlišné od těch vašich. Vyhledat pomoc kouče může pomoct projít tímhle procesem a objevit svou vlastní cestu. Pamatujte, že každé rozhodnutí, jakkoliv těžké, je krokem na cestě k sebepoznání a růstu. Někdo moudrý mi kdysi řekl, že čím důležitější rozhodnutí uděláme a čím více změn v životě přijmeme, tím více sami sebe obohacujeme a rozvíjíme. Tak se nebojme přijímat odpovědnost za svůj život a pojďme o něm začít vědomě rozhodovat, aby pro nás byl nejlepší, jaký vůbec může být.

Závěr

Pokud jste dočetli až sem, tak gratuluju a děkuju za trpělivost. Věřím, že každé důležité rozhodnutí zaslouží pozornost a čas, abyste si mohli uvědomit, na základě jakých hodnot rozhodnutí děláte, jakou roli v něm hrají rozum a srdce, co vám říká intuice a jaké jsou vaše předchozí zkušenosti s vlastním rozhodováním. K článku jsme pro vás připravili taky info-grafiku. Pokud vás tahle nobullshit rozhodovací metoda zaujala nebo pokud k ní potřebujete jakékoliv další informace nebo pomoc, budeme rádi, když se nám ozvete.

Mějte se fajn

Všechno zlé je pro něco dobré

14.1.2024

Osud před nás staví různé zkoušky, obtížné situace a výzvy. Jsou to okamžiky, kdy se zdá, že nám není přáno. Chvíle, kdy všechno jde proti nám a situace vypadá beznadějně. Ale co když právě tyhle těžké situace jsou klíčem k něčemu pozitivnímu? Co když jsou to právě tyhle těžké situace, které nás posouvají dál nebo nám otevírají oči? Tenhle článek je o uvědomění, o hledání pozitiv, o nacházení vlastní síly v beznaději a o transformaci neštěstí v příležitosti.

Představte si běžný víkend, který se nečekaně promění v životní zkoušku. Nedávno jsem zažil autonehodu - šokující a nepříjemný zážitek, který by snadno mohl nastartovat dlouhodobě negativní pocity, strach z řízení a kdo ví, co ještě. Přesto se i v takové zkušenosti skrývají lekce, které mění pohled na svět. Ve svém příběhu bych vám chtěl ukázat, že i ve chvílích, kdy se všechno se*e a směřuje tam, kam slunce nesvítí, můžeme najít něco, co nás posílí, obohatí a posune.

Bourá jen blb

Před mnoha a mnoha lety nám video s takovým názvem pouštěli na střední. Myslím, že bylo od BESIPu. Tak jsem si na to hned vzpomněl, když jsem vylezl z auta, které bylo celé zakouřené od pyropatron, díky kterým jsem se nepomlátil, když mi právě včas nafoukly airbagy a já spadl do měkkého. Koukal jsem na ty pomačkané plechy a už vyfouklé airbagy a říkal si, jestli teda nejsem ten blb… Z tohohle přemýšlení mě vytrhl hlas z auta: „Haló, haló jste v pořádku?“ Auto bylo dost chytré na to, aby zavolalo SOS. Operátorovi jsem potvrdil, že nám stačí hasiči a policie a byl jsem v tu chvíli vděčný, že první krok udělal tenhle systém za mě. Byl to přesně ten impuls, který jsem potřeboval. Ten první krok, než se mi vzpamatoval mozek. Protože když sedíte v tom dvoutunovém kolosu, který zničehonic stojí na místě, i když se ještě před vteřinou pohyboval padesátkou, tak je to něco, co ta hlava v první moment nepobere. Říkáte si: „Jak to? Vážně se to stalo?“ To je podle mě ten moment, ve kterém když zůstanete moc dlouho, začnete tuhle skutečnost a zodpovědnost za ní (ať už jakkoli malou nebo velkou) odmítat. A běžně se pak děje to, že řidiči vyletí z auta a začnou na sebe řvát, obviňovat se, dokonce se i napadat. Uvědomění a přijetí situace tak, jak je, je tedy další krok k tomu vytěžit něco hezkýho nebo užitečnýho z něčeho špatnýho. Když jsme si s pánem, který řídil služební dodávku jedné rozvážecí služby, do které jsem naboural, pokecali, zjistili jsme, že se nikomu nic nestalo. Začali jsme probírat okolnosti nehody a našli si společného nepřítele, tedy auto, které to zašláplo ještě před autem, do kterého jsem naboural. V tu chvíli už byli hasiči hotoví se svojí prací kolem vyteklého chladiče a my zůstali s pánem stát na chodníku sami. Policie nejela, řeč vázla a ještě nám byla zima. Začal jsem přemýšlet, jak tuhle situaci aspoň o trochu vylepšit. Dostal jsem nápad, že pozvu pána na kafe na pumpu, která byla prakticky hned vedle místa nehody. To kafe nebylo myšlené z mé strany jako omluva, ale spíš poděkování za trpělivost a snahu všechno rychle vyřešit. Malé gesto, ale obrovsky pomohlo. Atmosféra pak byla mnohem uvolněnější, a když jsme se o hodinu později loučili, bylo mi skoro líto, že nezůstaneme v kontaktu. Slušných lidí je nakonec na světě možná víc, než si myslíme. Jen jim musíme dát šanci nebo důvod se projevit. Pán se mi svěřil, že ta práce u téhle firmy není vůbec tak růžová, jak slibovali a že tahle nehoda je poslední kapka. Zjistil jsem, že touží po práci v zahraničí a teď má konečně důvod dát výpověď a jít si splnit svůj sen. Takže jsem si vlastně zakoučoval i v takhle blbý situaci. Občas stačí ta poslední kapka, aby si člověk dovolil žít život tak, jak chce. Aby převzal ty otěže a odjel vstříc tomu, co ho volá.

V těžkých chvílích a situacích, jako je třeba ta, kterou jsem popsal, můžete procházet těmito fázemi:

1. adrenalin, údiv;

2. přijetí situace;

3. uzemnění a první racionální myšlenky;

4. plně racionální myšlení a proces řešení situace;

5. hledání možností, jak situaci vylepšit;

6. uvědomění si toho, co všechno si z konkrétní situace můžu odnést a jak mě tahle zkušenost dokáže posunout.

Abychom z takových životních strastí dokázali vytěžit něco pro nás a vědomě se tak posunout, je důležité uvědomit si nějaké zlomové body a výstupy.

Bod zlomu
Popište klíčový moment nebo myšlenku, která vás inspirovala k hledání pozitivních aspektů ve vaší situaci. Mohlo to být něco, co jste slyšeli, četli, nebo moment osobního uvědomění. V mé situaci to bylo především to pozvání na kafe. Gesto, které prolomilo ledy.

Na mém příběhu je tedy hodně pozitiv, jakkoliv blbá ta situace byla. A kdo ví, třeba mi tahle zkušenost dokonce zachránila život. Chtěl bych vám tady nechat ještě něco praktického pro vaše těžké situace a životní události. Pár jednoduchých kroků, jak z toho špatného něco vytřískat:

• Pozitivní zjištění
  Výčet konkrétních pozitivních změn nebo uvědomění, které vyplynuly z nehody nebo náročné situace. Například nová přátelství s lidmi, které jste potkali, zlepšení rodinných vztahů nebo větší všímavost a ocenění obyčejných věcí v životě. Pro mě to bylo hned několik zjištění. Uvědomil jsem si, jak je Kodiaq bezpečný auto. Uvědomil jsem si, že už příliš dlouho řídím takzvaně na „autopilota.“ Řídím rád a od té doby, když řídím, užívám si to a snažím se nemyslet na moc dalších věcí. Vlastně cítím vděčnost za to, že se to stalo, třeba mě to uchránilo před něčím horším, kdybych pokračoval ve svym nepřítomným stylu řízení.

• Síla odolnosti
  Popište, jak vám tato zkušenost pomohla posílit vaši odolnost. Jaké dovednosti nebo vnitřní zdroje jste objevili nebo rozvinuli. V mém případě to je schopnost nadhledu. Viz článek o stoicismu. Věděl jsem, co můžu v dané situaci ovlivnit a napadlo mě dokonce i jak to udělat.

• Nová perspektiva
  Jak se změnil váš pohled na život a výzvy, které přináší. Dokážete říct,  jak vám tato zkušenost pomohla přehodnotit to, co je ve vašem životě opravdu důležité? Dřív jsem si myslel, že nehoda ve městě nemůže být nic vážného. Ani moje nehoda nebyla nic vážného, ale uvědomil jsem si, že stát se to ve větší rychlosti nebo s autem v protisměru, tak by to rozhodně vážné už být mohlo. Takže opatrnosti není nikdy dost.

• Inspirace pro jiné
  Mluvení o svých zkušenostech s ostatními může mít až terapeutický efekt. Navíc můžete inspirovat a povzbudit lidi, kteří procházejí podobnými situacemi. Mohlo by to být prostřednictvím sdílení vašeho příběhu, nabízení podpory nebo jen důkazu toho, že pozitivní změna je možná i v těžkých časech. Každá situace, i ta nejhorší, může být učitelkou. Zeptejte se sami sebe: Co mě tato zkušenost učí? Jak může tento zážitek přispět k mému osobnímu růstu?

Závěr

Rozhodně to nikomu nepřeju, ale kdybyste se někdy v takové nějaké blbé situaci ocitli, zkuste nejprve alespoň trochu odsunout svoje emoce. Nejprve se zkuste zklidnit a získat odstup od situace. Zastavit se, zpřítomnit se, vědomě se nadechnout a vydechnout, to vše může udělat zásadní rozdíl v tom, jak situaci budete vnímat a jak budete dál jednat. Emoce mohou zatemňovat váš úsudek. Dejte si čas na to, abyste mohli o situaci přemýšlet objektivněji. Když se budete třást už trochu míň, můžete zkusit změnit úhel pohledu. Změna perspektivy může odhalit nějaké pozitivní stránky dané události. Místo zaměření na to, co jste ztratili nebo co vám chybí, na tom zkuste najít něco, za co můžete být vděční. A když si dokážete vymyslet krizový plán, tedy nějaké malé kroky, které můžete začít dělat, abyste se z krizové situace začali postupně vymotávat, tak máte téměř vyhráno. Pomůže vám to „nezamrznout“ a vyhnout se pocitu bezmoci.

Hledání pozitiv ve špatných situacích není o popírání reality. Je to o nalezení způsobu, jak růst a najít smysl i v těžkých okamžicích. Zkušenosti, ať už dobré nebo špatné, formují osobnost, kterou jste dnes, a mohou vám pomoci stát se silnější a odolnější osobou zítra.

Mějte se fajn

Leadership - víc než rozkazy

21.1.2024

Vedení lidí, to je věc. Nadchnul jsem se pro to už v roce 2017 a od té doby je to nekončící jízda. Je to práce s lidmi, kde je cílem lídra, aby lidé v jeho týmu byli co nejspokojenější, motivovaní a měli všechno potřebné ke své práci. Zkrátka aby kopali za svůj tým a dosahovali společných cílů.

„Schopnost vést je inspirování lidí k tomu, aby vynaložili své nejlepší síly a schopnosti k dosažení stanovených cílů“ M. Armstrong

Když jsem začal pracovat jako kreslič v jedné automotive firmě, tak jsem se potýkal se spoustou nových skvělých věcí, které jsem se musel naučit, ale taky jsem se setkal s velkou mírou nesvobody a až despotickým řízením mého tehdejšího šéfa. Tenkrát to ve mně vyvolávalo dost rozporuplné pocity a někdy až úzkostné stavy. Dneska jsem za tuhle zkušenost neskutečně vděčný, protože díky tomu jsem měl hned jasno, jaký lídr chci jednou být. Teda měl jsem jasno hlavně v tom, jaký lídr být nechci.

Přechod od zaměstnance k lídrovi

V životě každého lídra přijde chvíle, kdy se musí postavit výzvě a vybrat si cestu na rozcestí mezi rolí zaměstnance a lídra. Já si tenkrát uvědomil, že prvním krokem ke změně musí být změna mého vlastního přístupu a vlastně celého myšlení. Dalo by se říct změna mindsetu. Přešel jsem od pasivního přijímání příkazů k aktivnímu hledání příležitostí pro růst a zlepšování. Začal jsem investovat čas do studia leadershipu, já nečtenář jsem přečetl mraky odborných knih a hledal inspiraci u úspěšných lídrů. Tento proces sebepoznání a sebevzdělání mi pomohl získat důležité dovednosti, jako je efektivní komunikace, empatie a schopnost strategického myšlení. Rozhodl jsem se jít do toho naplno, a tak jsem přijal první příležitost vést malý tým. V této roli jsem čelil výzvám, jako byla koordinace týmové práce a řešení konfliktů, ale každá z těchto zkušeností byla cennou lekcí. Překonávání těchto výzev mi nejen umožnilo rozvíjet svoje leadership schopnosti, ale také posílilo mou odhodlanost stát se inspirativním lídrem. Samozřejmě jsem na téhle svojí cestě nasekal spoustu chyb, ze kterých také pramení některá moje doporučení. O těch se dočtete kousek dál. Navíc je tahle cesta nekonečná a tak se mi chyby nevyhýbají ani dnes. Snad už v menším množství a s menšími dopady.

Manažer vs. lídr

Často se setkávám s porovnáváním těchto dvou pojmů, přitom je to jako porovnávat jabka s hruškama. Manažer je pracovní pozice, zatímco lídr je role. Kdysi sem asi ve své diplomové práci na MBA zmiňoval, že každý lídr může být manažerem, ale ne každý manažer může být lídrem. Když jste v kolektivu více lidí, není těžké při troše pozorování zjistit, kdo má tendence být lídrem. Ale chtít být lídrem nestačí. Být lídr znamená, že díky tomu jací jste a co všechno umíte a děláte, vás lidi určitým způsobem respektují a stojíte jim za to, aby vás následovali. Běžně se v praxi můžete setkat se situací, kdy má manažer v týmu menší vliv než člověk z týmu, který má vůdcovské předpoklad a ostatní kolegové z týmu jej následují přirozeně, kdežto formálního manažera poslouchají na základě jeho postavení. Obecně platí, že respekt lidí si můžete získat třemi způsoby:

• přirozená autorita;

• zkušenosti a znalosti;

• přidělená autorita.

Přidělenou autoritu mají právě ti manažeři, a často neví co s tím. Potom chodí po firmě důležitý jak zábradlí u Macochy a neustále se snaží dokazovat svoji nenahraditelnost. Tu dokazují také tím, že nedokážou delegovat sebemenší blbost. Ono těch manažerských nešvarů je samozřejmě mraky, ale tyhle znaky jsou z mojí zkušenosti nejběžnější. Pro úspěšného lídra je samozřejmě nejlepší kombinace prvních dvou bodů. To znamená mít vrozené schopnosti k tomu vést lidi a zároveň rozumět svému oboru a mít výjimečné zkušenosti, schopnosti a dovednosti. Schopnostmi tady mám na mysli například kreativitu, logické myšlení, emoční inteligenci apod. Dovednosti jsou pak specifické znalosti a techniky, jako je programování, veřejné vystupování, jazykové dovednosti nebo řízení týmu.

Vlastnosti lídra

Mezi to, co ovlivňuje kvalitu leadershipu patří několik faktorů a lidských vlastností. Ty mají přímý vliv na úspěch či neúspěch lídra a jsou nezbytné pro to, aby ho lidi následovali. Co jsou tedy „must have“ vlastnosti úspěšného lídra?

• Poslání
  Silný lídr zná moc dobře důvod, proč dělá to a co dělá. Tohle poslání taky sdílí a připomíná svému týmu. Jde o nějaký ten větší účel, který dává smysl jeho práci, ale práci celého týmu. Poslání motivuje a vede k soudržnosti a směřování týmu. Například poslání No Bullshit Coaching by mohlo znít takto: „Díky našemu jedinečnému přístupu dokážeme efektivně pomáhat lidem.“

• Vize
  Vize je potom takový maják, který ukazuje směr. Lídr s jasnou vizí si dokáže jasně představit cíle a budoucí úspěchy, které naplňují zmíněné poslání. Dokáže přesvědčit ostatní, aby mu v této cestě k dosažení takové vize následovali. Taková nobullshit vize by mohla znít například takto: „Do pěti let je No Bullshit Coaching známou a uznávanou značkou a pomáhá stovkám klientů po celém světě.

• Víra
  Lídr musí věřit, že cíle jsou dosažitelné, a tuto víru přenášet na svůj tým. Důvěra v sebe, ve svá rozhodnutí a v nastavení týmu je jedna věc, ale věřit týmu jako celku, že dokáže skvělé věci, je věc druhá. Nestačí mít důvěru v celý tým, ale také důvěřovat individuálně jednotlivým členům týmu. Pokud máte v někoho z týmu nedůvěru, je nejvyšší čas začít pracovat na tom, jak to změnit.

• Energie
  Pokud opravdu děláte svoji práci rádi, věříte ve své poslání a vizi, zkrátka když věříte tomu co děláte, tak to lidé prostě vnímají. Vášeň a nadšení pohání každého úspěšného lídra. Energie, kterou do práce vkládá je nakažlivá a strhne celý tým. Taková nákaza entuziasmem a energií je výborná věc.

• Respekt
  O respektu už sem se zmiňoval. Je to ale důležitý dílek do skládačky, tak ho zmíním znovu. Lídr získává respekt férovým přístupem, otevřeností a pochopením. Respektuj a budeš respektován. Přijímat lidi jací jsou, respektovat jejich postoje, názory, víru apod. to jsou jasné znaky někoho, kdo chce lidi vést k něčemu lepšímu, většímu. K něčemu, co by sám nikdy nedokázal.

• Odvaha
  Chce to odvahu být lídrem. Chce to odvahu převzít odpovědnost za lidi i za výsledky. Vy jste ti, na koho se bude ze shora křičet, když se nebude dařit a stejně tak to schytáte od lidí pod vámi, když ten tým budete vést blbě. Chce to odvahu stát si za svými rozhodnutími, čelit výzvám a riskovat, když je to potřeba. Odvaha je nezbytná pro každého lídra. Ale zahrnuje také schopnost přiznat si chyby a z nich se učit. Co víc, zahrnuje to schopnost dovolit lidem v týmu udělat chybu a pak důslednost, aby se z chyby co nejvíc naučili.

• Flexibilita
  S časovou a pracovní flexibilitou se tak nějak počítá, ale je to i schopnost přizpůsobit se změnám, přijímat nové myšlenky a být otevřený různým přístupům je pro lídra klíčová. Flexibilita umožňuje efektivně reagovat na nečekané situace.

• Sebekontrola
  Lídr by měl být schopen kontrolovat své emoce a jednat rozvážně, zejména v náročných situacích. Neznamená to, že jako lídři budete neopravdoví a falešní. Jen se třeba zajdete vyvztekat někam bokem, nebo dotyčného neseřvete před celým týmem apod. Sebekontrola je základem pro udržení důvěryhodnosti a autority.

• Pravda
  Integrita a upřímnost jsou základem důvěry, která je nezbytná pro efektivní vedení. Lídr musí být upřímný a transparentní ve svých rozhodnutích i komunikaci. Občas je potřeba některé věci filtrovat a nepouštět si zbytečně frustraci a vztek do týmu. Ale vědomě lhát, to není cesta. Bere to energii a autenticitu.

• Empatie
  Schopnost porozumět a „nacítit“ se na emoce ostatních je pro lídra výhra. Vědomě se zamýšlet nad tím, co ten který člen týmu asi prožívá, může ulehčit život vám i celému týmu. Empatie vede k lepšímu porozumění potřeb zvýšení motivace jednotlivých členů týmu.

• Motivace
  Lídr by měl být každopádně schopen motivovat a povzbuzovat svůj tým. To zahrnuje rozpoznání a podporu individuálních silných i slabých stránek jednotlivých členů týmu a vytváření prostředí, kde mohou všichni růst a rozvíjet se. O motivaci se dočtete spoustu informací ve článcích Motivace I., Motivace II. a Motivace III.

• Podpora
  Jednou z klíčových vlastností efektivního lídra je schopnost poskytovat podporu svému týmu. To zahrnuje nejen materiální a technické zdroje potřebné pro práci, ale především emoční a morální podporu. Lídr, který podporuje svůj tým, je vnímán jako silný spojenec, který stojí za svými lidmi nejen v dobách úspěchu, ale i v náročných chvílích. Podpora se projevuje v aktivním naslouchání, pochopení individuálních potřeb členů týmu a v přístupnosti. Efektivní lídr také podporuje rozvoj dovedností a kariérního růstu svých lidí, povzbuzuje kreativitu a inovace a vytváří prostředí, kde je každý člen týmu cítí oceněn a důležitý. Skutečná podpora se projevuje nejen slovy, ale konkrétními činy, které pomáhají lidem růst a rozvíjet se jak profesionálně, tak osobně.

• Tolerance
  V moderním leadershipu je tolerance nejen o akceptaci rozdílů, ale také o schopnosti využít tyto rozdíly ve prospěch celého týmu. Efektivní lídr rozumí, že diverzita myšlenek, zkušeností a perspektiv může výrazně obohatit pracovní prostředí a vést k inovativním řešením. Tolerance zahrnuje respekt k různým názorům a postojům a ochotu pracovat s lidmi různých kultur, věkových skupin, pohlaví a profesních zázemí. Lídr, který je tolerantní, vytváří prostředí, kde se každý cítí slyšen a vážen, což podporuje otevřenou a konstruktivní komunikaci. Tolerance také znamená být trpělivý a porozumět, že lidé se mohou učit a růst různým tempem. Tento přístup pomáhá překonávat předsudky a podporuje inkluzivní kulturu, která je klíčová pro úspěšnou spolupráci a současně podporuje osobní rozvoj jednotlivců. Lídr, který praktikuje a podporuje toleranci, tak ukazuje, že rozmanitost není jen nutná, ale je skutečně ceněna a využívána pro dosažení společných cílů.

Zkuste sami sebe ohodnotit v každé z uvedených vlastností na škále od 1 do 10, kde jedna je nejhorší a 10 nejlepší. Pak udělejte celkový součet a napište nám, jak jste dopadli.

Závěr

Na závěr bych rád zdůraznil, že cesta k efektivnímu leadershipu není jednoduchá ani přímá. Vyžaduje neustálé sebezdokonalování, odhodlání a hluboké pochopení sebe sama i těch, které vedeme. Jako lídři musíme být nejen inspirací pro naše týmy, ale také připraveni učit se z našich chyb a neustále se adaptovat na měnící se podmínky. Leadership není jen o dosahování cílů; je to o vytváření pozitivního dopadu na životy lidí a o budování prostředí, kde každý může růst a prospívat. Doufám, že tento článek vám dal trochu inspirace na vaší vlastní cestě k tomu stát se lídrem, kterým jste vždy chtěli být. Vzpomeňte si, že každý z nás má potenciál vést s odvahou, empatií a integritou, a že naše cesty k vynikajícímu leadershipu jsou stejně jedinečné jako my sami.

Mějte se fajn

Moderní leadership

28.1.2024

Vítejte v éře, kde leadership není jen o vydávání rozkazů a udávání směru druhým, ale o životním postoji. Stephen Covey to vystihl, když mluvil o změně principů, kterými se lídr řídí. Přejdeme od teorií, které slibují, že z vás udělají lídra přes noc, k realitě. Leadership je cesta a životní styl, a ne cílová destinace.

Leadership jako životní postoj

Minulost nás učila, že být lídrem znamená držet otěže pevně v rukou. Dnešek nám ale říká něco jiného. Coveyho 7 návyků skutečně efektivních lidí, které jsem absolvoval už před několika lety a dost mi změnily pohled na sebe sama, nám ukazují, že vedení lidí začíná právě uvnitř nás samotných, při změně našich principů a hodnot.

Tradiční vs. moderní vedení lidí

Tradiční vedení bylo často definováno hierarchií a autoritou, kde role lídra byla spojena s mocí a kontrolou. Být lídrem znamenalo být vnímáni spíše jako autoritativní figurky, které stanovují pravidla, udávají tempo a očekávají, že jejich lidé budou následovat jasné pokyny bez zbytečných diskusí nebo snad dokonce odporu. Úkolem lídra bylo zaměřit se primárně na výsledky a úkoly, a na rozvoji a spokojenosti týmu až tolik nezáleželo. Hodnoty jako empatie, podpora a spolupráce byli v tradičním pojetí vedení často zanedbávány ve prospěch efektivity a disciplíny.

Modely tradičního vedení se opírají především o strukturu, konzistenci a předvídatelnost. Tyhle atributy můžou být v určitých situacích užitečné. Jejich důsledkem je ale poměrně striktní a neosobní pracovní prostředí. V tradičním leadershipu není příliš prostoru pro kreativitu a inovace. Důraz byl kladen hlavně na dodržování osvědčených postupů a odmítání rizika. Lídři v tomto modelu často používali přístup "command and control", kde rozhodování bylo centralizováno a komunikace byla top-down, často bez prostoru pro zpětnou vazbu nebo dialog.

V dnešní době, kdy se svět neustále mění a pracovní prostředí se stává stále komplexnějším, se tyto tradiční přístupy ukazují jako nedostatečné. Nyní, když se soustředíme více na lidský element vedení, začínáme chápat, že pravý leadership je o mnohem více než jen o dodržování řádu a vydávání rozkazů. Je to o vytváření vztahů, o podporování růstu a o společném objevování nových cest k úspěchu. Je to o společném dosahování úspěchu, ze kterých tým benefituje a zároveň o maximální možné spokojenosti lidí v celém týmu.

Pojďme se tedy podívat na to, jak má ten moderní leadership vypadat. Prvním v seznamu je pro mě fearless leadership. I když se mnohdy přístupy, o kterých budu psát prolínají, tak fearless je mi asi nejbližší a rozdíl oproti starším přístupům je opravdu razantní. Zatímco teorie od Maxwella nebo Sinka nás učí, že být lídrem znamená být inspirací, fearless leadership více sleduje zájmy a dopad na společnost. Nejde jen o dosahování cílů, ale o to, jak tyto cíle dosáhneme – a to vyžaduje víc než jen manažerské dovednosti.

Fearless leadership
Jednoduše vést s odvahou. V jádru fearless leadershipu je odvaha čelit výzvám a neznámému s otevřenou hlavou a rozhodností. Tenhle přístup k vedení překračuje tradiční hranice, zaměřuje se na inovace, a přijímá rizika jako nezbytnou součást růstu a učení. Je důležité zdůraznit, že „fearless“ lídr není bez strachu, ale umí svůj strach převést na konstruktivní energii, která napomáhá týmu v překonávání překážek a dosahování cílů. Tohle nebojácné vedení vyžaduje vysokou míru sebepoznání, včetně schopnosti uznat vlastní limity a neustále se rozvíjet. Takoví lídři jsou pak ochotni vstoupit do neznámých situací, experimentovat s novými přístupy a učit se z chyb. Místo toho, aby se drželi osvědčených cest, fearless lídři hledají nové možnosti a výraz jako např. „to se nedá“ nemají ve slovníku. Klíčem k fearless leadershipu je také transparentnost a upřímnost. Otevřená komunikace, sdílení svých myšlenek a obav nebo neustálá snaha o vytváření bezpečného prostředí, kde je v pořádku vyjadřovat názory a nápady, to jsou všechno znaky moderního fearless lídra. Navíc je taky snadno poznáte tak, že jsou motivováni nejen dosahováním krátkodobých cílů, ale také dlouhodobým dopadem svých akcí na společnost. Umí dohlédnout za hranice svého týmu, své firmy.

Servant Leadership
Dalším často skloňovaným pojmem Servant leadership. Tento výraz lze přeložit jako “sloužící leadership“. Jedná se tedy o jeden z novějších přístupů k vedení lidí, ačkoli autor tohoto přístupu R. K. Greenleaf poprvé publikoval tuto myšlenku v 70. letech minulého století. Lídr staví sám sebe do role sluhy svých podřízených. Mnohdy se lze setkat s případem, že vedoucí manažeři prahnou po moci
a dokazují ji svým chováním. Často tak činí manažeři s autoritativním, autokratickým až despotickým stylem vedením. Právě “Servant Ledership“ poukazuje na to, jak je důležité, aby se lídr snažil podporovat své podřízené ve smyslu služby, kterou jim poskytuje s cílem dosáhnout jejich spokojenosti. Servant leader se svých podřízených často ptá, zda nepotřebují s něčím, co není v silách jich samotných, pomoci. Servant leader svému týmu slouží, ale neposluhuje. Jako první krok k tomu stát se servat leaderem je potřeba dát manažerskou pýchu a aroganci stranou. Tato myšlenka dále také poukazuje na to, že by se lídr měl ke svým podřízeným chovat tak, jak by chtěl,
aby se podřízení chovali k zákazníkovi.

Situační leadership
Situační vedení, neboli situational leadership, je flexibilní přístup, který zdůrazňuje adaptabilitu lídra podle konkrétní situace a potřeb týmu. V tomto modelu není jedna pevně daná strategie vedení, ale lídr se přizpůsobuje měnícím se okolnostem a individuálním potřebám členů týmu. Důraz je kladen na analýzu situace, pochopení úrovně schopností a motivace týmu, a následné uplatnění jednoho ze čtyř různých stylů řízení, kterými jsou direktivní řízení (většinou při vedení nováčků, kteří potřebují mnoho informací, velkou míru pomoci a kontrolu), koučování (tam, kde pracovník má představu jak si s úkolem poradit, ale stále potřebuje podporu, která přichází ve formě otázek), podpora (když je pracovník téměř samostatný a je potřeba mu dodat odvahy nebo jej nasměrovat správným směrem), delegování (když je člen týmu zkušený a samostatný a vedoucí se na něj může plně spolehnout). Cílem lídra je tedy mít v týmu takové členy, na které může co nejvíce delegovat. Takový tým pak dokáže pracovat stejně dobře i při dlouhodobější absenci svého skupinového vedoucího.

Dalšími pojmy, se kterými se v rámci moderních přístupů k leadershipu můžete setkat jsou:

• Transformational leadership (Transformační vedení)
  Tento přístup zdůrazňuje inspiraci a motivaci zaměstnanců k dosažení výjimečných výsledků. Lídr zde funguje jako katalyzátor pro změnu, podporuje inovace a osobní rozvoj týmu.

• Authentic leadership (Autentické vedení)
  Založeno na pravosti, transparentnosti a integritě. Autentický lídr je sebereflexivní, otevřeně komunikuje a je věrný svým hodnotám a přesvědčením.

• Coaching leadership (Koučovací vedení)
  Tento styl se soustředí na rozvoj jednotlivců a týmů prostřednictvím vedení, které je podobné koučování. Lídr zde působí jako kouč a mentor, podporuje učení a poskytuje zpětnou vazbu pro neustálé zlepšování.

• Democratic leadership (Demokratické vedení)
  Zde lídr zapojuje tým do rozhodovacího procesu, podporuje diskusi a sdílení názorů. Tento přístup podporuje zapojení a vlastnictví rozhodnutí u týmových členů.

• Cross-Cultural leadership (Mezikulturní Vedení)
  Tento styl se zaměřuje na vedení v různorodých a multikulturních prostředích. Uznává a respektuje kulturní rozdíly a hledá způsoby, jak tyto rozdíly využít pro týmový úspěch.

Co se týče multikulti světa, setkáváme se taky stále častěji s pojmy jako diverzní (diverse) leadership a inkluzivní (inclusive) leadership. Tyto přístupy k vedení jsou v dnešním globalizovaném a multikulturním světě stále důležitější.

Diverzní leadership zdůrazňuje, jak moc můžeme benefitovat z různorodosti a jak nám různé pohledy na věc a různé zkušenosti pomáhají v rozhodovacích procesech. O dopadu na týmovou dynamiku nemluvě. V tomto přístupu se lídři soustředí na vytváření týmů složených z lidí s různými kulturními, etnickými, pohlavními a profesionálními aspekty. Cílem je vytvořit prostředí, kde se rozmanitost využívá jako silný zdroj inovací a kreativity.

Inkluzivní leadership jde ještě dál. Klade důraz na aktivní podporu a zapojení všech členů týmu. Inkluzivní lídři pracují na tom, aby každý člen týmu cítil, že je jeho příspěvek cenný a že má rovné příležitosti pro růst a rozvoj. Takový přístup nejen podporuje pocit sounáležitosti a spokojenosti v týmu, ale také vede k lepšímu rozhodování a větší celkové efektivitě.

Závěr

V našem průzkumu moderního leadershipu jsme se seznámili s různými přístupy, od fearless leadershipu po inkluzivní a situační vedení. Každý styl nabízí unikátní perspektivy a strategie, které jsou nezbytné v dnešním rychle se měnícím světě. Zatímco tradiční metody vedení zdůrazňovaly autoritu a kontrolu, moderní leadership klade větší důraz na empatii, adaptabilitu a rozmanitost. Jasně se ukazuje, že účinné vedení není jen o vydávání pokynů, ale o vytváření prostředí, kde může každý růst a přispět k společnému úspěchu. Každý z těchto přístupů přináší unikátní rozměr do světa moderního leadershipu a může být užitečný pro různé situace a týmy.

Jak se vám moderní přístupy zamlouvají?

Pokud v tom máte trochu hokej, dám vám na úplný závěr jednu osobní zkušenost. Pokud chcete být dobrými lídry, zaměřte se na lidi a na vztahy. Dělejte vědomé kroky k tomu, aby byli lidé ve vašem týmu angažovaní (zapojení, motivovaní, …) a spokojení. Aby takoví byli, musí být vaše motivace a nadšení pro věc opravdové. Pokud se vám tohle podaří, tak sice nemáte úplně vyhráno, ale jste na hodně dobré cestě k tomu, být opravdu dobrými a výjimečnými lídry.

Mějte se fajn

Duševní zdraví v kontextu leadershipu

04.02.2024

V dnešní době, kdy je stále více zdůrazňován lidský faktor v pracovním prostředí a celkové pohodě zaměstnanců, je klíčové, aby lídři chápali a podporovali duševní zdraví nejen u sebe, ale i u svých týmů. Věřím, že tohle téma dobře zapadá do kontextu předchozích článků o leadershipu, které se zabývaly důležitými vlastnostmi lídra a moderními trendy ve vedení lidí. Věřím, že pohled na leadership z hlediska duševního zdraví, je v moderních přístupech mnohem důležitější než dřív. Cílem článku je dát komplexnější pohled na to, co to znamená být skutečně efektivním a empatickým lídrem.

K čemu to je?

Význam duševního zdraví v leadershipu přesahuje obyčejné porozumění a podporu. Věřím, že opravdu efektivní lídři si dobře uvědomují, že duševní pohoda jejich týmu je přímo propojena s produktivitou, kreativitou a celkovou atmosférou v pracovním prostředí. V praxi to znamená, že lídři by měli aktivně vytvářet prostředí, kde se dá o nějakém duševním rozpoložení otevřeně mluvit, kde je každému v případě potřeby poskytnuta podpora a kde je každý člen týmu povzbuzován k hledání rovnováhy mezi pracovním a osobním životem. Work-life balance je totiž jedno z nejčastějších témat, která se v koučování řeší.

Dalším klíčovým aspektem je rozpoznání znaků stresu a vyhoření u sebe i u členů týmu. Lídr by měl být vybaven nástroji a dovednostmi, jak efektivně zasahovat a poskytovat podporu, aniž by překročil profesionální hranice. To může zahrnovat pravidelné one-on-one schůzky, kde jsou diskutovány nejen pracovní cíle, ale také osobní pohoda, a vytváření plánů pro zvládání stresu.

Kromě toho by lídři měli sloužit jako vzor v oblasti duševního zdraví. To znamená, že by měli otevřeně sdílet své vlastní zkušenosti a strategie pro udržení duševní pohody, což může povzbudit ostatní, aby také pečovali o své duševní zdraví.

Začleněním duševního zdraví do filozofie leadershipu lídři nejen podporují zdravější pracovní prostředí, ale také budují silnější, více zapojené a loajální týmy. Tím se otevírá cesta k vytváření organizací, kde je duševní pohoda považována za klíčovou součást celkového úspěchu.

Metody a nástroje

1)
Jedním z klíčových přístupů je implementace pravidelných tzv. wellness workshopů. Ne, nejsou to workshopy probíhající ve vířivce nebo sauně. Je to něco s čím jsem se sice v našich českých poměrech ještě osobně nesetkal, ale směrem na západ od nás to docela funguje. Jde o to poskytnout zaměstnancům informace a techniky pro zvládání stresu a podporu duševní pohody. Takové workshopy taky vytvářejí prostor pro otevřenou diskusi o těchto tématech. Součástí můžou být aktivity, jako jsou:

• meditace;

• mindfulness (různé techniky a cvičení);

• práce s emocemi;

• nenásilná komunikace;

• nebo semináře o zvládání úzkostí apod.

2)
Další efektivní možností, jak udržovat mentální zdraví, je poskytnutí různých poradenských služeb, koučů nebo firemních psychologů. Na lídrovi potom je, aby díky, tomu, že se o svoje lidi zajímá, vycítil potenciální problém a nabídl nebo připomněl tyto možnosti danému člověku. Klíčem k úspěchu je také podpora transparentní a otevřené komunikace o duševním zdraví.

3)
Lídři by měli vytvářet bezpečné prostředí, kde se zaměstnanci mohou bez obav vyjádřit své pocity a potřeby. To zahrnuje pravidelné one-on-one schůzky, kde jsou diskutovány nejen pracovní cíle, ale i osobní pohoda. Klíčové je zavedení systému zpětné vazby, kde mohou zaměstnanci vyjádřit své názory a obavy. O zpětné vazbě si určitě ještě povíme detailněji, ale takovým základním kamenem je metoda 3P:

• Pozorování
  popsat situaci bez hodnocení - fakta
  

• Působení
  popsat jak na mě výkony a chování daného člověka působí

• Přání
  vyjádření přání, jak bychom chtěli, aby se činnost nebo chování změnilo.

Tyto nástroje a metody nejenže pomáhají vytvářet zdravější a šťastnější pracovní prostředí, ale také napomáhají k vytvoření silnějších a více zapojených týmů, což je klíčové pro dlouhodobý úspěch jakékoli organizace. Lídři, kteří se aktivně věnují duševnímu zdraví svých týmů, nejenže podporují individuální pohodu, ale také kultivují prostředí, ve kterém může každý prospívat a růst.

Příběh z praxe

Jason Saltzman, CEO a zakladatel inovativní coworkingové společnosti Alley, představuje inspirující příklad lídra, který si klade za cíl integrovat duševní zdraví do svého podnikání a firemní kultury. Jeho přístup k vedení a péči o duševní pohodu zaměstnanců je příkladem toho, jak se to dá dělat lidsky a opravdově.

Saltzman se odvážil otevřeně mluvit o svém boji s generalizovanou úzkostnou poruchou. Jeho upřímnost ve sdílení osobních výzev nejenže pomohla odstranit stigma spojené s duševními onemocněními, ale také inspirovala ostatní k otevřené komunikaci o duševním zdraví. Jeho sdílení zkušeností s úzkostí na veřejných platformách získalo široký ohlas. Přestože si byl vědom možných rizik spojených se sdílením osobních zdravotních informací v profesionálním prostředí, Saltzman cítil, že je důležité mluvit o tom otevřeně. Tímto krokem vytvořil v Alley kulturu, kde je o duševním zdraví bezpečné mluvit, a tím podpořil nejen vlastní pohodu, ale i pohodu svých zaměstnanců.

Jason Saltzman je příkladem lídra, který chápe, že otevřenost a transparentnost v otázkách duševního zdraví nejsou jen otázkou osobní odvahy, ale i základem pro budování silného a podpůrného pracovního prostředí. Jeho odhodlání mluvit o svých výzvách a podpora, kterou poskytuje svým zaměstnancům, jsou dokladem toho, že duševní pohoda by měla být prioritou a základem každé úspěšné firemní kultury

Výzvy a bariéry

V kontextu leadershipu se často setkáváme s výzvami a bariérami, které brání efektivní integraci duševního zdraví do pracovního prostředí. Jedním z největších problémů je stigma spojené s duševními onemocněními. Mnoho lidí, včetně lídrů, se obává otevřeně mluvit o svých duševních výzvách z obavy ze ztráty respektu nebo postavení. Tato obava může vést k tomu, že problémy s duševním zdravím zůstávají skryté a neřešené, což může mít negativní dopad na celý tým i výkon organizace.

Dalším problémem a výzvou je nedostatečné vzdělání a porozumění problematice duševního zdraví. Mnoho lídrů nemá znalosti o tom, jak rozpoznat a jak řešit problémy duševního zdraví, což může vést k tomu, že některé signály a volání  pomoc nejsou včas zachyceny nebo dokonce k nevhodným reakcím ze strany lídra.

Je zkrátka obrovsky důležité, aby organizace podporovaly vzdělávání a otevřenou komunikaci o duševním zdraví. Tím můžeme pomoci rozložit stigma a poskytnout lídrům nástroje, které potřebují k efektivní podpoře duševního zdraví svých týmů a jednotlivých lidí v nich. To zahrnuje poskytování školení, workshopů a zdrojů, které pomohou lídrům lépe porozumět nejen samotným duševním onemocněním, ale i různým momentálním emočním stavům. Tyhle aktivity lídry naučí, jak s vyvolanými emocemi ať už svými, tak cizími pracovat a jak efektivně reagovat na potřeby svých týmů.

Překonání těchto výzev vyžaduje trpělivost, empatii a odhodlání ze strany lídrů. Vytvoření zdravého pracovního prostředí, kde je duševní zdraví stejně důležité jako to fyzické, může mít obrovsky pozitivní dopad na zaměstnance i na celkový úspěch organizace.

Závěr

V trilogii o leadershipu jsme prozkoumali, jak klíčovou roli hraje duševní zdraví v efektivním vedení. Lídři, kteří si jsou vědomi důležitosti duševní pohody, jsou schopni vytvářet zdravější, kreativnější a produktivnější pracovní prostředí. Příklady jako Jason Saltzman ukazují, že otevřenost a transparentnost v otázkách duševního zdraví mohou pozitivně transformovat firemní kulturu a podpořit spokojenost zaměstnanců.

Využití praktických nástrojů, jako jsou wellness programy a školení o duševním zdraví, pomáhá lídrům podporovat své týmy a zároveň rozvíjí prostředí otevřené komunikace a vzájemné podpory. Překonání výzev, jako je stigma a nedostatečné vzdělání v oblasti duševního zdraví, vyžaduje od lídrů trpělivost, empatii a hlavně uvědomění, jak moc může být pro lídra zásadní umět pracovat s emocemi a orientovat se v duševních stavech lidí, se kterými spolupracuje.

V konečném důsledku je začlenění duševního zdraví do konceptu moderního leadershipu nejen morálně správné, ale je to také nezbytný krok k budování silných, inovativních a udržitelných týmů a organizací. Lídři, kteří jsou ochotni jít příkladem a otevřeně řešit duševní zdraví, nejenže podporují zdravější pracovní prostředí, ale také budují týmy, které jsou více zapojené, loajální a připravené čelit výzvám dnešního rychle se měnícího světa.

Mějte se fajn

Vědomé koučování

11.02.2024

O Mindfulness jsem už psal. Dnes bych rád doplnil nějaké další informace a zaměřil se na to, jak tenhle přístup k našim životům pomáhá i v koučování. Samozřejmě, že už definici mindfulness známe, ale pro jistotu ji napíšu znovu. Je to vědomá pozornost v přítomném okamžiku. Je to nehodnotící pozornost. Je to pozornost těkající. Není to tak, že například letecký dispečer, který celý den čumí upřeně do monitoru a opravdu dává pozor, co se tam děje, je strašně mindful. Tahle pozornost je o tom se zvědavostí a maximálním zaujetím sledovat konkrétní děj v daném okamžiku bez jakéhokoli hodnocení. Důsledek toho je, že jsme v kontaktu s přítomností.

Vědomou pozornost můžeme začít „vědomě“ pěstovat sami u sebe, ale použít tyto principy i v týmu nebo celé organizaci může mít obrovský přínos.

Individuální mindfulness

Nejsme ztraceni ve vlastních myšlenkách. Neděje se nám takzvané myšlenkové přežvýkávání. Takže když píšu tyhle řádky, tak žasnu nad tím, jaké to vlastně je zkoumat povrch kláves na klávesnici a mírnou deformaci bříšek prstů při jejich stlačení. Ale hned zas z toho utíkám a zaměřuju se na to, jak v krbu praská dřevo. Jak je to krásnej zvuk. Pak se hned zaměřuju na to, jak je v obýváku trochu cítit kouř. Pak si všimnu, že mám pusu zaplavenou slinama, protože jsem dostal chuť na čabajku, kterou mám v lednici a ten kouř mi jí připomněl. Atd. Je to tak živé a tak osvobozující. To uvědomění kolik takových věcí se děje, když se vlastně na první pohled nic neděje. Je to o tom nejen slyšet ale naslouchat, nejen vnímat ale cítit apod.

Týmové mindfulness

Když je meeting, každý z členů týmu vědomě vnímá, co je komunikováno, co kdo říká, jak se u toho cítí apod. Do týmového mindfulness nepatří mobily na stole (natož v ruce), ani otevřené notebooky, ani nepřítomné koukání z okna. Respektování jeden druhého, naslouchání, zvídavé dotazovaní a zkoumání toho, co se zrovna děje, řeší nebo prezentuje, je něco, co pro nás není samozřejmé a běžné. Přitom taková blbost. J

Organizační mindfulness

Mindfulness není jen o jednotlivci ani o chování v týmu. Je to taky o komunikaci a chování v celé organizaci. V mindful organizaci klesá množství úrazů, zvyšuje se spokojenost zaměstnanců, zvyšuje se efektivita. Mindful přístup počítá s tím, že za hodinu práce by lidé měli prožít alespoň minutu vědomé pozornosti. Časem se naučí být vědomí možná mnohem víc, ale i ta jedna minuta za hodinu dělá rozdíl.

MBCT-L (Mindfulness based cognitive therapy for life)

Kromě toho má minfulness obrovský efekt na duševní zdraví. Kdyby všichni byli odborníky na vědomé vnímání života, tak by psychiatři neměli co žrát. Program MBCT-L je navržen tak, aby lidem pomohl zvládat výzvy každodenního života a podporoval osobní rozvoj. Nejde o žádné kouzelné triky, ale o solidní nástroje, které jsou užitečné pro každého, kdo chce žít plným životem a to bez ohledu na to, jestli zrovna bojují s depresí nebo ne. MBCT-L spojuje osvědčené metody z pozornosti a kognitivně-behaviorální terapie v něco, co je snadno pochopitelné a prakticky použitelné. V průběhu osmi sezení se účastníci učí, jak do života vnést více přítomnosti a uvědomění, což vede k rozvoji pozitivního mentálního nastavení a snižuje stres. Navíc existuje studie, že už po osmi týdnech aktivního praktikování mindfulness se mění struktura našeho mozku. Zvyšuje se plasticita, schopnost se soustředit a líp zvládat např. bolest. (https://www.nature.com/articles/s41598-023-45765-1).

5 aspektů mindfulness

1. Aspekt – pozorování
   Získáváme mnohem větší přehled. Všímáte si drobných detailů.

2. Aspekt – popisování
   Dokážeme lépe popsat minulý děj. Například mnohem lépe převyprávíme film, vtip apod. Navíc, a to je mnohem důležitější, dokážeme lépe popsat, jak se cítíme. Proto to má terapeutické účinky.

3. Aspekt – hodnocení
   Od mindful člověka neuslyšíte: „Ježiš tam je hnusně“. Místo toho řekne třeba: „Cítíš tu vodu ve vzduchu?“

4. Aspekt – absence reakce
   Nereagovat okamžitě. Například nejprve napočítat do deseti nebo se nejprve nadechnout a vydechnout. Dovolit si říct, že na řešení teď nemám kapacitu. Pokusit se odsunout to na jindy.

5. Aspekt – konání
   Dokážeme si užívat i činnosti, které nás běžně úplně nebaví. Ať už je to práce na zahradě, mytí nádobí nebo další nepříliš atraktivní činnosti.

Cvičení 1

Pojďme si udělat takové krátké cvičení. Stoupněte si a otočte se o 360°.

• Vzpomenete si kolikrát na levé a kolikrát na pravé noze jste během otáčení stáli?

• Alespoň si tipněte.

• Pak to udělejte ještě jednou, ale zkuste tentokrát počítat.

• Jaký byl váš tip?

• Vzpomenete si, kolikrát jste se nadechli?

• Tipněte si kolikrát a pak zkuste rekonstruovat tuhle činnost.

Tuhle všímavost můžete opakovat hodněkrát a pokaždé si zkusit uvědomit něco dalšího, něco nového, např.: Kam se dívaly vaše oči? Kolikrát jste mrknuli apod.

Nastavení hranic

Mindfulness se dá ještě lépe vysvětlit na jeho opaku. Jak často jedete na autopilota? Velmi často je to naše ranní rutina. Kolikrát se vám stalo, že jste vylezli z postele a automaticky udělali postupně třeba 5 činností, aniž byste je vnímali? V tomhle autopilotním režimu si života tak nějak nevšímáme. Jaká škoda. Co když jsme zrovna na super místě? Co když máme to štěstí dát si skvělý jídlo? Na autopilota to prostě sežereme a nic z toho nemáme, a kde u toho jsme, je nám v tu chvíli často taky dost jedno. Ale v mindfull režimu nám to vůbec jedno není. Z toho vyplývá, že v nevědomém režimu sice můžeme fungovat, ale je obrovsky prospěšné najít si hranice. Například, když už jsme u toho jídla, tak hranice je ta, že dokud se neuklidním, nezpřítomním a neudělám si přípravu k tomu aktu jezení, tak prostě jíst nebudu. Jo, je to drastický.

Jaké z činností, které běžně děláte, jsou pro vás vždycky vědomé?

Které činnosti nedokážete dělat na autopilota, protože si je opravdu užíváte a záležívá vám na nich?

Ze života

Lidé často potřebují povel k tomu být vědomí. Slyšel jsem krásnej příběh o tom, jak na jednom semináři dali lidem do kávovaru cibetkovou kávu. Na dotaz po pauze, jak jim chutnala káva, většina odpověděla, že dobrá, prostě káva. Přitom to byla možná nejlepší káva, kterou kdy pili. Když to účastníkům sdělili, bylo lidem líto, že to nevěděli dřív. Že by si tu kávu byli bývali užili mnohem víc. Zajímavý co?

Začít s minfulness můžete kdykoli. Základními technikami jsou:

1. Dech
   Prohlubování dechu má obrovský dopad na poznání sebe sama.

2. Sledování svého těla
   Každý den si detailně popište jeden tělesný děj, co jste prožili. Například ponoření těla do vany, napínání svalů při cvičení apod.

3. Pocity
   Jak vám je a co je možné udělat pro to, aby vám bylo lépe?

Komunikace

Celej tenhle přístup je skvělej i pro zlepšení vaší komunikace. Umění nenaskočit na konfliktní situaci, kdy na vás někdo zvedne hlas, a naopak mít připravenou vizi, jak se v takové situaci chcete a budete vědomě chovat, to je zkrátka gamechanger. Zároveň díky tomu, že víte, jak se cítíte, máte přehled i o tom, kolik energie máte na konkrétní komunikaci, se můžete rozhodnout, jestli komunikaci neodložit na příhodnější čas.

Často ty konflikty nebo komunikaci nezvládneme jen proto, že nám dojde energie a trpělivost. Každý den probíhají transakce plusový a mínusový. Když si neuvědomíme, jak na tom jsme, jestli v plusu nebo mínusu, tak si nemůžeme vědomě říct: „Co můžu udělat pro to, aby mi bylo líp?“

Co pro sebe můžu udělat na tělesný úrovni?

Co budu dělat teď dál?

Soucítím sám se sebou?
Jak chcete cítit zdravou lásku k jinému člověku, když jí necítíte sami k sobě?

Vic se dočtete ve článku Mindful komunikace.

Cvičení 2

Vyprávějte a vnímejte své pocity.

Popište:

• Hezkej zážitek – popište situaci, kdy jste měli z komunikace nebo interakce dobrý pocit.

• Ne tak hezkej zážitek – popište situaci, kdy víte, že se ta komunikace moc nepovedla.

• Zážitek, kde jsme vědomě reagovali a situaci zvládli.

V prvním případě si zkuste uvědomit proč to tak bylo. Možná to nebylo tak dobré, jak jste si původně mysleli. Nebo si ani nevzpomenete proč, ale víte, že to bylo dobrý.

V druhém případě zkuste opět hledat pocity a důvody toho, proč se interakce nepovedla. Možná opět nebylo tak zle, jak jste to si na to v první okamžik vzpoměli.

V tom třetím případě by mělo jít o situaci, kde jasně víte, že jste byli sami sebou, že jste záměrně naslouchali a vědomě se v konkrétní interakci rozhodovali.

Koučování

Prakticky celé koučování je o tom žít život vědoměji. Je to takový kurz všímavosti, který je zprostředkovaný ne lekcema ale otázkama. Jedna z úloh dobře kladených otázek je zvyšovat všímavost. Ke zvýšení všímavosti se využívá to, co toho konkrétního člověka baví a co je pro něj důležité. Když si člověk stanoví nějaký cíl, tak ho to vytáhne na nějakou cestu. V rámci mindful koučování je důležité jít po tom, co klienta baví právě pro to, že v tom má větší všímavost a větší energii. Navíc je velmi pravděpodobné, že posun v jedné oblasti, na které enormně záleží, se přesune i do dalších oblastí, které si člověk řeší. Jsou to potom zdroje, díky kterým se snáz bojuje i na dalších frontách. Při takovém koučování se kouč snaží, aby byl klient na své cestě vědomý a sám si všímal toho, co se mu během probírání jeho tématu děje v hlavě, srdci a těle. Vhodné otázky podporující tuhle všímavost v daném okamžiku mohou být:

Co tě na tomhle tématu láká?

Jak poznáš, že ses v tomto tvém tématu posunul?

Když si představíš, že se to povedlo, jak se cítíš?

Kdy za poslední dobu jste byli lepšími, než obvykle býváte?

Kdy za poslední dobu jste mohli být v tomto konkrétním tématu lepší?

Kdy se vám to povedlo zatím nejlíp?

Kdy jste si uvědomili, že s tím potřebujete něco dělat?

Věřím, že mindful koučování souvisí i s pokorou. Už to, že vyhledáte kouče, je známka vaší pokory.

Závěr

Je až s podivem, jak své životy žijeme nevědomě. Doufám, že jste se dozvěděli zas něco nového, a že se třeba začnete učit žít častěji bez autopilota a užívat si toho, že tady můžeme na omezený čas opravdu být.

Mějte se fajn

Work-life balance

18.02.2024

Hranice mezi prací a osobním životem je dneska čím dál méně jasná. Hledat rovnováhu mezi pracovním a osobním životem je čím dál tím více jako hledat Svatý grál – obrovská výzva, často nemožná. Stále se na nás zvyšuje tlak, který přichází ze všech stran. Ať už ten tlak přichází z pracovního, rodinného nebo jakéhokoli dalšího prostředí. Součet jednotlivých tlaků jen zvyšuje složitost situace. V tomto článku se zaměříme na pravdivý pohled na vztah mezi výkonem a tlakem. Budeme zkoumat, jak se koncept pracovního a osobního života vyvíjí v kontextu neustálých změn v pracovním prostředí, technologiích a společenských očekáváních.

Kde se vzal?

Pojem work-life balance, nebo rovnováha mezi pracovním a osobním životem, není novinkou, ale jeho význam a pojetí se v průběhu času výrazně vyvíjely. Tenhle koncept se začal formovat a získával na důležitosti už v dobách průmyslové revoluce, kdy se lidé přesouvali z vesnic a maloměst, kde práce a život byly úzce propojeny, do měst za tovární prací. Vznikla potřeba oddělit pracovní čas od osobního času. Díky globalizaci a využívání moderních technologií začaly organizace nabízet větší flexibilitu (práce na dálku nebo flexibilní pracovní doba), což mělo podpořit lepší rovnováhu mezi prací a osobním životem. Ale tahle změna přinesla nové výzvy, jako je neustálé zapojení a propojení díky tomu, že máme maily a firemní chaty neustále u sebe v telefonu. Často jsme dostupní 24/7, což vede k tomu, že práce proniká do osobního života víc, než je žádoucí. Jsme tak moc spolehliví a flexibilní, až jsme vlastně pořád v práci. Jakkoli moc svojí práci můžete mít rádi, k ničemu dobrému to nepovede. Míra toho jak moc vás práce baví, jak moc jí máte rádi, jen oddaluje nevyhnutelné – vyhoření.

Když práce požírá osobní život

V dnešní době je tlak v práci často považován za nezbytné zlo. Deadliny, očekávání výkonu a konkurenční boj jsou všudypřítomné. Yerkes-Dodsonův zákon ukazuje, že existuje bod, kdy je tlak produktivní – ale překročení tohoto bodu vede k poklesu výkonu a zvýšenému stresu. Problém je, že mnoho firem a jednotlivců tento bod překračuje pravidelně, což vede k vyhoření, úzkosti a depresi. A co je horší, tento tlak se neomezuje jen na pracovní prostředí, prosakuje do osobního života, ničí rodinnou pohodu, vztahy a ohrožuje duševní zdraví.

Rovnováha

Často si lidi myslí, že work-life balance je otázkou správného rozvržení času. Ale ve skutečnosti je to mnohem komplexnější. Ano, čas je důležitý, ale ještě důležitější je, jak se během tohoto času cítíme. Práce, která nás naplňuje a nezatěžuje nadměrným tlakem, může být zdrojem spokojenosti. Na druhou stranu, práce, která nás neustále stresuje, může mít devastující dopady i při omezeném časovém rozsahu.

Abyste tyhle mezní stavy lépe rozlišili, mám pro vás 2 krátké příběhy, jeden o Bohoušovi a druhý o Pepíkovi.

Bohouš je ajťák v menší firmě. Na rozdíl od předchozích zaměstnání, kde se cítil vyhořelý kvůli neustálému tlaku a nadměrným hodinám, konečně našel místo, kde má flexibilitu a možnost pracovat i na svém osobním rozvoji. Bohouš si mohl sám plánovat den, což mu dávalo prostor pro jeho koníčky a čas strávený s rodinou. Práce ho naplňuje, protože může makat na zajímavých projektech a dokonce vnímá, že jeho práce má smysl a dostává se mu uznání. I při řešení náročných úkolů necítí přemíru stresu, protože má podporu týmu. Jeho práce a osobní život jsou v balancu, a tak je spokojený a vyrovnaný. Dokonce i v práci našel ztracenou kreativitu.

Bohoušův příběh je příkladem, jak práce, která respektuje individuální potřeby a podporuje osobní růst, může přinést hlubokou spokojenost a pozitivně ovlivnit celkovou kvalitu života.

Pepík je manažerem ve velké korporaci, kde je velká konkurence a tlak na výkon. Často končí pozdě večer, a když už má volný čas, tak mu hlavou stejně pořád jedou nevyřešené úkoly a deadliny. Pepík se snaží vyhovět všem požadavkům, ale pocit, že musí být neustále dostupný a na všem se podílet, ho vyčerpává.

I když si to Pepa uvědomuje a snaží se v práci trávit času méně, stres už je tak velký, že negativně ovlivňuje jeho zdraví a osobní vztahy. Nedokáže se odpojit ani na dovolené. Relaxovat a užívat si čas strávený s rodinou nebo přáteli se zdá být nemožné. Přichází pocity úzkosti a izolace. Pepíkovo vyhoření je důsledkem neustálého tlaku a neschopnosti najít rovnováhu mezi pracovními požadavky a osobním životem.

Jeho příběh zdůrazňuje, jak důležité je najít pracovní prostředí, které podporuje nejen profesní úspěch, ale také osobní pohodu.

Tlak z okolí: Neviditelný nepřítel

Tlak na výkon nevychází jen z pracovního místa. Sociální média a společenská očekávání vytvářejí obraz "úspěšného" života, který může vést k nezdravým srovnáváním a zvýšenému tlaku, aby splňovali tyhle nezřídka kdy nerealistické standardy. Tento tlak z okolí může být stejně paralyzující jako tlak v práci a může zasahovat do našeho osobního života, omezovat naši schopnost odpočívat a regenerovat.

Strategie hledání rovnováhy a snižování tlaku

• Stanovte si hranice
  Je stěžejní mít nastavená pravidla. Rozlišovat místo a čas kdy se pracuje a místo a čas, kdy se odpočívá. S narůstajícím množstvím home officů jsme si zvykli narušovat náš soukromí prostor prací. Ten prostor, který dřív patřil rodině, odpočinku, koníčkům, apod. Ujasněte si, kdy pracujete a kdy si odpočíváte. Technologie nám umožňuje být "vždy na příjmu", ale je důležité odpojit se a dopřát si čas bez práce.
  

• Prioritizace a delegování
  Není možné dělat vše. Pracujete s to-do listem? Už jste zkusili dát jednotlivým taskům priority? To-do list bez priorit je jako mlýn bez vody. Delegování je jedna ze základních dovedností. Pokud nemůžete delegovat, pak je další důležitá dovednost umět říkat ne. A to především úkolům, které nejsou klíčové. A protože jsme nobullshit, tak vám sem potřebujeme dát základní pravidla pro tyhle dovednosti. Ti z vás, kdo to ovládá, mohou následující body přeskočit.

        Delegování:

1. Vyberte správnou úlohu

2. Vyberte správnou osobu

3. Dejte jasné instrukce

4. Poskytněte potřebné zdroje.

5. Povzbuzení a důvěra delegované osobě

6. Feedback a uznání

        Pravidla pro říkání NE:

1. Buďte přímí, ale zdvořilí

2. Zvažte své priority

3. Nabídněte alternativu

4. Odmítněte bez výčitek

5. Buďte konzistentní

6. Komunikujte jasně důvody
   

• Najděte si práci, která vás naplňuje
  Práce, která je v souladu s vašimi hodnotami a zájmy, s vaším opravdovým já, bude méně stresující a více obohacující. Dělat práci, kterou máte rádi, umíte ji a ještě světu něco přináší, to je velký motivátor a osobní naplnění.

• Cvičení a mindfulness
  Fyzická aktivita a všímavost jsou účinnými nástroji pro snižování stresu a zlepšování duševního zdraví. Umět přerušit práci a jít si zacvičit nebo si udělat rychlé mindful cvičení opravdu dokáže divy. Víc ve článku o Mindfulness a Vědomé koučování.

• Vyhledejte podporu
  Ať už jde o terapii, koučování nebo podporu od přátel a rodiny, nebo jen otevřený rozhovor s kolegy o tlaku v práci, sdílení vašich zkušeností může pomoci. Jsme zvláštní tvorové, a možnost vypovídat se je důležitý způsob naší duševní hygieny.

Závěrem

Work-life balance, uvědomění a práce s všudypřítomným tlakem nejsou jen módní fráze, jsou to klíčové aspekty našeho wellbeingu. Přistupujme k nim s otevřeností, sebeuvědoměním a ochotou dělat změny. Výkon a tlak jsou spojené nádoby; správné řízení jednoho může výrazně zlepšit druhé. Hledání rovnováhy a zvládání tlaku vyžaduje čas, trpělivost a především, odhodlání nepodléhat nerealistickým očekáváním - ať už jsou zevnitř nebo zvenčí.

Mějte se fajn

Schody učení

25.02.2024

Žila, byla jedna mladá žena, říkejme jí třeba Alice, která se chtěla stát profesionální kuchařkou. Vaření jí vždycky moc bavilo, ale měla pocit, že je to jen o tom smíchat pár surovin dohromady a úspěch se dostaví. Jaká blažená nevědomost. Alice je v tuhle chvíli stále na prvním schodu učení…

"Schody učení" je další článek pro ty, kdo se kdy snažili něco nového naučit nebo chtěli jakkoliv zlepšit své dovednosti. Tento koncept má kořeny v psychologii učení a v podstatě ilustruje, že proces získávání znalostí nebo dovedností není lineární, ale spíše postupný, s různými fázemi a občasnými "schody" nebo překážkami, které musíme překonat. Konkrétně se budeme věnovat modelu vědomé kompetence. Tenhle model obsahuje čtyři schody učení. Model se věnuje postupným fázím, kterými procházíme, když se učíme nové dovednosti nebo znalosti. Přesně takovou cestu podnikla Alice, nadějná amatérská kuchařka, která se rozhodla zasvětit svůj život umění kulinářství. Její cesta je příkladem pro všechny, kteří stojí na prahu nové dovednosti, ať už je to vaření, hra na hudební nástroj, nebo učení se novému jazyku. Na začátku své cesty Alice neměla tušení, kolik neví, ale každý krok ji přiblížil k tomu stát se profesionální kuchařkou, kterou vždycky chtěla být. Vítejte v příběhu o čtyřech schodech učení, které musíme zdolat na cestě k získání a osvojení nových dovedností.

1. Nevím, že nevím (nevědomá nekompetence)
   Vraťme se k příběhu o Alici, která na svém prvním schodu neví, že neví. Její případ je klasickým příkladem toho, jak dokážeme být vůči svým vlastním omezením slepí. Lidé často začínají s falešným sebevědomím, protože si nejsou vědomi toho, co nevědí. Když už jsme ochotni ty naše nedostatky vidět, je to jako narazit do neviditelné zdi. Uvědomíme si, že cesta k cíli je mnohem náročnější, než se zdálo na první pohled. Překonání tohoto schodu vyžaduje pokoru a schopnost přijmout zpětnou vazbu. Je to klíčový moment, kdy učení může začít.
   
   Když přišel první pokus o cordon bleu servírovaný skupině přátel a nikdo z nich svojí večeři moc nedal, pochopila, že jen následovat recept nestačí, a že vlastně není tak dobrá, jak si sama myslela. V tomto okamžiku Alice postoupila na druhý schod: Vědomá nekompetence. Byla si bolestně vědomá svých mezer ve znalostech a dovednostech. Teď už věděla, že neví.

2. Vím, že nevím (vědomá nekompetence)
   Druhým schodem je moment sebereflexe, kdy si uvědomíme mezery právě ve svých znalostech nebo dovednostech. Je to kritický bod pro motivaci k dalšímu pokračování a snažení. Přijetí vlastní nekompetence často bolí, ale může vést k dramatickému osobnímu rozvoji. Právě tohle uvědomění je dle mých zkušeností 50% úspěchu. Jedná se tedy o nejdůležitější a nejnáročnější schod, protože tady bojujeme s naší vlastní ješitností a tím, jak vidíme sebe sama. Vidět se v zrcadle a přiznat si, že nevíme nebo neumíme, to je pro mnoho lidí velká věc, která když se nepovede, zavírá dveře dalšímu posunu a růstu.
   
   Alice se v téhle situaci kousla a začala makat na tom, aby se opravdu stala výbornou kuchařkou a začala si plnit své sny. Následovaly měsíce studia, zkoušení, chyb a postupných malých vítězství. S každým novým vařením se Alice učila a zdokonalovala své techniky. Začala být opravdu dobrá, a její kamarádi se už na večeře k ní těšili a nominovali sami od sebe. Ale každý krok vyžadoval úsilí a pozornost. Dosáhla třetího schodu. Začala si být svým vařením jistá, a věděla, že dokáže naservírat výborné jídlo. Alice ví, že ví. Ví, že umí.

3. Vím, že vím (vědomá kompetence)
   Cesta na další schod je většinou velmi dlouhá a vyžaduje trpělivost a odhodlání. To odhodlání, které nám právě dal předchozí schod, kde jsme si uvědomili svoje nedostatky. Právě to nám nalilo energii do žil a díky tomu jsme vytrvalí v procesu učení a nabývání nových skillů. Už víme, jak vykonávat novou dovednost správně, ale to neznamená, že máme vyhráno. Pořád to vyžaduje hodně energie, i když víme, že víme. Pořád to vyžaduje obrovské soustředění a vědomé úsilí, ve kterém když polevíme, začneme dělat chyby. Cílem tohoto schodu je uvědomění, že jsme si jistí, že víme, jak a že dokážeme doručit kýžený výsledek.
   
   Po mnoha měsících intenzivního vaření se Alici stala zvláštní věc. Její ruce začali sekat, krájet, míchat, … úplně sami od sebe. Přistihla se, že už ty činnosti dělá úplně automatiky a vlastně bezchybně. Zmizelo vědomé úsilí. V tomto bodě Alice došla na cestě za svým snem na novou úrověň a věděla, že se může vydat dál a začít přemýšlet o tom, co v co vždycky doufala, ale nikdy si netroufla – založení vlastní restaurace.
   
   Dneska má Alice nejen vlastní restauraci, ale nyní vede kuchařské workshopy, učí ostatní to, co jí kdysi bylo cizí, a často říká, že je pro ní vaření jako tanec - každý pohyb je přirozený a ladný, a jídlo, které uvaří, je nejen jídlo, ale i výsledek její lásky a vášně k tomu, co dokázala…

4. Nevím, že vím (nevědomá kompetence)
   Po dlouhém období praxe se dovednost stává instinktivní a můžeme ji vykonávat téměř automaticky. V téhle fázi učení se daná činnost nebo dovednost může stát součástí naší identity. Není  to ale rozhodně konec cesty. Konečně jsme dosáhli toho, co jsme si vždycky přáli. Umíme to, co jsme se chtěli tak dlouho naučit. Stává se to naší součástí a my s tím můžeme počítat a stavět na tom další kroky vlastního růstu. Neznamená to, že si tohle nové umění odškrtneme a jdeme dál. V tuhle chvíli je nám jasné, jak je důležité nově naučené mistrovství udržovat a rozvíjet dál.

Závěr

Tato cesta odráží nejen učení se dovednostem, ale také osobní růst a vývoj. Každý schod je nezbytný a každý krok vpřed je vítězstvím, které stojí za oslavu. Po zdolání každého ze schodů přicházejí všelijaké emoce a impulsy. Když s takto vyvolanými pocity budeme vědomě pracovat, tak je můžeme maximálně využít ve svůj prospěch a pokračovat díky nim dál na svojí cestě k mistrovství, které tušíme, že díky těmto procesům vlastně nepřijde nikdy. Pořád je co se učit a čím víc víme, tím víc víme, že nevíme. Ale to už hlásal Aristoteles. J

Vám všem, kteří jste na jakémkoli schodu svého učebního procesu, držíme palce, abyste našli energii a motivaci k tomu dosáhnout svých cílů a nevědomého vědění.

Mějte se fajn

Timemanagement

03.03.2024

Když jsem přemýšlel, jaké další téma zpracovat, tak se moje mozkové závity moc nezahřály. Tak nějak se mi ty témata nabízejí samy, a to mě na psaní článků právě moc baví, jak jedna věc vede k další, jak se některá témata propojují nebo na sobě závisí. Hodně jsme se v minulých článcích věnovali tomu, jak je důležité prožívat a vnímat to, co se nám v životech mnohdy i obyčejně děje. Minulý týden to bylo o balancování mezi rodinou a prací. Takže dnes si povíme něco o timemanagementu.

Jak často si podvědomě i zcela vědomě klademe otázku: „Jak jenom to mám sakra všechno stihnout? Jak efektivně využít čas, který mám k dispozici?“ Timemanagement není jen trendy fráze nebo něco, co by se týkalo pouze manažerů a vedoucích pracovníků. Jde o základní dovednost, která ovlivňuje každou oblast našeho života, od profesního výkonu až po osobní pohodu. Proč je to často výsada manažerů? Věřím, že je to právě tím, že se s touhle dovedností lidé v korporátech setkávají násobně častěji, než lidé v jiných profesích a zaměstnáních. Tlak na efektivitu je u těchto mnohdy neefektivních kolosů (korporátů) obrovský. Přitom se jedná o stěžejní dovednost, díky které se výrazně zvyšuje naše spokojenost a duševní pohoda.

Jak na to?

V životě každého z nás existují dvě top věci, které jsou snadno vyčerpatelné, a proto tolik vzácné. Jsou to čas a energie. O energii a jejích zdrojích si povíme zas v nějakém dalším článku. Dnes se zaměřme na čas. První krok ke správnému timemanagementu je pochopení, že čas je skutečně nejcennější a velmi omezený zdroj. Ať už volíme Okamuru, Babiše, Fialu, ať už jsme jakékoli národnosti, barvy pleti, vyznání nebo pohlaví, všichni máme na den přidělený stejný budget hodin. A kolik těch dní má každý z nás před sebou, to nikdy není úplně v našich rukách. Máme přesně stanovený počet hodin každý den a to, jak je využijeme, má přímý dopad na naše celkové štěstí a úspěch. Přesto si mnoho z nás tohoto zdroje necení nebo jím dokonce plýtvá. Pro mě osobně je naprosto stěžejní využívat svůj čas efektivně a tak, abych si na konci dne mohl říct: „Dnes jsem stihl všechno, co jsem potřebovat a užil jsem si to.“

Jedním z nejčastějších omylů v timemanagementu je představa, že jde o to být neustále něčím zaměstnaný. Ve skutečnosti je ale klíčem ne tolik množství odvedené práce, jako spíše její kvalita a význam.

Efektivní timemanagement znamená prioritizovat úkoly, soustředit se na to, co je skutečně důležité, a umět odmítnout to, co nám brání dosáhnout našich cílů. To může být zejména v dnešní době, kdy jsme neustále zaplavováni požadavky a informacemi, velmi obtížné. Ale umět odmítnout úkoly, projekty nebo aktivity, které neslouží našim cílům nebo které by nás přetížily, je klíčové pro udržení duševního zdraví a produktivity. Narazili jsme na to už ve článku o Work-life balance, kde najdete pojmy jako je delegování a umění říkat ne. Zároveň se tam dozvíte pár jednoduchých pravidel, jak tyto dvě stěžejní metody využívat. Existuje ale spousta dalších užitečných technik, které stojí za to vyzkoušet, abychom otěže svého času drželi pevněji ve svých rukách.

• Pomodoro technika
  Tato metoda rozděluje pracovní dobu na krátké intervaly, obvykle 25 minut práce následované 5 minutami pauzy. Po čtyřech takových cyklech si klidně můžete dopřát delší pauzu. Intervaly si obecně nastavte tak, jak vám vyhovují. 25/5 není dogma. Pomodoro technika pomáhá udržet vysokou úroveň soustředěnosti a taky se díky ní pravděpodobně vyhnete pocitům vyhoření.

• Stanovení priorit pomocí Eisenhowerovy matice
  Pan Eisenhower vymyslel takovou matici, díky které si můžete rozřadit úkoly do čtyř kategorií na základě jejich důležitosti a naléhavosti na:

1. ty, které je potřeba udělat hned (důležité hořáky);

2. ty, u kterých se máte čas rozhodnout co s nimi (nehoří a o důležitosti můžete ještě popřemýšlet);

3. ty, které můžete delegovat (důležité, ale nehoří);

4. ty, které můžete odložit nebo dokonce smazat (úkol, který nehoří a zároveň není důležitý).
   
   Rozhodně je tato matice praktický pomocník pro ty, kdo se potýká s velkým množstvím úkolů. Pomáhá rozlišovat mezi úkoly, které vyžadují okamžitou pozornost, a těmi, které mohou počkat, čímž usnadňuje prioritizaci.

• Batch processing
  Tenhle tajemný název neskrývá nic jiného než seskupování podobných úkolů dohromady a práci na nich v jednom časovém bloku, což může výrazně zvýšit efektivitu. Místo střídání různých druhů činností můžete minimalizovat čas strávený přepínáním mezi úkoly.

• Pravidlo dvou minut
  Pokud lze nějaký úkol dokončit během dvou minut nebo méně, udělejte ho okamžitě. Tato jednoduchá metoda může pomoci rychle redukovat množství malých úkolů, které se mohou hromadit a stát se zdrojem stresu. Pokud je to na vás moc velký fofr, udělejte si vlastní pravidlo třeba pěti minut.

• Digital detox
  Omezení používání elektronických zařízení a sociálních médií může přinést nečekaně velké množství času, který může být věnován produktivnějším činnostem. Stanovení konkrétních časů pro kontrolu e-mailů nebo sociálních sítí může pomoci udržet fokus.

• Time blocking (Blokování času)
  Plánování konkrétních časových bloků pro různé aktivity a úkoly může pomoci zajistit, že na vše důležité je vyhrazen dostatečný čas. Tato metoda zabraňuje překrývání činností a zvyšuje pravděpodobnost dokončení úkolů. Tohle vyžaduje už opravdu zkušenosti a sebepoznání. Vědět, jak přesně případně s jakým časovým bufferem počítat.

• Nastavení milníků a deadlinů
  Stanovení jasných milníků a deadlinů pro dlouhodobé projekty nám pomáhá udržet „vlak na kolejích“ a zajistit postupný pokrok směrem k cíli.
  

• Minimalismus
  Myšleno minimalismus v úkolech. Omezení počtu cílů a úkolů na realistické množství může předejít pocitu přetížení a umožnit hlubší zaměření na to, co je skutečně důležité.

Každý z těchto přístupů nabízí unikátní způsob, jak lépe spravovat čas a zvýšit produktivitu. Klíčem je experimentovat s nimi a hledat to, co nám nejlépe funguje. Najít kombinaci strategií, které nejlépe vyhovují našemu životnímu stylu a pracovním návykům. Nemá smysl překopat celý svůj život jen kvůli tomu, že chceme zlepšit náš timemanagement.

Pro účinný timemanagement je zásadní stanovit si jasné cíle. Bez jasných cílů se snadno stáváme obětí okamžitých potřeb a rušivých vlivů, které nás odvádějí od našich skutečných priorit. Když víme, čeho chceme dosáhnout, můžeme lépe plánovat naše dny a týdny tak, abychom se těmto cílům přiblížili. O SMART úkolech se dozvíte ve článku Grow vs. FROM.

Odpočívejte

Hnát se za splněnýma úkolama je sice hezký, ale neudržitelný, když zapomeneme na sebe a na to, že potřebujeme vypnout a zregenerovat. Efektivní využívání času je tedy taky hodně o tom najít si čas na odpočinek a regeneraci. Ironií je, že mnozí z nás se cítí vinni, když si berou čas na odpočinek, přitom právě odpočinek je zásadní pro udržení vysoké úrovně výkonnosti. Přehlížení potřeby relaxace a odpočinku vede ke snížení produktivity a často až k vyhoření.

Závěr

V našem putování světem timemanagementu jsme se dotkli několika klíčových strategií a metod, které nám mohou pomoci efektivněji využívat náš čas - ten nejcennější zdroj, který máme k dispozici. Připomněli jsme si, že efektivní využívání času není jen o tom, abychom byli neustále zaměstnaní, ale o tom, abychom prioritizovali, co je skutečně důležité a uměli odmítnout to, co nám v našich cílech brání.

Zdůraznili jsme význam stanovení jasných cílů, umění říkat "ne", delegování, využívání technik jako Pomodoro, Eisenhowerova matice, batch processingu, a dalších. Co funguje pro jednoho, nemusí nutně fungovat pro druhého. Klíčem je najít a upravit si tyto metody tak, aby co nejlépe vyhovovaly vašemu životnímu stylu a pracovním návykům.

Chtěl bych vás na závěr vyzvat, abyste nejen přijímali informace, ale aktivně experimentovali s různými timemanagementovými strategiemi. Vezměte si z tohoto článku to, co rezonuje s vámi, a aplikujte to ve svém každodenním životě. Všimněte si, jak se vaše produktivita a celková spokojenost mění. Nenechte se odradit, pokud některé metody nebudou ihned fungovat. Je to proces učení a adaptace. Klíčem je najít systém, který vám funguje, a neustále ho zdokonalovat. Takže, místo abychom se nechali ovládnout časem, naučme se my ovládat náš čas. A nezapomeňte, že nezbytnou součástí vašeho úspěšného timemanagementu je také čas strávený regenerací, odpočinkem a s těmi, které máte rádi. Váš čas je váš život, tak ho využijte moudře.

Mějte se fajn

Deep work

10.03.2024

Potom, co jsme prozkoumali témata jako Work –life balance a Timemanagement, přišel čas podívat se na další zajímavý pojem ze světa efektivity a úspěchu. Téma hluboké práce (Deep Work) je fascinující a zásadní pro zvýšení produktivity a kvality výstupů v profesním i osobním životě. V době, kdy jsme online 24/7 a kde rozptylování je cílem každé reklamní kampaně, je hluboká práce tajnou zbraní pro dosažení co největší produktivity a kvality výstupů. Zapomeňte na multitasking a nekonečné přepinkávání e-mailovů. Jedině intenzivní, narušením nepřerušovaná koncentrace vás posune k výsledkům, o kterých se vám dosud jen zdálo. V tomto článku se ponoříme do umění hluboké práce. Co to je? Proč je důležitá? Proč je tak zatraceně těžké ji praktikovat a jak ji můžete začlenit do svého pracovního života, aby vás odlišila od průměru? Připravte se, je čas vykopat běžnou povrchní, nesoustředěnou (mělkou) práci (shallow work) pryč z našich životů.

Co to je?

Cal Newport ve své knize "Hluboká práce: Pravidla pro soustředěný úspěch v roztěkaném světě" přichází s konceptem, který nejen rozlišuje mezi hlubokou a mělkou prací, ale také nabízí konkrétní strategie, jak do svého života začlenit práci, která přináší  výsledky. Pojďme se společně podívat na základní principy hluboké práce a ukázat si, jak je možné dosáhnout vyšší produktivity a osobní spokojenosti.

Jak to vypadá v praxi?

Představte si významného spisovatele, který si vyhradil rána jako svůj čas pro hlubokou práci. Během těchto ranních hodin vypnul veškeré komunikační zařízení a soustředil se výhradně na psaní. Tento nekompromisní přístup mu umožnil dokončit několik úspěšných knih s minimálním rozptylováním a maximální efektivitou – to je hluboká práce v praxi.

Klíč k produktivitě

Zmítáme se mezi nekonečným množstvím zdrojů rozptylování a multitaskingu. Soustředit se na jednu věc tak dlouho, abychom zvládli to, co chceme a v naplánovaném čase, je často neřešitelný problém. Cal Newport přichází s konceptem, který řešení přeci jen nabízí.

Rozdělení

Hluboká práce je definována jako profesionální činnost prováděná ve stavu hluboké koncentrace, která je svobodná od jakéhokoli rozptylování a umožňuje nám využívat naše kognitivní schopnosti v maximální možné míře. Hlubokou práci vžadují úkoly, které jsou vysoce hodnotné a často vyžadují zapojit naše myšlení na vysoké úrovni.

Na druhou stranu, mělká práce zahrnuje úkoly, které jsou logistického charakteru, nevyžadují intenzivní myšlení a jsou snadno nahraditelné. Příklady mělké práce zahrnují kontrolu e-mailů, administrativní a automatizované úkoly a povrchní schůzky.

Už jen to rozlišení mezi hlubokou a mělkou prací je klíčem ke zvýšení produktivity, protože nám umožňuje zaměřit se na úkoly, které skutečně přinášejí hodnotu a posunují nás vpřed ve vlastní kariéře i osobním rozvoji.

Co nám brání?

V současné době je hluboká práce vzácný a ohrožený druh. Je to hlavně díky neustálému rozptylování, které mají na svědomí moderní technologie. Multitasking a neustálá dostupnost na sociálních sítích a e-mailu rozptylují naši pozornost a zabraňují nám věnovat se hluboké práci.

Dalším významným faktorem je naše přirozená psychologická tendence k prokrastinaci. Ruku na srdce, snad každý máme sklon odkládat náročné úkoly, které vyžadují hlubokou práci, ve prospěch méně náročných aktivit, které nabízejí okamžitou odměnu.

Výhody hluboké práce

Hluboká práce má nespočet výhod, od zlepšení kvality a kvantity výstupů po zvýšení osobní spokojenosti z práce a vlastního uznání. Ti, kdo pravidelně praktikují hlubokou práci, často dosahují viditelného osobního růstu a profesního rozvoje.

Hlubkou práci vědomně začali využívat lidé jako Bill Gates nebo autor knihy Cal Newport. Právě díky tomu dosahují mimořádných výsledků v ibkastech svého profesního i osobního života.

Jak praktikovat hlubokou práci

Začlenění hluboké práce do každodenního života vyžaduje disciplínu a plánování. Newport navrhuje několik strategií, jak toho dosáhnout:

• Plánování a prioritizace úkolů
  Vyhraďte si čas na hlubokou práci ve svém kalendáři a chráňte tento vymezený časový blok jako největší svátost. Pokud s tím termínem už jednou hnete, ztrácí pro vás práce na důležitosti a je těžké se k ní vrátit v plné síle v jiný čas.

• Minimalizace rozptylování
  Vytvořte si prostředí, které podporuje soustředění, například vypnutím notifikací na telefonu nebo vytvoření bezpečného a tichého rušení, kde víte, že se dokážete soustředit a doručit ten nejlepší výsledek. Zvažte, jak můžete upravit své pracovní prostředí tak, aby podporovalo hlubokou práci, například použitím nástrojů pro blokování rušivých webových stránek. V boji proti rozptylování notifikacemi a sociálními sítěmi obecně mohou pomoct mobilní aplikace jako např:
  

1. StayFocusd – umožňuje omezit čas strávený na vybraných webových stránkách a v aplikacích. Díky ní si nastavíte časové limity pro každou aplikaci nebo webovou stránku. Aplikace pak blokuje přístup k nim, jakmile dosáhnete limitu.

2. Forest – přímo motivuje uživatele, aby se vzdali svých telefonů a zaměřili se na práci. Když chcete začít se soustředěním, zasadíte v aplikaci virtuální strom. Dokud aplikaci neopustíte a zůstanete soustředěni, strom poroste. Pokud ale telefon použijete, stromu to dobře nedělá. Necháte ho umřít?

3. Offtime – pomáhá sledovat a omezit používání telefonu tím, že blokuje rušivé aplikace, upozornění a hovory (s výjimkou povolených kontaktů). Nabízí detailní přehled o tom, jak trávíte čas s telefonem, a umožňuje vám plánovat „offtime“, kdy potřebujete být bez rušení.

4. Flipd – nabízí rozmanité funkce pro zlepšení digitální pohody, včetně sledování času stráveného na telefonu, motivujících výzev a možnosti „lock away“ režimu, který vás odstřihne od vybraných aplikací na určitou dobu.

5. Freedom – univerzální řešení pro blokování webových stránek a aplikací na všech vašich zařízeních. Umožňuje vám nastavit plánované bloky, během kterých nemůžete přistupovat k vybraným rušivým stránkám a aplikacím, což vám pomáhá udržet koncentraci.

• Cirkadiální rytmy
  Chtěl bych Newportovo doporučení doplnit ještě o jeden bod, a tím je vnímání nějakého našeho denního rytmu. Navnímat, v jaké části dne býváme nejproduktivnější a kdy naopak nejunavenější a neefektivní, a tomu přizpůsobit naplánované bloky práce nad konkrétními úkoly.

Vyvážení hluboké a mělké práce

Hluboká práce vyžaduje intenzivní soustředění a kognitivní úsilí, což může vést k značné psychické únavě, pokud takovou práci nevyvážíme dostatečným odpočinkem a relaxací. Klíčem k prevenci vyhoření je tedy správná rovnováha mezi hlubokou prací a časem stráveným odpočinkem, stejně jako zdravé pracovní návyky, které podporují dlouhodobou udržitelnost a osobní pohodu. Správný balanc mezi hlubokou a mělkou prací je tedy klíčem k udržení produktivity bez rizika vyhoření. Newport doporučuje delegovat mělkou práci tam, kde je to možné, a soustředit se na úkoly, které skutečně vyžadují vaši expertní pozornost a dovednosti.

Závěr

Hluboká práce je nejen cestou k lepším pracovním výsledkům, ale také k osobní spokojenosti a významnému profesionálnímu růstu. Začleněním principů hluboké práce do vašeho života můžete výrazně zvýšit svou produktivitu a dosáhnout cílů, které se zdály být mimo vaše možnosti.

Výzva

Na závěr jsme si pro vás připravili malou výzvu. Vyhraďte si jeden den v týdnu, kdy se budete věnovat výhradně hluboké práci. Vypněte všechny zdroje rozptylování a soustřeďte se na jeden velký úkol, který má pro vás vysokou prioritu. Nemusíte pro to hned vyhradit úplně celý den, ale nějaký časový blok, ani moc malý, ani moc velký, který víte, že je pro vaši hlubokou práci potřeba. Tento jednoduchý krok vám může otevřít dveře k nové úrovni efektivity. Když se vám to povede, nezapomeňte se za to náležitě odměnit.

Mějte se fajn

Cirkadiánní rytmy

17.03.2024

Cirkadiánní rytmy, to je něco, co má každý z nás. Jen je možná nenecháváme pracovat v náš prospěch tak, jak bychom mohli. Vzhledem k tématům, kterým jsme se věnovali v posledních týdnech (work-life balance, timemanagement) je dnešní téma něco, co má na tyhle oblasti zásadní vliv.

Co je to?

Cirkadiánní rytmy by se klidně mohly jmenovat biologické hodiny. Je to opakující se děj s periodou 24h. Má mimořádný vliv na naše zdraví, produktivitu a celkovou pohodu. Souvisí s otáčením Země, s naším vývojem ještě v břiše u mámy, jejími rytmy a kdo ví s čím dalším. Zkoumají se už od pradávna, ale nějaký systematický výzkum probíhá až od poloviny 20. století. Za cirkadiánní rytmy, respektive za objev molekulárních mechanismů, které je řídí, byla dokonce v roce 2017 udělena Nobelovka. Díky těmto výzkumům víme, že cirkadiánní rytmy ovlivňují téměř všechny aspekty našeho biologického fungování, od spánku a imunitního systému až po chování a dlouhověkost. Časové mechanismy regulují nejen fáze spánku a bdění, ale ovlivňují také metabolismus, tělesnou teplotu a produkci hormonů. V moderním světě plném neustálých rozptýlení a tlaku na výkon se může zdát, že naše přirozené biologické rytmy jsou často ignorovány nebo narušovány tím, co je očekáváno a vyžadováno zavedenými pořádky ve společnosti. Ukazuje se, že synchronizace našich aktivit s těmito přirozenými cykly může vést k lepšímu spánku, zvýšené produktivitě a celkovému zlepšení zdraví.

Spát či nespat?

Jedním z klíčových aspektů cirkadiánních rytmů je jejich vliv na kvalitu a délku spánku. Pojďme si přiznat, že spánek je základním stavebním kamenem našeho zdraví a jeho nedostatek může vést k řadě negativních důsledků, včetně snížené imunity, poruchy soustředění a vyššího rizika chronických onemocnění. Zajímavé je, že i když tohle často tušíme, tak na ten spánek kolikrát stejně moc nedbáme. Synchronizace našich aktivit s cirkadiánními rytmy můžeme dosáhnout například tím, že se budeme snažit jít spát a vstávat ve stejnou dobu každý den. Dostatkem kvalitního spánku posilujeme náš energetický štít, díky kterému lépe zvládáme náročné emoce i fyzickou aktivitu. No jo, ale jak mám poznat, kdy po mě můj rytmus chce, abych šel spát a kdy vstával? Trochu nás to vrací k mindfulness. Vědomé vnímání vlastního těla, emocí a myšlenek nám může být tím pravým kompasem, díky kterému své rytmy rozpoznáme. Mimochodem, jak si můžeme být tak jistí, že spát v jednom kuse 1x za 24 hodin je pro nás to pravé? Na většině z nás lze změřit pokles energie a mozkové aktivity mezi jednou a čtvrtou hodinou odpolední. Ony ty siesty mají možná nějaký hlubší význam…

Ranní ptáče nebo sova?

Dejme tomu, že bychom měli možnost být pár dní sami na nějakém krásném a bezpečném místě. Já si představuju chatičku někde na Šumavě. Tam bychom mohli krásně pozorovat, kdy na nás jde únava a kdy se sami pravidelně probouzíme, kdy už jsme dostatečně odpočatí. To udává ten nejdůležitější rytmus, který si často ohýbáme tak, jak potřebujeme nebo jak naši blízcí nebo zaměstnavatel vyžadují. Někdo je ranní ptáče, někdo je sova. Někdo potřebuje spát 8 hodin, někomu stačí 6. Někdo je efektivnější ráno, někdo podává nejlepší výkony k večeru. To všechno má na svědomí náš chronotyp, který udává tyhle individuální preference. Chronotyp je ovlivněný především genetikou, prostředím a věkem.

Světlo

Taky je důležité uvědomit si, jak nás ovlivňuje denní světlo a expozice umělému osvětlení. Přirozené denní světlo pomáhá regulovat naše cirkadiánní rytmy, zatímco příliš mnoho umělého světla, zejména ve večerních hodinách, může narušit produkci melatoninu, hormonu spánku. Minimalizací expozice modrému světlu z elektronických zařízení před spaním můžeme podpořit lepší spánek a větší soulad s našimi cirkadiánními rytmy. Zmíněný melatonin je docela potvora, protože s věkem snadno ubývá a zvyšuje se riziko vzniku závažných onemocnění. Právě tomu se dá předejít respektováním vlastních cirkadiánních rytmů.

Ze světa přírody

Tyhle rytmy nejsou něco, co by bylo unikátní jen pro člověka - na rozdíl od schopnosti myslet.

• Rostliny
  Cirkadiánní rytmy ovlivňují otevírání a zavírání květů u některých druhů rostlin v reakci na světlo a tmu. Také regulují časování fotosyntézy, kdy rostliny využívají denní světlo k produkci energie, a transpirace, procesu vypařování vody z listů.

• Živočichové
  Mnoho živočichů, včetně ptáků a hmyzu, používá cirkadiánní rytmy k určení času migrace, rozmnožování a hledání potravy. Například včely mají vnitřní hodiny, které jim pomáhají pamatovat si časy, kdy jsou květy nejvíce plodné.

• Mořšké organismy
  Příliv a odliv, které jsou důsledkem gravitačního působení Měsíce a Slunce na Zemi, ovlivňují cirkadiánní rytmy mořských organismů, jako jsou některé druhy krabů a korýšů, které se rozmnožují nebo hledají potravu v souladu s přílivovými cykly.

Optimalizace cirkadiánních rytmů

Kromě určení vlastního chronotypu a především naslouchání vlastnímu tělu je prostor pro optimalizaci svých cirkadiánních rytmů v následujících oblastech:

• Přizpůsobení pracovního prostředí
  Nastavení pracovního prostředí, které podporuje naše cirkadiánní rytmy, je důležitým krokem. Pokud je to jen trochu jde, využívejme denního světla během toho, kdy jsme nejproduktivnější. To může zlepšit náladu a soustředění. V případě, že pracujeme v době, kdy je venku tma, je vhodné používat světlo, které napodobuje to denní. Cítíme se pak být více vzhůru. Každý den zkuste být alespoň hodinu na denním světle. Ideálně hned po probuzení.

•  Plánování odpočinku a regenerace
  Stejně důležité jako produktivní pracovní doba je také plánování času na odpočinek a regeneraci v souladu s našimi cirkadiánními rytmy. Naše odpočívání u Netflixu před spaním zkrátka není ten nejideálnější způsob. Co si budem…

• Flexibilní pracovní režimy
  Pokud to naše práce umožňuje, může být příjemnější flexibilní pracovní režim, který bude respektovat naše přirozené biologické rytmy. Práce z domova nebo flexibilní pracovní doba mohou poskytnout prostor pro synchronizaci našich pracovních hodin s naším nejproduktivnějším časem.

• Experimentujte
  Každý jsme originál, a co funguje pro jednoho, nemusí vyhovovat jinému. Nebojme se experimentovat s různými změnami a průběžně upravovat svůj denní režim, abychom našli to, co nám funguje nejlépe. Sledovat kvalitu vlastního spánku, úroveň energie během dne a produktivitu, to jsou důležitá data pro to, abychom mohli své plány upravit podle našich rytmů.

• Pravidelně cvičte, ale ne příliš pozdě večer
  Pravidelná fyzická aktivita může podporovat lepší spánek a posílit naše cirkadiánní rytmy. Cvičte během dne nebo brzy večer, ale vyhněte se intenzivnímu cvičení těsně před spaním. To může narušit váš spánek.

• Jezte podle vašich cirkadiánních rytmů
  Plánujte hlavní jídla pro časy, kdy vaše tělo energii z jídla nejlépe využije - obvykle během první poloviny dne. Snažte se vyhnout těžkým jídlům nebo kofeinu, když se blíží chvíle rozvalení se na gauči před spaním.

• Vytvořte si vhodné prostředí pro spánek
  Většinou je v moci každého z nás zajistit si podmínky pro spánek. Ložnice by měla být tichá, tmavá a pokud možno chladnější než ostatní obytné prostory. Třeba takových 17°C. Tyto podmínky podporují hlubší a klidnější spánek.
  

Začleněním výše zmíněných tipů do vašeho života můžete využít sílu cirkadiánních rytmů k dosažení harmoničtějšího work-life balance a efektivnějšího timemanagementu. Respektováním vašich biologických hodin nejenže zlepšíte svou produktivitu, ale také podpoříte své celkové zdraví a pohodu.

Závěr

Cirkadiánní rytmy jsou něco jako skrytý kód, který řídí naše tělo a mysl. Takový budík v mozku. Ale často ho přehlížíme nebo zanedbáváme v ruchu každodenního života. Tento článek ukazuje na to, jak je důležité respektovat naše biologické hodiny a jak to může být klíčem k lepšímu zdraví, vyšší produktivitě a spokojenějšímu životu. Odhalili jsme, že pochopení a přizpůsobení se svým přirozeným rytmům může vést k výrazným zlepšením v našich životech, a to jak v profesní, tak v osobní sféře. Důležité je, abychom se naučili naslouchat signálům našeho těla a přizpůsobili naší denní rutinu, aby odpovídala našim individuálním potřebám. Výzvou pro každého z nás je teď vědomě aplikovat tyto poznatky do praxe, experimentovat a najít to nejlepší řešení pro sebe. Koneckonců, žít v souladu s našimi cirkadiánními rytmy není jen o lepším spánku či efektivitě během dne, je to o celkovém zlepšení kvality našeho života. Takže si položme otázku: „Jsme připraveni dát našim biologickým hodinám šanci řídit náš život směrem k lepšímu?“ Pojďme společně začít 21 denní výzvou, kdy budeme vědomě pozorovat svoje rytmy a zapisovat si úroveň energie, pocity a další pozorování během dne.

Mějte se fajn

Zdroje

24.03.2024

Kde se bere všechna ta energie a motivace k tomu, abychom ráno vylezli z postele a začali něco dělat? Často je to boj, opustit to bezpečné a pohodlné prostředí, ale pokud jsme zdraví, nakonec to dáme. V naší společnosti se bohužel čím dál víc objevují případy, kdy se ani tento první krok, tedy vylézt z postele, nepodaří. V takových stavech už mluvíme většinou o depresích, které znemožňují normální fungování. V dnešním článku se chceme zaměřit na to, kde brát sílu a energii na nejen tento první krok v novém dni, ale i na všechno to, co musíme i co chceme v daný den, týden, měsíc udělat. Téma vnějších a vnitřních zdrojů energie dává příležitost pro sebereflexi a osobní růst.

Typy zdrojů

Abychom mohli využívat energii ze zdrojů, je potřeba si ty zdroje nejprve uvědomit. A co víc, je fajn mít v tom trochu pořádek a vědět, jaké typy zdrojů vůbec rozlišujeme. Nebudeme to komplikovat a rozdělíme si je na dvě kategorie - vnější a vnitřní.

·        Vnější
Vnější zdroje jsou pro nás jednoduše ty, pro které musíme něco fyzicky udělat. Dojít si na procházku, jít si zasportovat, vyrazit na kafe nebo pivo s kamarádem nebo kamarádkou, vyšplhat na Mount Everest, naučit se nějakou novou dovednost nebo si koupit nový telefon, počítač, auto apod. Tenhle typ zdrojů může být relativně rychle dostupný a musíme si pro něj dojít. Jsou to zdroje, ze kterých čerpáme energii z vnějšku.

·        Vnitřní
Na druhé straně jsou zde zdroje vnitřní. Zdroje, které už v nás někde jsou a my si pro ně jen v případě potřeby můžeme kdykoli sáhnout. Takovými zdroji mohou být naše úspěchy nebo zážitky, na které když si vzpomeneme, tak máme hned lepší náladu a chuť pustit se do něčeho dalšího apod. Mohou to  být jiskřičky (jak tomu v NOBUCO říkáme). Jsou to například vzpomínky na silné chvíle. Mně to funguje třeba tak, že si vzpomenu na to, jak za mnou přišla dcera a jen tak mě objala a dala pusu. To je vám taková energie, že bych mohl lámat skály… Další příklad vnitřního zdroje, který můžu uvést je to, že mě přijali na psychoterapeutický výcvik. Zrovna na takový, kam berou především psychology  a doktory. Až zpětně si uvědomuju, jaký je to úspěch a dodává mi to obrovskou energii. Jen to uvědomění stačí, abych přiložil pod kotlem a získal páru na další činnosti. A to je přesně ono. Tohle všechno a mnohem víc jsou potenciální uvolňovače energie, kterou v sobě máme, aniž bychom o tom třeba věděli.