Databáze článků
Vyberte si ze seznamu článků téma, které vás osloví.
Vyberte si ze seznamu článků téma, které vás osloví.
Nebo nechte vaše podvědomí a intuici, aby rozhodly za vás.
Přečtěte si poslední vydaný článek.
Je úplně něco jiného dosáhnout stavu po změně. Dalo to práci,
ale jsme tam. Jenže co pak? Pak potřebujeme další superdůležitý skill, a to tuhle
se vrhl na další téma, tak dost možná v našem původním tématu zas sklouznu o několik úrovní níž.
Obecně platí, že pokud si potřebujete řešit minulost, není koučing ten správný nástroj. Koučovací rozhovory se striktně zaměřují na budoucnost. V rámci nich se snaží klient
Se svými klienty nejčastěji probíráme témata z oblastí jako jsou práce, zdraví, rodina, vztahy, volný čas, finance, seberealizace, odpočinek apod.
Klient je zodpovědný za témata, která si chce řešit, a dokonce i za výsledek
Mám se zaměřit na dobře definovaný cíl nebo na cestu (proces) k němu?
Je pro mě důležitější vědět, kým se chci stát nebo vědět jakých výsledků chci dosáhnout?
Jsem typem člověka jakým chci být?
Když už víme co dělat, jakými chceme být, čeho chceme dosáhnout, je před námi obrovský úkol, a tím je nastavení návyků, těch správných návyků. A právě nastavení atomových návyků je to, o čem pan Jakub Jasný píše. Je to o nastavení těch nejmenších možných krůčků, které nebolí, ale mají obrovský efekt z dlouhodobého hlediska. Stejně jako lidé jsou i návyky dobré a špatné.
Např. udělat v práci jeden malý úkol navíc každý den může být něco, co nás nijak zvlášť nezdrží ani nás to nebolí, ale na naši kariéru to může mít obrovský dopad.
To, že se naučím jednu novou věc ze mě génia neudělá. S celoživotním přístupem k nikdy nekončícímu učení se však naše osobnost může dosáhnout určité transformace. Učení navíc dává možnost nahlížet věci z různých úhlů pohledu.
To jak se chováme k našemu okolí se často zrcadlí v chování okolí vůči nám. Čím více pomáháme, tím spíš se dostane pomoci i nám. Být v každý den aspoň trochu milejší, vstřícnější, chápavější, apod. vede k vytvoření silných osobních vztahů.
Frustrace z dopravní zácpy, nezvládnuté situace v rodičovství, stres z finanční situace... Samy o sobě jsou tyto stresové situace zvládnutelné, ale z dlouhodobého pohledu mohou vést k vážným zdravotním problémům.
Čím víc si o sobě myslíme, že jsme bezcení, hloupí nebo že se nám něco nelíbí, tím více se učíme vykládat si svět tímto způsobem. Totéž platí i v tom, jak smýšlíme o druhých. Jakmile si zvykneme vidět lidi jako zlé, nespravedlivé nebo sobecké, vidíme takové lidi všude.
Protesty a demonstrace jsou zřídkakdy reakcí na jednu jedinou událost. Spíš se jedná o dlouhou sérii mikroagresí a každodenní nas*anosti, která se opakuje dokud jedna událost nepřeváží misky vah a vznikne požár.
Vzpomínám si, jak jsem si na vejšce nepřál nic jinýho, než abych tu podělanou školu měl konečně za sebou a nemusel se už učit.
Zvědavost je přítel a vede ke zvyšování kompetencí.
V = Výzvy
Přijímání výzev je nutnost.
R = Růst
Zvědavost a výzvy společně rozšiřují komfortní bublinu a umožňují růst.
Níž nabízím několik možných kroků a otázek, které mohou pomoci při práci na rozšiřování komfortní zóny:
Nemohu a ani nechci nikomu říkat, co funguje nebo nefunguje, na to by si měl každý přijít sám. Každý jsme odborníkem jen na vlastní život. Krása koučingu je v tom, že vám pomůže najít odpovědi a cesty, když se je nedaří najít vám samotným. Ale na 100% tam někde uvnitř vás jsou.
Máte pocit, že je potřeba ovládnout multitasking, abyste byli
efektivnější? Někteří lidé si dokonce zakládají na tom, že jsou multitaskeři.
Na mnoha pokusech však bylo pozorováno, že dělat dva úkoly zároveň zabere více
času, než věnovat se jim odděleně, postupně. Nevěříte? Nabízím jednoduchý
experiment, který si můžete vyzkoušet sami klidně ihned. Zkuste si v klidu,
normálním tempem napočítat do 26. Kolik času přesně vám to zabralo? V dalším
kroku si stopněte, jak dlouho trvá vyjmenovat abecedu. Sečtěte tyto dva časy a
porovnejte s tím, jak dlouho trvá vyjmenovat očíslovanou abecedu, tedy 1A,
2B, 3C, …
(bohužel časté čumění do mobilu při řízení, vyřizování emailu během meetingu, …)
(snažíme se nedělat více úkolů najednou, ale také nemáme jasný směr,
kudy jdeme, řešíme jen jednoduché úkoly, ..)
(když
přerušíte svoji práci kvůli telefonu, necháte se zlákat nově příchozím mailem,
FB, IG notifikací apod.)
Ani tady není multitasking
pomocníkem. Navíc je těžké se do této fáze dostat právě díky multitaskingu.
Pořád se učíme a vstřebáváme něco nového, ale než se dostaneme k implementaci
a zprocesování toho, co jsme se naučili, už skáčeme na nějaké další téma.
T
Zároveň se přeskakováním z úkolu na úkol zvyšuje hladina
kortizolu, tedy stresového hormonu. Takže
když to budeme s multitaskingem přehánět, budeme vystreslí a hloupí.
o multitaskingu. Mindfulness tam zaznělo jako zbraň na multitasking. Tak vzhůru do toho.
S odkazem na původní
buddhistický výraz "SATI
a nedejbože zdravý život. Naštěstí je tady mindfulness a
zachrání nás :) Spoiler alert - nezachrání! Zachránit se může jedině každý sám.
Žádná byť sebelepší metoda, filozofie nebo přístup nás nespasí, pokud je
nebudeme používat, trénovat a žít. Pokud se však rozhodneme dát mindfulness
šanci, je tady velká naděje, že díky tomu snížíme hladinu naší denní dávky stresu,
hodíme se do pohody a budeme žít tak nějak vyrovnaněji. Čili vrátíme naši
pozornost zpět každému aktuálnímu okamžiku našeho života, který je právě teď,
nebo teď… teď… Chápeme se, že?
a pocitů a akceptovat je bez našeho hodnocení. Dobrá zpráva je,
že takového skillu může dosáhnout úplně každý. Je to nástroj, jak získat
kontrolu nad vlastní myslí, která s námi umí často hezky zametat.
a
dokonce vylepšit práci s vlastníma emocema.
a
soustředění.
na tomhle blogu.
s mindfulness a snížíte si množství stresu, úzkostí a negativních myšlenek. A to zní docela fajn, nemyslíte?
s vlastní myslí jistě je, vám bude šťastnější, zdravější a spokojenější život.
Tím je myšleno, že si uvědomujeme své emoce, že jim rozumíme a že s nimi dokážeme
efektivně pracovat. Do této oblasti patří například zdravé sebevědomí, zvládání
stresu, vypořádávání se s úzkostnými stavy nebo budování zdravých a
silných vztahů. Právě v této oblasti se schovává to, po čem všichni jdeme –
štěstí. Emoční zralost a emoční zdraví jsou základem šťastného a spokojeného
života.
Duševně zdravý člověk je ten, kdo funguje ve všech
Duševně nemocný člověk je ten, kdo nefunguje v některé z
Není pravidlem ani nutností přecházet z terapie na koučování, i když
někdy může být terapie potřeba, abyste později mohli efektivně pracovat
s koučem. Neexistují žádné vědecké důkazy, které by podporovaly myšlenku,
že nemůžete pracovat zároveň s koučem i terapeutem. Je rozdíl mezi tím
cítit se trochu úzkostně a stavem, kdy úzkost nedovolí dotyčnému ani vylézt z domu.
Je rozdíl v tom mít depku a v tom mít takovou depresi, že nedokážete
pracovat nebo o sebe pečovat. V jednom z případů je terapie potřeba,
v druhém ne.
Pozitivní psychologie je přístup a také
studijní obor, který se zaměřuje na budování pozitivních emocí a pocitů. Pomáhá
zvýšit psychickou odolnost a zdolávat každodenní výzvy. Zaměřuje se na rozvoj
silných stránek a rozvoj hodnot jako jsou čest, vlídnost, odvaha, moudrost a
optimismus. Zlepšuje přizpůsobivost
člověka na okolní vlivy a obecně podporuje rozvoj jedince.
Zkuste se zamyslet nad tím, jaké
pocity ve vás vaše hodnoty vyvolávají?
Vyjádření vděčnosti dokáže
zlepšit náladu, protože díky vděčnosti jsme pozitivnější. Vyjádřením vděčnosti
můžeme posílit naše vztahy. Zlepšováním se v projevování vděčnosti dokonce
údajně můžeme zlepšit své fyzické zdraví.
Stres může být psychický nebo fyzický. To znamená, že
odpověď našeho těla je stejná, ať už nás vystresuje něco, na co myslíme, nebo
něco, čemu jsme fyzicky vystaveni - například zima, útok, výšky apod.
Našemu tělu je ale původ stresu poměrně fuk. Jeho
reakce na stres je vždy stejná. Uprostřed našeho těla jsou řetězce neuronů,
které zařídí, že kdykoli nás něco vystresuje, aktivují tyto neurony naše svaly
a orgány a do těla se vyplavuje epinefrin (adrenalin). Rozšiřují se nám cévy a
krev se hrne tam, kde je to důležité (především do svalů) a naopak se nehrne
tam, kam to důležité není (například se téměř zastaví funkce slinných žláz). Typickými
příznaky stresu jsou: zrychlený dech i tep, zvětšený objem krve ve svalech,
zvýšený tlak a krevní cukr, uvolnění hladkého svalstva (např. střev - na tohle
pozor) nebo rozšířené zorničky.
Jak jsem psal na začátku, stres je pěkná mrcha. Má na
svědomí mnoho špatného. Má negativní dopad na naše duševní zdraví. Přemíra
stresu může vést k depresím, úzkostem, zhoršené kvalitě spánku, ale i celkově
oslabenému imunitnímu systému, kardiovaskulárním problémům a dalším zdravotním
nešvarům. Stres však nemusí být vždycky jen špatný. Může být užitečné vědět,
jak pracovat se stresem. Minimálně to dává šanci se vyhnout výše zmíněným
problémům.
Je to jednoduché. Vždy, když potřebujeme více
odhodlání, energie, síly... Stresor aktivuje naší mysl a ta zaostří naše
smysly. Pokud si tuto situaci včas uvědomíme, můžeme s touto energií a
stavem superhrdinů pracovat a využít to k něčemu přínosnému. Například
odhodlat se konečně udělat to, co dlouho odkládáme nebo čeho se bojíme. Dva
lidé mohou na stejnou stresovou situaci reagovat různě. Dejme tomu, že oba mají
v práci stejný deadline a stejné množství práce, které musí udělat před
tímto deadlinem. Jeden se začne hroutit a propadat úzkostem, druhý se nadechne
a řekne si: „Vzhůru do toho.“ Oba zažívají podobné fyzické projevy stresu, ale
jeden to obrátí v něco dobrého, využije tu energii. Druhému se začne
hroutit svět. Nejtěžší bývá si v tu chvíli uvědomit, že máme možnost
volby, jak na stres zareagovat.
Základní podmínkou použití této dýchací techniky je
uvědomit si potřebu snížit hladinu stresu. Tento způsob dýchání vychází
z běžného chování lidského těla. Když pláčeme, tělo se snaží zklidnit samo
tím, že se přerušovaně a krátce nadechujeme. Metodu je možné použít i pro zklidnění při
usínání. První nádech by měl být pomalý a hlubší. Když se nám druhým nádechem
(resp. přidechnutím) podaří propašovat do plic trochu vzduchu navíc, jedině
dobře. Plíce jsou pozoruhodný orgán. Dva vzduchové vaky s miliony dalších
vzduchových váčků. Kdybychom je rozbalili, zabraly by celý tenisový kurt.
Neskutečné. Tento double nádech pomůže aktivovat celé plíce a zefektivní
následující dlouhý soustředěný a razantní výdech, díky kterému zbavujeme krev
oxidu uhličitého. Tento způsob dýchání stačí opakovat 3 až 5x, než se dostaví efekt.
Za mě skvělá, jednoduchá a hlavně funkční věc.
Co si položit otázku: „Využívám naplno svůj
potenciál?“ Často se pocit štěstí vytrácí, když děláme, co nás nebaví nebo když
jdeme proti nějakému vlastnímu přesvědčení, proti svým hodnotám. Na kolik
procent jste za poslední měsíc byli nejlepší verzí sebe sama? Jaké to ve vás
vyvolává pocity? Věnujme pozornost tomu, kdy jsme opravdu šťastní. Když
nebudeme věnovat svůj čas lidem, se kterými je nám dobře, díky kterým se cítíme
být šťastní, že je v životě máme, tak se začne vytrácet i smysl života.
Napadá mě ještě jedna metoda, která může pomoct na
cestě ke štěstí. Představme si náš život jako desku stolu, kterou podepírají 4
nohy. Tyto nohy představují:
Spolupráce je jen jedním ze 4 možných přístupů
k dané situaci. Volíme tento způsob, když situaci můžeme ovlivnit. Možné
je však ještě jedno řešení, a to uskutečnit změnu jednostranně, silou.
V některých situacích jistě také správné a rychlejší řešení. Pokud však
situaci ovlivnit nemůžeme, můžeme se jí buď přizpůsobit, nebo z takové
situace odejít.
Jak to, že v dobách boomu sociálních sítí přicházíme o
schopnost navazovat vztahy? Proč jsme čím dál míň tolerantní? Proč jsme
sobečtí? Proč si nenasloucháme?
Pokud chceme být efektivnější posluchači, pak je
přítomné naslouchání dalším stupněm. Pokud nasloucháme přítomně, tak už
dokážeme vynaložit nějaké úsilí, abychom omezili rozptýlení, ruchy, podněty,
které by naši pozornost od naslouchání mohly odvádět. Soustředíme se na to, co
dotyčný člověk říká, co bylo řečeno a dokážeme si obsah sdělení vybavit i za
nějakou dobu. Přítomné naslouchání je rozhodně efektivnější než částečné natož
předstírané.
S pojmem aktivní naslouchání se v anglické literatuře
můžeme setkat pod pojmem Powerful Listenig. Překlad toho pojmu se nám hodí,
protože je to pravdu powerful, tedy “mocné“. Ale jak se liší od přítomného?
Nasloucháme a uvědomujeme si hloubku sdělení. Vnímáme, o co ve sdělení jde.
Klademe vhodné otázky, které zlepšují porozumění a podporují flow rozhovoru
tak, abychom lépe pochopili, co bylo řečeno a možná i tomu, co ani vysloveno
nebylo. Zachytit emoce, které se v hovoru objevují, zachytit řeč těla
(postoj, výraz ve tváři, “jiskřičky“ v očích apod.), může být ten zásadní
rozdíl, který ten, kdo nám informaci předává, jistě ocení. Vnímáme hodnoty,
jaké druhá strana zastává. Uvědomujeme si, co druhou stranu může motivovat.
Začíná se projevovat naše vlastní zvědavost.
Dobrá zpráva je, že aktivní naslouchání se dá
naučit. Se zvědavostí se dá poslouchat člověk, kterého třeba nemáme rádi.
Aktivně naslouchat můžeme dokonce i někomu, koho nemáme rádi a navíc, který pro
nás nemá relevantní sdělení. Dobrá zpráva pro všechny ambiciózní lídry, kouče a
všechny, kdo by si rádi tento způsob naslouchání osvojili - aktivně naslouchat
nejde pořád. Je to náročné a vyčerpávající i pro někoho, kdo je v tom
opravdu dobrý… Co teprve pro nás běžné smrtelníky. Dejme tomu, že bychom byli
skutečně dobří aktivní naslouchači. Po 3 hodinách takového naslouchání bychom
byli úplně KO. Cílem je identifikovat lidi (např. manželka, lidi v týmu,
šéf apod.), oblasti, příležitosti a situace, kdy je aktivní naslouchání potřeba
a může přinést výrazné benefity. Z mé zkušenosti se lidé často soustředí
na to, aby byli výkonní, přinášeli výsledky, plnili úkoly. Snad právě díky tomu
jsme si odvykli naslouchat. Trochu nás to vrací k tématu článku z předminulé
neděle. Potřebujeme změnit mindset a dát větší šanci naslouchání. Aktivní
naslouchání je práce, ale pokud jsme lídři, koučové, nebo manželky, manželé,
matky, otcové… je to možná jedna z nejdůležitějších prací, jakým se můžeme
věnovat. Třeba nás překvapí, co všechno se dozvíme, až budeme aktivně
naslouchat.
Upřímně, technik je jich mraky. Můžu se tady
detailně rozepsat o parafrázování, zrcadlení, objasňování, shrnování, ocenění a
povzbuzování, nebo si to prostě vygooglí každý, kdo touží znát nějaký jejich
teoretický základ. Za mě je mnohem důležitější věnovat se vědomě
s nezaujatostí, pokorou a zvědavostí tomu, co druhá strana říká. Protože
už víme, že je celé to aktivní naslouchání makačka, je důležité v reálném
čase vyhodnocovat, zda je přesně tohle ta situace, kdy chci nebo potřebuju
aktivně naslouchat. Pokud se rozhodnu pro aktivní naslouchání v nevhodných
situacích, může mi pak chybět energie a pozornost v situacích, kdy by to
bylo mnohem vhodnější.
Bez emocí se nedokážeme rozhodovat, nedokážeme
rozluštit své sny a vize, nedokážeme stanovit správné hranice ani se nedokážeme
chovat obratně ve vztazích, nedokážeme identifikovat svá očekávání ani podpořit
očekávání druhých a nedokážeme se spojit se svými nejdražšími nebo je dokonce
najít. (Karla Mclaren).
Proč to tak je?
Můžu a chci s tím něco
udělat?
Nechuť zní divně co? Mám tím na mysli emoce jako
nevrlost, rozmrzelost apod. Nicméně, nechutenství jako reakce na něco fakt
hnusnýho sem taky patří. Stejně tak jako sem patří nevrlost a rozmrzelost
z morálních hodnot některých lidí. Může to být reakce našeho těla na
nějaké bezpráví apod. Opět je to emoce, které když si všimneme včas, můžeme si
život zjednodušit a vyhnout se přívalu intenzivnějších emocí tohoto typu.
Existuje spousta dalších negativních emocí, se kterými
je potřeba se nějak v životě vypořádat. Je jen na nás, jak sami sobě
budeme chtít naslouchat a jak těmto emocím dáme volný průchod, aniž bychom jim
podlehli.
Určitě patřím mezi ty, kteří svoje emoce občas
potlačí. A dělám to, i když vím, že to nikdy nic dobrého nepřineslo. Například
jako když jsem se v práci cítil být podhodnocen. Když jsem poprvé
v kariéře dospěl do bodu, kdy jsem si měl říct o více peněz. Vyvolávalo to
ve mně až úzkost. Snad si to nesu z dětství, že nemám rád řešení otázky
peněz a vše s tím spojené. Ale potřeba řešit tohle téma byla velmi silná. Bohužel
jsem v sobě tu úzkost, strach, ale i nadšení z očekávání vyššího
platu dlouho dusil a na žádném z rozhovorů se šéfem jsem téma peněz
neotevřel. Tím se zvedala vlna naštvanosti na sebe sama. Dospělo to tak daleko,
že jsem radši začal chodit po pohovorech a sehnal firmu, která mi dala nabídku
a ohodnotila mě podle mých představ. Podat výpověď ve mně ale vyvolávalo také
pekelné pocity. Ale už jsem udělal první krok, tak jsem s tím musel jít na
světlo světa i před šéfem. Nakonec se ukázalo, že původní firma nemá problém
ohodnotit mě podobně jako jiný potenciální zaměstnavatel a já tak mohl zůstat ve
stejné společnosti a za lepší plat. Kdybych však tenkrát lépe pracoval se svými
emocemi, mohl jsem ušetřit spoustu nezdravého potlačování emocí, nervů a času
nejen sobě.
V dnešním moderním světě jsou naštěstí emoce stále
častější téma a naše schopnost porozumět jim se snad vyvíjí tím správným
směrem. Nástroje i možnosti jsou pro většinu z nás dostupné. Je super, že
na emoce čím dál častěji nahlížíme jako na něco, co je naše a co dokážeme
ovlivnit. Že to nejsou nějaké nekontrolované síly, na které můžeme všechno
svádět. Tento posun v našem vnímání emocí (změna mindsetu) nám umožňuje
vnímat emoce jako průvodce, kteří nám dávají možnost nahlížet na naše potřeby,
touhy a hodnoty. Emoční inteligence (EQ), tedy schopnost rozpoznat, porozumět a
efektivně zvládat emoce, je rozhodně jeden z pilířů, na kterém lze stavět
vlastní štěstí. Zvyšováním naší emoční inteligence zvyšujeme svoje šance
zlepšovat se v řešení každodenních situací. Prakticky by tady měla platit
přímá úměra. Tedy čím vyšší EQ, tím lepší vztahy, tím lépe se dokážeme
rozhodovat a celkově je všechno lepší a zalité sluncem. Souhlasíte?
Emoce nejsou nic, čeho bychom se měli bát nebo
co bychom měli ignorovat, nedej bože potlačovat. Byly tady, jsou a budou, i
kdybychom se stavěli třeba na hlavu. Mnohem přínosnější je pro nás ty emoce
poznat, pochopit a pracovat s nimi. Je to začátek všeho. Jak máme být
zdraví, šťastní a úspěšní, když neznáme sami sebe? Pojďme si dovolit přijmout i
emoce jako jsou strach, smutek, vztek apod. a usilovat o větší emoční
rovnováhu. Pojďme se na tuhle cestu poznání vypravit společně. Být si vzájemně
oporou a respektovat emoce. A nejen ty svoje, ale i emoce ostatních. Pevně
věřím, že je to dokonalý způsob, jak žít život naplněný štěstím.
Abychom dokázali motivovat druhé, je dobré vědět
nejen, co je baví, ale také v čem jsou opravdu dobří.
Ještě jsem nikdy nepotkal supermana. I ten
nejschopnější člověk, kterého jsem potkal nebo dokonce měl tu čest mít ve svém
týmu, neuměl všechno. Vždy je tam jedna nebo více slabších stránek. Je to tak
v pořádku. Je opět na lídrech, aby posoudili, jak moc tyto slabé stránky
ohrožují celý tým. Pokud ohrožují, je potřeba vymyslet, jak to udělat, aby
neohrožovaly. A když neohrožují, tak zvážit, jestli je opravdu potřeba
s tím vůbec něco dělat. Je to čistě individuální a drobné odlišnosti ve
vnímání takových potřeb dělají velký rozdíl mezi lídry. Tím spíš mezi úspěšnými
lídry.
Jednou z cest do pekel, se kterou se sám někdy
potýkám, je uspokojivý status quo. Zdá se nám, že všichni jsou motivovaní, že
všechno běží, jak má, až to tak nakonec vůbec není. Je potřeba neustále
zjišťovat a zkoušet, co by šlo zlepšit. Nenechat se opít rohlíkem, ale neustále
zpochybňovat současný stav. Aby tohle fungovalo, je dobré mít v týmech
lidi, kteří jsou houževnatí a odolní vůči změnám. Nechápejte mě špatně, není
cílem dělat změny, aby se něco dělo. Když něco funguje, tak proč to měnit, že?
Někdy si toho ani nevšimneme, že už něco nefunguje, a jakmile to postřehneme,
je už často pozdě. Pak nás to stojí čas, energii, lidské zdroje, abychom se
dostali zpět do hry.
Právě tenhle třetí krok se často opomíjí. Divíme se,
že pořád ještě nejsme ti osvícení, když jsme všem odpustili a všichni nás mají
rádi. Stačí, že tam uvnitř v hlavě pořád něco kvasí, nějaká sebenas*anost.
Na to, že nejsme dost hubení, že něco nedokážeme dotáhnout apod. Na tom se dá
pracovat i díky koučování a tím nastartovat cestu k odpuštění sama sobě.
Nestyďte se začít malými cíli.
Kritické myšlení neznamená automaticky všechno
zpochybňovat nebo být negativní vůči všem názorům nebo informacím, které se
k nám dostanou. Je to spíš o vyváženém hodnocení informací, důkazů a
argumentů.
Ujasněte si otázku nebo téma, o které se jedná.
Definujte pojmy a vyhněte se nejasnostem. Nešířit názor dokud mu opravdu dobře
nerozumím. Stejně tak nezavrhovat postoj nebo názor kvůli tomu, že mu
nerozumím.
AI může analyzovat to, co klient říká. AI zachytí
úplně všechno, zatímco koučovi může něco proklouznout. Z textového nebo
zvukového záznamu dokáže identifikovat klíčová slova nebo fráze, které nejen že
prozradí, co je pro klienta opravdu důležité, ale také ukazují vzorce myšlení
nebo emoční stavy.
Důležitost zpětné vazby jsem zmiňoval už mnohokrát a
právě AI je skvělý pomocník. Během rozhovoru
může koučovi
AI může sledovat pokrok klienta v čase. Což
dokáže samozřejmě i kouč, ale AI je tady v roli pozorovatel - pomocníka,
který umí detailně analyzovat změny v odpovědích a chování. Pomáhá koučovi
identifikovat oblasti, kde došlo k významnému rozvoji nebo místa, na která
je potřeba se více zaměřit.
AI dokonce může koučovi pomoct regulovat délku sezení.
Navíc umí říct, kdy je klient nejvíce otevřený, což umožňuje kouči efektivněji
řídit sezení.
AI může nabídnout podklady a analýzy, které koučovi pomohou lépe porozumět tomu
jak a kam dále směřovat koučovací proces.
Chováme se v souladu s našimi
hodnotami. Téměř nikdy nebo jen velmi málo dokážeme jednat proti vlastním
přesvědčením a principům. → Když jsme konzistentní a dodržujeme naše vlastní
zásady a hranice, pak jsme pro ostatní důvěryhodní a uvěřitelní.
Být dobří v tom, co děláme, je další
základní předpoklad toho, proč by nám lidé měli věřit. S rozvinutými
schopnostmi jde ruku v ruce i úspěch. Čím jsme lepší, tím více času máme
věnovat se ostatním atributům a zvyšovat svoji důvěryhodnost. → Když jsme
v něčem dobří a úspěšní, máme určitou autoritu. Lidé mají tendenci věřit
šikovným a úspěšným lidem.
To znamená, že děláme správné věci. Pomáháme,
podporujeme a ne proto, že nám samotným to něco přinese. Ono nám to samozřejmě
něco dá, ale neměl by to být primární motiv. Víc najdete ve článku Vstřícnost a
vděčnost. → Když ostatní vidí, že jim rádi pomůžeme a vyjdeme vstříc, že nám na
nich záleží, tak to do vztahu vnáší opět další dávku důvěry.
To jak nás lidé vnímají, je pro získání nebo
ztrátu důvěry zásadní. Mrzoutům, stěžovačům, pomlouvačům, udavačům a podobným
charakterům se prostě moc věřit nedá. → Pozitivní a aktivní lidé, kteří nám
energii předávají a ne berou, si naši důvěru získávají tak nějak automaticky.
Nakonec stoikové zdůrazňují význam rozlišování mezi
tím, co můžeme a co nemůžeme ovlivnit. Toto rozlišení nám pomáhá uvolnit se od
zbytečného stresu a soustředit se na to, kde můžeme skutečně udělat rozdíl. Je
to o tom naučit se soustředit energii tam, kde nějak můžeme věci ovlivnit, místo toho,
abychom se zbytečně trápili kvůli tomu, co změnit prostě nemůžeme.
Stoicismus nabádá k neustálému seberozvoji a osobnímu růstu, což nám
umožňuje lépe čelit výzvám a neustálým změnám v našem životě. Koresponduje to tedy i
s tím, že si zrovna čtete tenhle článek. Vzděláváte se, makáte na sobě.
Stoicismus posiluje mentální odolnost vůči každodenním stresům a
nepředvídatelným situacím. Učí nás, jak zůstat klidní a vyrovnaní, i když se
věci nedaří podle plánu. To se dá trénovat každý den. Jak často se vám stane,
že věci nejdou podle plánu? Co to s váma dělá, když se plány začínají
sypat?
Pravidelné zhodnocování našich postojů a akcí může pomoci udržovat náš
mindset. To může zahrnovat nastavení denních cílů a večerní vyhodnocení, jak
dobře jsme tyto cíle v konkrétní den plnili. Nemusíme být až příliš analytičtí. Stačí si
uvědomit, co všechno jsme zvládli, co z toho, co jsme udělali, nám udělalo radost apod.
Najdete o tom tady celý článek. Představováním si těch nejhorších
možných scénářů se na ně dokážeme připravit. Když se budeme seznamovat s tím, čeho se
bojíme a naučíme se, že většinou se tenhle disaster stejně nestane.
Dáváme si taková předsevzetí, která jsou příliš
ambiciózní nebo nejasná. Příkladem může být "zhubnout" nebo "být
šťastnější". Tyto cíle nejsou konkrétní a mohou být příliš abstraktní na
to, abychom věděli, jak na ně dosáhnout. Už jsem to tady někde v jiném
článku psal. Definice toho, čeho chceme dosáhnout, je základní kámen úspěchu.
Bez jasně naplánovaných jednotlivých kroků, jak dosáhnout
cíle, se předsevzetí často ztrácí v každodenním shonu. Bez plánu naše
předsevzetí prostě tak nějak vysublimuje a ustoupí jiným důležitějším věcem,
starostem nebo radostem.
Často očekáváme rychlé výsledky a když je nevidíme,
snadno nás to odradí. Prostě čekáme, že když si dojdeme párkrát zacvičit, tak
budeme vypadat jako Arnold, že přestaneme kouřit a okamžitě se nám zlepší
fyzička apod. Chybí nám trpělivost a i takový ten pohled na komplexnost toho,
co díky předsevzetí chceme změnit. Že zhubnout neznamená přestat žrát, že to
neznamená najít si jednu metodu hubnutí a do té dát všechno. Často jedno
souvisí s druhým a to druhé souvisí se třetím a čtvrtým atd. Rozumíme si…
Jen proto, že se bojíme neúspěchu, se rovnou stavíme
do role poražených. Mnozí z nás mají tendenci podvědomě sabotovat své úsilí
kvůli strachu z neúspěchu nebo kvůli nízkému sebevědomí. Kvůli špatné zkušenosti
nebo kvůli zažitým vzorcům svého chování nebo třeba i díky chování svých
rodičů.
Podpora je skvělá, důležitá a strašně silná věc. Bez
podpůrného prostředí nebo komunity může být těžké udržet se na správné cestě.
Když se zapíšete na nějaký kurz s kámošem, máte mnohem větší šanci, že ho
dokončíte. Mít někoho, kdo vám řekne: „Zvedej zadek, jdeme cvičit.“
Výčet konkrétních pozitivních změn nebo uvědomění,
které vyplynuly z nehody nebo náročné situace. Například nová přátelství s
lidmi, které jste potkali, zlepšení rodinných vztahů nebo větší všímavost a
ocenění obyčejných věcí v životě. Pro mě to bylo hned několik zjištění.
Uvědomil jsem si, jak je Kodiaq bezpečný auto. Uvědomil jsem si, že už příliš
dlouho řídím takzvaně na „autopilota.“ Řídím rád a od té doby, když řídím,
užívám si to a snažím se nemyslet na moc dalších věcí. Vlastně cítím vděčnost
za to, že se to stalo, třeba mě to uchránilo před něčím horším, kdybych pokračoval
ve svym nepřítomným stylu řízení.
Tento přístup zdůrazňuje
inspiraci a motivaci zaměstnanců k dosažení výjimečných výsledků. Lídr zde
funguje jako katalyzátor pro změnu, podporuje inovace a osobní rozvoj týmu.
Založeno na pravosti,
transparentnosti a integritě. Autentický lídr je sebereflexivní, otevřeně
komunikuje a je věrný svým hodnotám a přesvědčením.
Tento styl se soustředí na rozvoj jednotlivců
a týmů prostřednictvím vedení, které je podobné koučování. Lídr zde působí jako
kouč a mentor, podporuje učení a poskytuje zpětnou vazbu pro neustálé zlepšování.
Zde lídr zapojuje tým do
rozhodovacího procesu, podporuje diskusi a sdílení názorů. Tento přístup
podporuje zapojení a vlastnictví rozhodnutí u týmových členů.
Tento styl se zaměřuje na vedení v
různorodých a multikulturních prostředích. Uznává a respektuje kulturní rozdíly
a hledá způsoby, jak tyto rozdíly využít pro týmový úspěch.
Jedním z klíčových přístupů je implementace
pravidelných tzv. wellness workshopů. Ne, nejsou to workshopy probíhající ve
vířivce nebo sauně. Je to něco s čím jsem se sice v našich českých
poměrech ještě osobně nesetkal, ale směrem na západ od nás to docela funguje.
Jde o to poskytnout zaměstnancům informace a techniky pro zvládání stresu a
podporu duševní pohody. Takové workshopy taky vytvářejí prostor pro otevřenou
diskusi o těchto tématech. Součástí můžou být aktivity, jako jsou:
Další efektivní možností, jak udržovat mentální
zdraví, je poskytnutí různých poradenských služeb, koučů nebo firemních
psychologů. Na lídrovi potom je, aby díky, tomu, že se o svoje lidi zajímá,
vycítil potenciální problém a nabídl nebo připomněl tyto možnosti danému
člověku. Klíčem k úspěchu je také podpora transparentní a otevřené komunikace o
duševním zdraví.
Lídři by měli vytvářet bezpečné prostředí,
kde se zaměstnanci mohou bez obav vyjádřit své pocity a potřeby. To zahrnuje
pravidelné one-on-one schůzky, kde jsou diskutovány nejen pracovní cíle, ale i
osobní pohoda. Klíčové je zavedení systému zpětné vazby, kde mohou zaměstnanci
vyjádřit své názory a obavy. O zpětné vazbě si určitě ještě povíme detailněji,
ale takovým základním kamenem je metoda 3P:
popsat situaci bez hodnocení - fakta
popsat jak na mě výkony a chování
daného člověka působí
vyjádření přání, jak bychom chtěli,
aby se činnost nebo chování změnilo.
Vraťme se k příběhu o Alici, která na
svém prvním schodu neví, že neví. Její případ je klasickým příkladem toho, jak
dokážeme být vůči svým vlastním omezením slepí. Lidé často začínají s falešným
sebevědomím, protože si nejsou vědomi toho, co nevědí. Když už jsme ochotni ty
naše nedostatky vidět, je to jako narazit do neviditelné zdi. Uvědomíme si, že
cesta k cíli je mnohem náročnější, než se zdálo na první pohled. Překonání
tohoto schodu vyžaduje pokoru a schopnost přijmout zpětnou vazbu. Je to klíčový
moment, kdy učení může začít.
Když přišel
první pokus o cordon bleu servírovaný skupině přátel a nikdo z nich svojí
večeři moc nedal, pochopila, že jen následovat recept nestačí, a že vlastně
není tak dobrá, jak si sama myslela. V tomto okamžiku Alice postoupila na druhý
schod: Vědomá nekompetence. Byla si bolestně vědomá svých mezer ve znalostech a
dovednostech. Teď už věděla, že neví.
Druhým schodem je moment sebereflexe, kdy si
uvědomíme mezery právě ve svých znalostech nebo dovednostech. Je to kritický
bod pro motivaci k dalšímu pokračování a snažení. Přijetí vlastní
nekompetence často bolí, ale může vést k dramatickému osobnímu rozvoji. Právě
tohle uvědomění je dle mých zkušeností 50% úspěchu. Jedná se tedy o
nejdůležitější a nejnáročnější schod, protože tady bojujeme s naší vlastní
ješitností a tím, jak vidíme sebe sama. Vidět se v zrcadle a přiznat si,
že nevíme nebo neumíme, to je pro mnoho lidí velká věc, která když se nepovede,
zavírá dveře dalšímu posunu a růstu.
Cesta na další schod je většinou velmi dlouhá
a vyžaduje trpělivost a odhodlání. To odhodlání, které nám právě dal předchozí
schod, kde jsme si uvědomili svoje nedostatky. Právě to nám nalilo energii do
žil a díky tomu jsme vytrvalí v procesu učení a nabývání nových skillů. Už
víme, jak vykonávat novou dovednost správně, ale to neznamená, že máme vyhráno.
Pořád to vyžaduje hodně energie, i když víme, že víme. Pořád to vyžaduje
obrovské soustředění a vědomé úsilí, ve kterém když polevíme, začneme dělat
chyby. Cílem tohoto schodu je uvědomění, že jsme si jistí, že víme, jak a že
dokážeme doručit kýžený výsledek.
Vyhraďte si čas na hlubokou práci ve svém kalendáři a
chráňte tento vymezený časový blok jako největší svátost. Pokud s tím
termínem už jednou hnete, ztrácí pro vás práce na důležitosti a je těžké se
k ní vrátit v plné síle v jiný čas.
Vytvořte si prostředí, které podporuje soustředění,
například vypnutím notifikací na telefonu nebo vytvoření bezpečného a tichého
rušení, kde víte, že se dokážete soustředit a doručit ten nejlepší výsledek.
Zvažte, jak můžete upravit své pracovní prostředí tak, aby podporovalo hlubokou
práci, například použitím nástrojů pro blokování rušivých webových stránek.
V boji proti rozptylování notifikacemi a sociálními sítěmi obecně mohou
pomoct mobilní aplikace jako např:
Cirkadiánní rytmy ovlivňují
otevírání a zavírání květů u některých druhů rostlin v reakci na světlo a tmu.
Také regulují časování fotosyntézy, kdy rostliny využívají denní světlo k
produkci energie, a transpirace, procesu vypařování vody z listů.
Mnoho živočichů, včetně ptáků a
hmyzu, používá cirkadiánní rytmy k určení času migrace, rozmnožování a hledání
potravy. Například včely mají vnitřní hodiny, které jim pomáhají pamatovat si
časy, kdy jsou květy nejvíce plodné.
Příliv a odliv, které jsou
důsledkem gravitačního působení Měsíce a Slunce na Zemi, ovlivňují cirkadiánní
rytmy mořských organismů, jako jsou některé druhy krabů a korýšů, které se
rozmnožují nebo hledají potravu v souladu s přílivovými cykly.
Nastavení pracovního
prostředí, které podporuje naše cirkadiánní rytmy, je důležitým krokem. Pokud
je to jen trochu jde, využívejme denního světla během toho, kdy jsme
nejproduktivnější. To může zlepšit náladu a soustředění. V případě, že pracujeme
v době, kdy je venku tma, je vhodné používat světlo, které napodobuje to denní.
Cítíme se pak být více vzhůru. Každý den zkuste být alespoň hodinu na denním
světle. Ideálně hned po probuzení.
Stejně důležité jako
produktivní pracovní doba je také plánování času na odpočinek a regeneraci v
souladu s našimi cirkadiánními rytmy. Naše odpočívání u Netflixu před spaním
zkrátka není ten nejideálnější způsob. Co si budem…
Pokud to naše práce umožňuje,
může být příjemnější flexibilní pracovní režim, který bude respektovat naše
přirozené biologické rytmy. Práce z domova nebo flexibilní pracovní doba mohou
poskytnout prostor pro synchronizaci našich pracovních hodin s naším
nejproduktivnějším časem.
Každý jsme originál, a co
funguje pro jednoho, nemusí vyhovovat jinému. Nebojme se experimentovat s
různými změnami a průběžně upravovat svůj denní režim, abychom našli to, co nám
funguje nejlépe. Sledovat kvalitu vlastního spánku, úroveň energie během dne a
produktivitu, to jsou důležitá data pro to, abychom mohli své plány upravit
podle našich rytmů.
Pravidelná fyzická aktivita
může podporovat lepší spánek a posílit naše cirkadiánní rytmy. Cvičte během dne
nebo brzy večer, ale vyhněte se intenzivnímu cvičení těsně před spaním. To
může narušit váš